Šárka (38): Potratila jsem ve vyšším stupni těhotenství. Matka mi bolestný zážitek neustále připomíná

Druhé těhotenství máme s manželem Standou doslova vymodlené. Podstoupili jsme neúspěšně několik pokusů IVF a pokaždé vše skončilo nezdarem v prvních týdnech těhotenství.

Mohlo by Vás zajímat:

Kryštof (36): Manželka mi dala k Vánocům ten nejhezčí dárek. Pod stromečkem jsem našel pozitivní těhotenský test

Psychicky náročné roky při cestě k mateřství

A pak jsme se se Standou smířili, že budeme mít jen dcerku. Koupili jsme si psa a celá banda jsme jezdili na výlety do přírody. A bylo nám dobře. Bolavé emoce z posledních vyčerpávajících let pomalu odezněly a já se cítila opět spokojená. Nastoupila jsem do nové práce a dostal v životě zase nový impulz. Když mi končila zkušební doba, zjistila jsem, že jsem těhotná.

Spontánně. Bez pomoci lékařské vědy. Zdálo se nám to s manželem jako zázrak. První týdny jsem na sebe byla opatrná. A když nám lékařka potvrdila, že plod se vyvíjí přímo tabulkově a srdíčko tluče, okamžitě jsem nastoupila na rizikové těhotenství. Standa o mě pečoval a já hýčkala své tělo. Dělala jsem vše proto, aby mělo miminko ideální podmínky. Mé dny naplňoval především odpočinek a relax.

Mohlo by Vás zajímat:

Ludva (49): Myslel jsem si, že pozitivní těhotenský test v koši patří dceři. Jenže to já budu znovu otcem

Traumatizující zážitek nikdy nepřebolí

Byla jsem právě ve 26. týdnu těhotenství, když se mi udělalo nevolno. Bylo mi tak nějak neidentifikovatelně divně. Ze strachu jsem okamžitě jela ke své gynekoložce, která mě dlouho prohlížela. Potom se na mě podívala a řekla nejhorší informaci v mém životě: "Šárko, je mi líto, ale miminko je mrtvé. Nevidím srdeční činnost. Pošlu vás pro jistotu do nemocnice, kde vás důkladně prohlédnou a dohodnete se tam na dalším postupu."

A pak už mám vše v mlze. Volala jsem manželovi. Ten mě odvezl z gynekologie rovnou do nemocnice. Zde potvrdili, že mi musí vyvolat porod. Bez odkladu, jelikož mi hrozila infekce. Okamžitě mi píchli injekce na vyvolání porodních kontrakcí. Manžel mi dovezl nějaké věci z domova a pak byl celou dobu se mnou. Společně jsme si prošli nejhorším zážitkem, který může potkat lidi, kteří touží po miminku a místo brečícího uzlíčku je po porodu děsivé ticho.

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (54): Splašené těhotenské hormony nebyly to nejhorší v mém životě. Teď teprve zažívám muka

Absence empatie u matky

Po příchodu z porodnice domů jsem zůstala dva měsíce na neschopence. Byla jsem na tom psychicky velmi špatně. Mému psychickému stavu vůbec nepomáhala moje matka, která kdykoliv přišla, aby pohlídala dceru, tak na mě soucitně koukala a pronesla: "To je strašné, že to nevyšlo, že? Mohli jste mít další miminko." Kdyby to řekla jednou jako projev lítosti nad naší událostí. Jenže měsíce plynuly a matka svou větu opakovala i rok po tragické události.

Při poslední návštěvě jsem to nevydržela a ruply mi nervy: "Mami, to máš v sobě tak málo lásky, že mi furt ubližuješ? Nebo co za tím je? To nevnímáš, že tou svojí větou neustále ryješ do mé rány? Ano, mohli jsme mít miminko. Se Standou si to uvědomujeme. Je nám to strašně líto a do konce života to nepřebolí. Nikdy. Ale chceme se pokusit to vytěsnit a nemyslet na to každý den. Jenže pak přijdeš ty a začneš to zase připomínat. Zbytečně. Už s tím přestaň. Jednou pro vždy. Prosím." A utekla jsem do ložnice brečet, abych vypustila nahromaděné emoce.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marika (24): Strašně jsem chtěla dítě. Když jsem našla dvě čárky na těhotenském testu, stalo se něco nečekaného