Růženka tvrdila, že láska patří jen mládí. Na randění ji dávno neužilo a muže nevyhledávala, přestože jí kamarádky domlouvaly. Nakonec se díky vnoučatům sblížila se sousedem, kterého předtím nemohla vystát.
Koho by napadlo, že se po sedmdesátce zakoukám do nějakého děduly? A ještě zprvu tak nepříjemného morouse? Osud tomu však chtěl, že vnoučata způsobila naše sblížení a já nakonec dávám za pravdu svým dlouholetým kamarádkám. Ty tvrdí, že láska kvete v každém věku.
Ovdovělé kamarádky mě nutily do randění
Moje dvě nejlepší přítelkyně na lásku nezanevřely ani poté, co ovdověly. Libuška byla opravdu vdovou, Anežka jen rozvedená, ale nazývala se stejně, měla smysl pro černý humor. Já byla sama dvacet let a chlap mi nechyběl. Žila jsem si spokojeně v dvoupokojovém bytě s předzahrádkou, občas hlídala vnoučata a většinu času trávila se svým psem.
Měla jsem v životě konečně klid, i když peněz je málo a člověk aby se bál, co jeho potomky v budoucnu čeká. Na lásku už jsem dávno rezignovala, ale holky mi pořád říkaly, že to stojí za to. „Člověk není na všechno sám, máš s kým sdílet hezké věci,“ namítala Libuška. „A taky ty ošklivé,“ poznamenala jsem sarkasticky pokaždé, když mi vysvětlovala, že láska kvete v každém věku.
„Říkej si, co chceš, já mám ještě chuť do života i do erotiky,“ rozjela se pokaždé Anežka a my ji musely zastavovat, aby nezacházela do detailů. Možná měly v něčem pravdu, ale já volila pohodlí před nucenou konverzací s dědulou někde v cukrárně. Pak se k nám do domu přestěhoval nerudný soused a všechno se změnilo.
Hudebně založený dědek mi lezl na nervy
V domě se už vystřídalo dost problémových nájemníků, ale hráče na saxofon jsme tu ještě neměli. Ukázalo se, že postarší pán hrával v jazzové kapele a rozhodně nehodlá přestat cvičit. Tu a tam se tedy rozehrál uprostřed dne a byl to pořádný virvál.
Já mám vytříbený hudební sluch a poznala jsem, že je to šikovný muzikant. Nicméně poslouchat to denně není žádný med. Chtěla jsem mu vyčinit, ale ten nerudný chlap mi otevřel dveře jen na řetěz a nevyposlechl si ani celou moji větu. Sprostě mi zabouchl před nosem.
Pak jsem mu napsala dopis, kde jsem ho žádala o kratší hudební výstupy, případně o ztišení projevu. Roztrhaný dopis jsem našla na dvorku, hodil ho z okna na mou zahrádku. To mě dopálilo a vztekem jsem se mohla udusit. V sobotu odpoledne přišla dcera s vnučkami a já si musela postěžovat.
Na hřišti jsme se dali do řeči a byla z toho láska
Všichni jsme se odebrali na dětské hřiště a koho tam nepotkám? Zamračený jazzman s vnoučetem na houpačce. Dcera z toho měla srandu a vnoučata si spolu začala hrát, nemohli jsme je od sebe dostat ani po hodině. Tak jsme se nakonec dali přece jen do řeči.
„Máma jazz miluje,“ prozradila na mě moje ratolest a já zčervenala. Od té doby se navštěvujeme s Eduardem s vnoučaty i bez nich a postupem času jsme se sblížili. Svým kamarádkám jsem nakonec dala za pravdu. Nečekala bych to, ale kvůli Eduardovi jsem vytáhla svoje fialkové šaty, které jsem měla jen na nejlepší příležitosti. A to je co říct!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.