Světlana (23): Chlípné pohledy domácího jsem přehlížela. A pak jsem měla stěží čas utéct

Odešla jsem z malé vesničky na Moravě do velkého města. Doma jsem nemohla najít práci a i o vhodné nápadníky je tam veliká nouze. Sehnat zaměstnání nebyl problém a i s bydlením jsem měla štěstí. Nebo spíš smůlu – netušila jsem totiž, co mě v mém prvním podnájmu čeká.

Mohlo by Vás zajímat:

Kristýna (24): Nemám dost peněz na podnájem, tak jsem si našla spolubydlící. Obávám se, že po mně jede

Rozhodla jsem se vykročit do velkého světa

V naší vesnici se mi žilo docela dobře – až do patnácti let. Protože jsem začala brzy vypadat jako „ženská“, kluci si na mě začali dovolovat; ne že by mi ubližovali, ale stačilo oplzlé pokřikování: „Naše krasavice kráčí, s kým si to rozdáš dneska?“ Takové a podobné hlášky byly na denním pořádku. Střední škola byla v nedalekém městečku, kam jsem dojížděla, ale po absolutoriu jsem zůstala ztracená. Práce nebyla, občas jsem vypomáhala rodičům s podnikáním – vybudovali veliké skleníky na zeleninu – ale tak jsem si svůj život opravdu nepředstavovala.

Rozhodla jsem se pro radikální řez – odejít do města. „Co si tam počneš?“ spráskla rukama máma, „kde budeš bydlet?“ „Najdu si podnájem, to není problém,“ odvětila jsem – v té chvíli jsem byla pevná v kramflecích i díky tomu, že už jsem měla předem domluvený pohovor v jedné firmě. Nic mě nemohlo zadržet, abych se nevydala na cestu do velkého světa.

Mohlo by Vás zajímat:

Lucie (48): Už jako malá jsem si přála být nezávislá, odejít z vesnice a bydlet v bytě. Teď můj sen žije dcera

Našla jsem si hodně levný podnájem

Pohovor se podařil, práci jsem získala a měla jen pár dní na to, abych si našla podnájem a přivezla z domova nějaké věci. Začala jsem pátrat v okolí firmy a brzy našla svůj budoucí dočasný domov – v jednom věžáku kdosi pronajímal pokoje v bytě.

Ale jaké bylo moje překvapení, když jsem se dozvěděla, že v bytě nebudu já a případně jiní mladí lidé, ale já a můj pan domácí. „Něco se vám nelíbí?“ otázal se ten přitloustlý pán a vytasil se s cenou – která byla víc než mírná. Ani jsem se nepodivila – a to jsem měla – pán působil docela mile, a tak jsem odpověděla: „Ne, ne…“ Odkývala jsem další pokyny a zavřela za sebou dveře „svého“ pokoje. A libovala jsem si, jak mám levné bydlení. Chlípné pohledy domácího jsem jednoduše přehlížela.

Mohlo by Vás zajímat:

Šárka (25): Bydlení v podnájmu se pro mě stalo peklem. Majitelka bytu mě budí v pět ráno s nesmyslnými dotazy

Chlípný útok pana domácího jsem neustála

První dny byla pohoda, další týden už menší. Můj pokoj totiž nešel zamykat. Jedné noci jsem se probudila a koukám, že můj domácí stojí ve dveřích! „Co tu děláte?“ vykřikla jsem – zmizel. Ráno jsem si nebyla jistá, jestli se mi to celé nezdálo, a tak jsem, když jsem domácího odpoledne potkala, mlčela.

Pak mě začal překvapovat v koupelně. „Měli bychom si stanovit nějaký rozvrh na koupelnu,“ navrhla jsem, jen se křivě usmál a prohlásil: „… se můžete zamknout, ne?“ Následně mi zakázal kuchyň, že prý v ní dělám nepořádek. V té souvislosti jsem požádala, jestli bych mohla mít klíč od svého pokoje. „K čemu? Já vám tam nelezu!“ odsekl. Snažila jsem se to hodit za hlavu, opakovala si: „Mně se přece nemůže nic stát,“ až do chvíle, kdy mě domácí přitlačil ke zdi a pokusil se mě osahávat.

Tehdy už mi bylo jasné, že se budu muset odstěhovat. A hodně rychle. Když jsem se o bytném zmínila kolegům ve své nové práci, popadali se za břicho: „To ses nás nemohla zeptat? Tenhle člověk je pověstný tím, že k sobě láká nebohé husičky z venkova a občas se mu u nich i zadaří! To víš, dává nájem levně – ale očekává pak patřičný vděk!“

A tak jsem sbalila svých pět švestek a šla o dům dál. Nebo spíš o hodně domů, abych nebyla tomu vykutálenému pánovi moc nablízku. Platím teď dvakrát tolik, ale radši se uskromním a budu mít klid. A místo obtloustlého páprdy je mým spolubydlícím prima mladé děvče.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Robert (30): Manželka drží jednu šílenou dietu za druhou. Namočený tamponek a tasemnici už neskousávám