Facebook
Instagram
Světlana neměla moc dobrý vztah se svou tchyní a společné bydlení tomu vůbec nepomáhalo. Každý den si musela vyslechnout nevyžádané rady a kritiku. A žádné zlepšení nebylo na obzoru...
I když jsme oba pracovali, nemohli jsme si dovolit vlastní bydlení a představa hypotéky nás děsila. Proto jsme se po svatbě přestěhovali do domu rodičů mého manžela Jindřicha (27).
Bydleli jsme u tchyně
Nebyla jsem z toho nadšená, do poslední chvíle jsem se snažila navrhovat, že bychom si mohli něco pronajmout. Ale můj manžel na tom trval. A místo abych si stála za svým názorem, ustoupila jsem.
„Máš lepší nápad?“ ptal se mě. „Zatím budeme bydlet u nich, něco ušetříme a pak se uvidí, co dál. Moje maminka je dobrá žena, určitě to bude v pohodě.“
No, moc v pohodě to nebylo. Možná jsme prostě nenašly společnou řeč, nebo jsme se obě nechtěly ustoupit a jsme tvrdohlavé. Kdo ví, třeba kdybychom bydlely odděleně, náš vztah by se vyvíjel lépe.
Podle tchyně jsem odjakživa nic nedělala správně. Neustále mi říkala, jak špatně uklízím, vařím a jak neschopná jsem matka. Nikdy nepřestávala opakovat, jak je ve všem lepší, a „laskavě“ mi radila, abych se od ní učila. Dlouho jsem skřípala zuby a nikomu si nestěžovala. Doufala jsem, že se to časem nějak zlepší.
Tchyni se nic nelíbilo
Pro lepší představu o tom, jak vypadalo moje soužití s tchyní, zmíním několik příkladů.
„Rajská s rýží? Ale Jindřich ji přece vždycky jí s těstovinami!“ trvala na svém. „Říkám ti, uvař těstoviny.“
Jindřich bez řečí snědl rajskou s rýží a ještě si přidal.
„Co to děláš? Bereš si Antonína do postele? To nesmíš!“ křičela, když jsem si k sobě brala malého syna. „Když si na to zvykne, už nikdy nebude chtít spát ve své postýlce. Poslechni mě, už to nikdy nedělej. Trochu si pobrečí a přejde ho to. Vychovala jsem dva syny, tak snad vím, o čem mluvím.“
Antonína jsem si raději brala do postele tajně.
„Čím jsi čistila dlaždičky v koupelně? Zůstaly tam šmouhy! Vždycky používej můj čistič, ten nikdy nezklame...“ říkala mi pravidelně.
No prostě katastrofa. Po tom všem jsem nechtěla nechávat svého syna s tchyní o samotě. Nelíbil se mi její přístup k výchově. Proto jsme s Jindřichem jen zřídkakdy někam šli spolu. I to mi měla za zlé. Stěžovala si, že jí nevěřím. Měla pravdu, ale nahlas jsem to raději neřekla...
Tchyně byla k smíchu
Když jsme se nakonec rozhodli někam vyrazit, občas na poslední chvíli couvla a vymluvila se na migrénu. Jindy, když už hlídala našeho malého, tvrdila, že je tak unavená, že už nic jiného nezvládne. K tomu všemu se urážela, když jí Antonín říkal baba místo babička.
Náš kluk nějakou dobu neuměl říct babička, a tak používal slovo baba. Tchyně však trvala na tom, že není žádná baba, a dokonce ani babička, protože jí bylo teprve čtyřicet sedm. Chtěla, aby jí Antonín říkal Světlana. Můžete si představit tu scénu, když chtěl říct baba Světlana, a vyšlo z toho něco jako „bablan“...
Jindřich i já jsme vyprskli smíchy, ale jeho matka to vzala jako důkaz, že si jí nevážíme a že to neučíme ani našeho syna. Na oslavu Dne babiček ve školce nikdy nepřišla, vždy si našla nějakou výmluvu. Jindřichovi pak řekla, že ten svátek nesnáší, protože jí připomíná stáří.
Několikrát jsem to zkoušela probrat s manželem, ale pokaždé to vedlo jen k hádce. Řekl, že jsem moc přecitlivělá a dál se o tom odmítal bavit.
Utekla jsem od své tchyně
Nejhorší to bylo, když Jindra přišel o práci. Rok předtím se nám narodila dcera Kačenka a já byla na mateřské. Právě tehdy se náš vztah začal trochu hroutit. Tchyně tomu pomáhala tvrzením, že Jindřich dře jako mezek, zatímco já nedělám vůbec nic.
„Laskavě“ mi radila, abych si našla práci a Kačenku dala do jeslí. Náš Antonín tehdy zrovna začal chodit do školky. V té době dostal můj manžel nabídku práce v zahraničí. Jakmile odjel, tchyně už neměla žádné zábrany.
Každý den jsem kvůli ní plakala. Neměla jsem nikoho, komu bych se mohla svěřit. Když jsem volala Jindřichovi v slzách, že to už nezvládnu, jen mě prosil, abych to ještě chvíli vydržela.
Slíbil, že to vyřeší. Jenže nic se nezměnilo. Nakonec jsem ztratila trpělivost. Vzala jsem děti a odjela k matce. Když jsem jí všechno řekla, byla v šoku.
„Proč jsi mi o tom neřekla dřív? Nechápu, jak může být někdo tak zlý,“ naštvala se máma.
Rozhodla jsem se, že dočasně zůstanu u rodičů. Po několika týdnech jsem se začala cítit lépe, ale stále jsem nevěděla, jak to bude dál. Odpočítávala jsem dny do Jindřichova návratu.
Hana (40): Po 20 letech jsem utekla od manžela alkoholika. Tchyni se to nelíbí
Zachránili mě rodiče
„Drahoušku, s tátou jsme se rozhodli, že si vezmeme půjčku,“ oznámila mi jednoho dne máma. „Když seženete peníze, můžete si koupit něco vlastního.“
Se slzami štěstí na tváři jsem zavolala manželovi. Sotva to zvedl, vychrlila jsem ze sebe novinu o nabídce od rodičů. Nečekala jsem souhlas ani povolení. Prostě jsem ho postavila před hotovou věc – buď to přijme, nebo naše manželství skončí. Zřejmě v mém hlase vycítil rozhodnost, protože se ani neodvážil odporovat.
Nedávno jsme se stali majiteli dvoupokojového bytu poblíž domu mých rodičů. Lituji, že jsme to neudělali dřív. U tchyně jsem si totiž prošla peklem.
Před pár dny se mě Jindřich zeptal, jestli bych s ním nechtěla jet na návštěvu k jeho matce. Na jazyku jsem měla odmítnutí, ale raději jsem to nechala tak. Nechci zase vyvolávat konflikt. Dostala jsem, co jsem chtěla, a jsem šťastná.
„Dobře,“ odpověděla jsem. „Ale jen na návštěvu...“
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
