Facebook
Instagram
Sandra chtěla své rodině pomoct z dluhů, a tak přijala pracovní nabídku ze zahraničí. Místo v pětihvězdičkovém hotelu se ale brzy změnilo v noční můru, z které nebylo úniku. A její rodina se navíc začala rozpadat.
Můj manžel René a já jsme se dostali do finančních potíží. Dluhy rostly, účty se hromadily, a my se cítili stále více zavalení jejich tíhou. Když jsem dostala nabídku práce v luxusním hotelu v zahraničí, viděla jsem to jako naši jedinou šanci. Měla jsem vydělat dost na to, abychom se konečně dostali z problémů.
Oklamali mě
René, i když nerad, nakonec s mým odjezdem souhlasil. Oba jsme to brali jako dočasné řešení. Rozloučila jsem se s dětmi a slíbila jim, že se brzy vrátím. Netušila jsem, že toto rozhodnutí naši situaci nejen nezlepší, ale také nás to málem zničí.
Práce v pětihvězdičkovém hotelu zněla jako splněný sen. Místo toho jsem skončila ve vlhké, stísněné místnosti v suterénu, kterou jsem sdílela se třemi dalšími ženami. Byla mi slíbena vysoká mzda, ale realita byla úplně jiná - základní plat byl nízký a přesčasy nám nikdy nezaplatili. Zaměstnavatel měl vysoké nároky a pracovní podmínky byly tvrdé. Už první den jsem věděla, že to nebude jednoduchá práce, ale nikdy mě nenapadlo, že to bude až tak špatné.
Zpočátku jsem se snažila s nadřízenými mluvit a požadovat lepší podmínky. Odpovědí mi však byly jen výhrůžky ukončením smlouvy a obrovskými pokutami.
„Omlouvám se, ale tohle nejsou podmínky, o kterých jsme mluvili při pohovoru. Měla jsem vydělávat víc a moje pracovní hodiny jsou neúnosné,“ řekla jsem a snažila se zachovat klid.
„Tak to prostě je. Podmínky se mění podle sezóny,“ odpověděl jeden z šéfů lhostejně. „Pokud se vám to nelíbí, můžete odejít, ale pamatujte... jste vázaná smlouvou.“
Tato slova na mě působila jako studená sprcha. Uvědomila jsem si, že nebude snadné odejít, a co hůř, byla jsem teď uvězněná v pasti.
Takhle jsem si to nepředstavovala
Práce byla čím dál těžší. Byla jsem vyčerpaná fyzicky i psychicky. Celé dny jsem trávila úklidem pokojů a plněním požadavků hostů, kteří mě brali jako podřadného člověka.
Nejtěžší však byly hovory s Reném. Zpočátku jsme si volali každý den a já se snažila neříkat mu pravdu. Nechtěla jsem, aby se zbytečně trápil, ale časem to bylo čím dál těžší. Vyptával se také na peníze. Věděla jsem, že situace doma se nelepší a já nemohla posílat tolik, kolik jsem slíbila. Otázky se rychle změnily v rozhořčení.
„Říkala jsi, že budeš vydělávat víc!“ vyčetl mi René během jednoho z našich hovorů. „Kde jsou ty peníze, které jsi slíbila? My tady čekáme, a ty říkáš, že nemáš co poslat...“
„Není to tak, jak jsem si myslela,“ přiznala jsem s těžkým srdcem. „Pracuji minimálně dvanáct hodin denně, ale výplata je mnohem nižší, než mi bylo řečeno. Nemůžu s tím nic dělat, ani se vrátit, jsem vázaná smlouvou.“
„Jak to, že se nemůžeš vrátit? Něco tu nesedí, Sandro. Pořád říkáš, že se to zlepší, ale nic se nemění!“ pronesl podrážděně.
Bylo stále těžší snášet, co se děje, a po každém hovoru s Reném jsem měla pocit, že navíc ztrácím i jeho důvěru.
Cítila jsem se jako ve vězení
Práce se pro mě stala noční můrou. V noci jsem se vracívala do pokoje totálně vyčerpaná. Telefonát s Reném byly méně časté a hodně napjaté. Cítila jsem, že ztrácí trpělivost, a já... já ztrácela sílu bojovat.
Když jsem jednoho večera zavolala, děti byly zaneprázdněné a René se mnou mluvil jen stručně, jako bychom se už neměli o čem bavit. Věděla jsem, že náš vztah se rozpadá, ale byla jsem bezmocná. Byla jsem uvězněná v cizí zemi, zavalená prací...
Můj zaměstnavatel naléhal, abych zůstala do konce smlouvy, nebo i déle. Když jsem s ním zkusila mluvit o předčasném návratu, varoval mě, že porušení smlouvy bude mít finanční následky. Byla jsem v pasti. Každý den jsem cítila, jak ztrácím kontrolu nad svým životem...
Vrátila jsem se s prázdnou
Po mnoha probdělých nocích jsem se rozhodla. Porušila jsem smlouvu a koupila si letenku domů. Byl to jediný způsob, jak zachránit rodinu.
Když jsem konečně vešla do našeho bytu, děti na mě koukaly, jako bych byla cizí. I když měl René radost z mého návratu, slyšela jsem v jeho hlase hořkost. Dluhů jsme se stále nezbavili.
„Jsem doma. Odešla jsem z práce, protože jsem musela být s vámi. Na ničem jiném mi nezáleželo,“ řekla jsem se slzami v očích.
„Jsme rádi, že jsi zpátky,“ odpověděl René, ale zněl smutně. „Ale co teď? Ztratili jsme tolik času. Děti tě sotva znají a stále máme dluhy.“
Měl pravdu. Ale v té chvíli pro mě bylo důležitější zachránit rodinu. Je pro mě důležitější než všechny peníze světa...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Bára Basiková o komplikovaném vztahu s matkou: Odpustila jsem jí až u rakve
Bára Basiková o komplikovaném vztahu s matkou: Odpustila jsem jí až u rakve
Související články
