Karolína (36): Vzala jsem si muže, kterého mi vybrala babička. Bála jsem se jí říct, že každý den maskuji stopy našeho soužití

Babičku jsem vždy obdivovala. Nikdy si nestěžovala na svůj osud, i když k tomu měla dost důvodů - pět dětí, práce na směny ve fabrice, manžel, který si rád přihnul, a péče o nemocnou matku. Takový život by mě jistě zlomil, ale moje babička, i přes svých 160 centimetrů výšky, byla ženou s obrovskou duševní silou.

Mohlo by Vás zajímat:

Maruška (29): Babička objevila internet a sociální sítě. Teď mi tím komplikuje život

Moje babička byla můj vzor

Babička vždy našla cestu i z té nejhorší situace, usmívala se a dokázala povzbudit ostatní, i když sama potřebovala oporu.

„Jak to děláš, že jsi pořád tak veselá?“ ptala jsem se jí často.

„Je to jednoduché!“ odpovídala energicky. „Každý den začínám tím, že si řeknu něco hezkého. Vstanu, jdu do koupelny, protáhnu se a při pohledu do zrcadla si nahlas řeknu něco milého. Třeba: ‚Jsi pracovitá, takže dnes všechno zvládneš raz dva.‘ Nebo si povím: ‚Máš tak hezké nohy, vezmi si do kostela ty krásné šaty.‘“ dodala babička a pak se rozesmála.

Smála jsem se s ní, ohromená tím, že moje babička, obyčejná dělnice bez vyššího vzdělání, objevila kouzlo sebemotivace dávno předtím, než to bylo moderní. Jednoho dne, zřejmě unavená nebo zklamaná životními těžkostmi, se rozhodla povzbudit sama sebe. Když to zabralo, udělala z toho svou každodenní rutinu.

Protože pro mě hodně znamenala, snažila jsem se ji ve všem napodobit. Pilně jsem studovala a vybrala si povolání, které považovala za potřebné a hodné úcty. Šla jsem na pediatrii, protože sourozenci mojí maminky jako děti často stonali a babička vždy zdůrazňovala, jak moc vděčí lékařům za to, že žijí.

Po atestaci jsem se vrátila do rodného města, protože babička byla místní patriotka a naučila mě milovat to tam. „I tady potřebujeme dobré odborníky, a ty jsi ta nejlepší,“ říkala, a netajila se pýchou nad mým rozhodnutím.

Mohlo by Vás zajímat:

Magda (29): Přítel mě seznámil se svou milovanou babičkou. Jenže já už ji znala, byla to ježibaba z pošty, kterou nesnáším

Babička mi vybrala manžela

Vzala jsem si prvního muže, který se jí líbil. Ano, Adama jsem milovala, ale daleko víc mi záleželo na přijetí mé rodiny, obzvlášť babičky. Příliš jsem nepřemýšlela nad tím, co nás s Adamem spojuje, nezajímala jsem se o jeho rodinu a nečekala, až se lépe poznáme. Měla jsem hotový plán na život a chtěla jsem ho co nejrychleji splnit.

Na svatbu jsem si oblékla babiččiny svatební šaty, i když trvala na tom, že mi koupí nové. „Tyhle šaty mají v sobě až příliš mnoho vzpomínek...“ povzdechla si.

Byla jsem tehdy tak šťastná, že se vdávám, že jsem její poznámku ignorovala, nebo jsem nechtěla slyšet smutek v jejím hlase. Dnes už nevím. Pak jsem měla dvě děti, každému z nich jsem věnovala rok svého života, a poté jsem se rychle vrátila k práci pediatričky. Ne že bych chtěla. Naopak, trpěla jsem pokaždé, když jsem opouštěla své děti. Ale věřila jsem, že když babička zvládla fyzicky náročnou třísměnnou práci a k tomu výchovu pěti dětí, tak já to dokážu taky.

„Jsem jako ona,“ říkala jsem si. Následovala jsem její příklad a před rodinou skrývala problémy ve svém manželství. Především Adamovu rostoucí zálibu v alkoholu a jeho stále častější výbuchy hněvu...

Mohlo by Vás zajímat:

Barbora (39): V kuchařce jsem našla vzkaz od babičky. Něco tak dojemného jsem nečekala

Manžel pil a bil mě

Stejně jako ona jsem každé ráno stála před zrcadlem a chválila se, navzdory únavě, vráskám a modřinám, které jsem pečlivě maskovala. Styděla jsem se přiznat si, že já, nejlepší absolventka gymnázia, známá a uznávaná dětská lékařka, jsem obětí domácího násilí.

Nebyla jsem přece paní Marta, uklízečka z polikliniky, kterou pravidelně bil manžel. Nebyla jsem vystrašená sestřička, co se bála svého snoubence. Nebyla jsem Marie, kadeřnice, kterou od dětství týral nevlastní otec. Ani teta Zdena, nejmladší a nejnešťastnější babiččina dcera, která si vždy našla špatného muže...

A tak jsem zatnula zuby, nanášela stále silnější vrstvu make-upu, nosila větší a dražší sluneční brýle a nechávala si narůst delší ofinu, abych zakryla obličej. To vše, abych zamaskovala také zklamání, že jsem nedokázala, jako babička, najít ani špetku radosti v situaci, v níž jsem se ocitla...

Mohlo by Vás zajímat:

Petr (20): Rodiče se mnou přestali mluvit, protože nechci mít děti. Příběh babičky mi ale otevřel oči

Konečně jsem sama sebou

Babička měla radost z maličkostí. Já jsem si jen hrála na optimistku. Nevím, jak dlouho bych si ještě nalhávala, že to dělám správně, kdyby mi jednoho dne nesundala sluneční brýle z obličeje.

Podívala se mi do opuchlých očí a řekla: „Rozveď se... Tohle si nemůžeš nechat líbit.“

„Ale...“ chtěla jsem namítnout.

„Já udělala chybu, ale ty nemusíš. Dneska je jiná doba a ty jsi silnější a chytřejší než já. Jen tomu musíš věřit.“

To jediné babiččino sdělení stačilo, abych se probudila a začala žít podle sebe. Ne tak, jak jsem si myslela, že bych měla, ale jak jsem opravdu chtěla. Nebylo jednoduché naučit se naslouchat sama sobě, ale nakonec se mi to podařilo.

Dnes už sluneční brýle nosím jen na pláži. Obličej ofinkou nezakrývám, protože už nemusím předstírat, že jsem někým jiným. Konečně jsem sama sebou...

Pokud jste se stali obětí domácího násilí, neváhejte se obrátit na odborníky. Pomoci vám může například Bílý kruh bezpečí. Volejte kdykoliv zdarma linku 116 006.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Slávka (70): Vychovala mě babička. Když dostala mrtvici a umírala v klášteře, požádala mě, ať odpustím mamince

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.