Sandra (28): Kolegyně nezvládla své emoce a vrazila mi facku. Bojím se ozvat, nejspíš mi nikdo neuvěří

Když jsem se rozhodla učit, nikdy by mě nenapadlo, že budu muset čelit něčemu podobnému, co jsem zažila se starší kolegyní. Hned první rok ve škole jsem dostala třídnictví. Má třída bohužel není zrovna vzorná, ale mám ji ráda. Žádné dítě si nezaslouží, aby o něm někdo mluvil tak urážlivě, jako kolegyně Jana, s níž jsem měla před pár dny vážný konflikt. Nebylo to poprvé, co o mých dětech mluvila opravdu hrozně: „Takové hloupé spratky jsem ještě nezažila! Polovina má IQ houpacího koně a patří do zvláštní školy…,“ sdělovala mi vyčítavým tónem a pokračovala slovy, které se mi nechce opakovat.

Mohlo by Vás zajímat:

Marcela (33): Byla jsem majetkem násilníka. První facka nebyla tou poslední

Dětí jsem se zastávala

Snažila jsem se jí klidně odpovědět. „Jano, to nejsou spratci, to jsou malé děti! A některé to mají doma velice těžké. Ano, potřebují hranice, ale i pozornost, šanci a důvěru…,“ pokoušela jsem se vysvětlovat. Ale Jana mě přerušila. „To tě holčičko po pár letech přejde, přijdeš pak škemrat o radu, nebo se tu budeš hroutit, jako ti tví debílci,“ řekla mi posměšně. A přitom mi jako by mimoděk sbírala smítka ze svetru a při tom pokračovala v urážení. Její dotek mi byl nepříjemný.

„Prosím, nesahej na mě a mluv se mnou slušně!“ řekla jsem, trochu mi povolily nervy. V tu chvíli udělala Jana něco, co by mě nenapadlo ani v tom nejtemnějším snu. Zjevně nezvládla své emoce a vrazila mi facku – štípavou, pálivou facku! Nezmohla jsem se na slovo. Ona se jen otočila a odešla.

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (32): V práci mě tak vytáčel nový kolega, že jsem chtěla podat výpověď. Pak jsme se potkali na pouti a všechno se změnilo

Nikdo to bohužel neviděl

Vše se odehrálo beze svědků. Chodba byla prázdná. Co mám teď dělat? Komu to řeknu? Kdybych to ohlásila, kdo by mi věřil? Jana je na škole už léta, všichni ji znají a trochu se jí bojí. Ba co víc, ředitelka školy je její dobrá kamarádka. „Nikdy by mi nevěřili,“ říkám si pořád dokola. Celý den jsem chodila po chodbách jako v mlze, nejradši bych dala výpověď, ale cítila jsem odpovědnost ke „svým“ dětem. Mají mě rády, a někteří se díky jinému přístupu pomalinku, ale jistě prospěchově lepší.

Kdykoliv jsem pak Janu po té hádce potkala, tvářila se, jako že se nic nestalo. „Doufám, že už je to mezi námi v pořádku,“ řekla mi asi po týdnu s ledovým úsměvem. Po zádech mi projel mráz. Myslím, že vše ví i ředitelka! Na poslední poradě jen tak mezi řečí kousavě podotkla: „Edukace nových učitelů je někdy bolestná…“ Poté se na mě usmála, vlastně spíše ušklíbla.

Mohlo by Vás zajímat:

Milena (52): Moje práce mě ničí. Bojím se ale ve svém věku dát výpověď

Nevím, co dál

Nevím, co si počít. Každý den chodím do školy s obavami. „Mám to řešit?“ ptala jsem se mnohokrát sama sebe. Něco prostě musím udělat, nemohu to nechat jen tak. Každý den, když otevírám dveře své třídy a vidím „své“ děti, cítím, že za ně musím bojovat, ale musím nějak bojovat i za sebe.

Slíbila jsem si, že během podzimních prázdnin vše promyslím a nějak se rozhodnu, každopádně tu facku nezametu pod koberec, to jsem dělala jako malá a má maminka také, což pro mě ani pro ni nedopadlo dobře. Ale to už je jiný příběh.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (22): Moje šéfová si ze mě udělala holku na hlídání. Nakonec jsem dala výpověď

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.