Sára měla jako malá holka radost, že se jí babička tolik věnuje. Užívala si, že se k ní chová lépe než k její sestře. Až později pochopila, proč má babička takový přístup. A od té doby ji nemá ráda.
„Babička má v sobotu sedmdesátiny. Pojedeš k ní?“ zeptala se mě máma, i když moc dobře věděla, co odpovím.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Měla bys. Tátovi by to udělalo radost.“
„Nechci ji vidět.“
„Škoda...“ řekla máma a přerovnala hrníčky na lince, i když podle mě stály úplně rovně. „Ani Jana tam nejede.“
„Ani se jí nedivím...“ nadhodila jsem.
Byla jsem její oblíbená vnučka
Babička Marie byla vysoká, hubená ženská, co se oblékala spíš jako chlap. Nosila džíny a kostkované košile. Nikdy jsem pořádně nevěděla, co dělá, jen jsem slyšela, že pracuje mezi chlapy. Prý je proto tak přísná a odměřená. Trochu jsem se jí bála, ale ke mně byla vždycky milá.
Moje sestra Jana se narodila, když mi bylo sedm. Byla jsem si jistá, že zůstanu jedináček, milovaná dcerka a jediná vnučka, ale změnilo se to. Rodiče se přirozeně začali víc věnovat jí, ale babička se zaměřila na mě. A já to potřebovala, protože příchod sestry rozbil můj dětský svět. Byla jsem šťastná, že mě babička pořád upřednostňuje. Když Jana trochu povyrostla, babička mi dál nenápadně podstrkovala bonbony a čokolády. Jedla jsem je potají a ani mě nenapadlo se dělit. Vždyť byly jen pro mě!
Babička si mě začala brát na prázdniny. Chtěla, aby si rodiče trochu odpočinuli, když zůstali jen s jedním dítětem. Nikdy mě nenapadlo ptát se, proč k ní jezdím jen já. Babička se ani slůvkem nezmínila, že by k sobě chtěla vzít i Janu. Jednou jsem slyšela, jak tátovi říká, že už je na dvě holky stará. Překvapilo mě to. Moje druhá babička byla starší a nemocnější, ale zvládala nás bez problémů.
U Marie to ale bylo vždycky lepší. Připadala jsem si jako dřív. Jako jediná dcera i jediná vnučka, ta nejdůležitější. Dostala jsem nové šaty, nové boty. Byla to babička, kdo mi koupil první mobil. Nosila jsem ho do školy, i když naši byli proti. Proč babička nikdy nic nekoupila Janě? Možná ani nevěděla, jakou má velikost, vždyť ji moc nevídala...
Babička ignorovala mou sestru
Před deseti lety jsme na babiččiny šedesátiny jeli všichni. Pamatuju si malou Janu, jak měla ve vlasech barevné mašle jako motýlí křídla. Byla na ně hrozně pyšná, ale mně přišly směšné. Bylo mi dvanáct, nosila jsem tričko s Hanou Montanou a pomalu začínala koukat po klucích.
Babička seděla v křesle v obýváku a povídala si s nějakou známou, kterou jsem viděla snad jednou. Šla jsem k nim, Janu jsem táhla za ruku.
„No podívejme, Sára přijela!“ vykřikla ta paní, když mě uviděla. „A kdo je tohle?“ podívala se na Janu.
Babička mlčela. Tak jsem rychle řekla: „To je moje sestra.“
„Sestra? Sára má sestru?“ podivila se ta paní. „Ty jsi mi říkala, že máš jen jednu vnučku!“ otočila se na babičku a ta úplně zrudla...
Babičku už nemám ráda
V tu chvíli mi došlo, proč si brala na prázdniny jenom mě, proč se k Janě chovala, jako by neexistovala. Ona se totiž narodila s mateřským znaménkem na obličeji. Nebylo moc hezké. A babička se za ni očividně styděla.
Tenkrát jsem to ještě nechápala všechno, ale věděla jsem jedno – moje sestra, ač jí bylo teprve pět, byla neskutečně statečná. Zvládala život se znaménkem, na které se všichni koukali. Takové zacházení si rozhodně nezasloužila. Uvědomila jsem si, jak moc ji mám ráda. A že nikdy nikomu nedovolím ublížit jí. Objala jsem Janu, která tam stála se smutkem v očích, a zašeptala: „Pojď, jdeme domů.“
Poprosila jsem rodiče, ať nás odvezou. Zalhala jsem, že mi není dobře. Uvěřili mi, den předtím jsem dostala první menstruaci, takže to dávalo smysl. Pravý důvod se dozvěděli až později, když jsem naprosto jasně řekla, že k babičce už nikdy nepojedu.
Babička se Janě nikdy neomluvila za to, že ji zapřela před cizími lidmi. Nedokážu jí to odpustit. A proto za ní na oslavu sedmdesátin nepojedu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.