Facebook
Instagram
Když Aneta přišla o manžela, byla na dně. Pak se z toho dna začala hrabat nahoru, ale její rodině se to moc nelíbilo. Mají pocit, že by měla truchlit do konce svého života.
Ondřej byl láskou mého života a jeho náhlá smrt mě málem zničila. Byla jsem na dně, nedokázala jsem si představit budoucnost bez něj. Tchán, tchyně, ale také moji rodiče, kteří se utápěli v smutku, očekávali, že budu truchlit už navždy.
Manžel mi zanechal dopis
Když jsem uklízela Ondřejovy knihy, narazila jsem na něco neobvyklého. V jedné z nich jsem našla složený lístek. S třesoucíma se rukama jsem ho rozbalila. Byl to dopis plný lásky.
„Aneto, jestli tohle čteš, znamená to, že tu už nejsem. Chci, abys byla šťastná, i když už nejsem s tebou. Zasloužíš si to. Neuzavírej se v minulosti, najdi sílu jít dál. Vždy budu s tebou v tvém srdci, ale prosím, nedovol, aby ti má smrt zničila život.“
Když jsem četla jeho slova, slzy mi tekly po obličeji. Na jednu stranu jsem pocítila úlevu, že Ondřej chtěl, abych byla šťastná, ale zároveň jsem měla strach. Bála jsem se, že moje rodina to nepochopí, že to budou vnímat jako zradu.
Musela jsem se rozhodnout, jestli jsem připravena splnit Ondřejovu žádost, nebo dál žít ve stínu jeho smrti.
Po přečtení dopisu se ve mně něco změnilo. Uvědomila jsem si, že nemohu žít v nekonečném smutku. Začala jsem znovu chodit ven, setkávat se s přáteli a postupně nacházet radost v každodenních činnostech. Zpočátku vše působilo uměle, jako bych hrála roli ve hře, které nerozumím. Ale s každým dalším krokem jsem začala znovu objevovat sama sebe.
Nelíbilo se jim to
Hodně mi pomohl můj starý kamarád Tomáš (38). S ním jsem mohla mluvit o svém smutku, ale zároveň mi připomínal, že život jde dál. Začali jsme se vídat. Nikdy na mě netlačil, a já měla pocit, že mohu být sama sebou.
„Vidím, že se zase začínáš usmívat,“ poznamenal jednoho dne. „Ondřej by určitě chtěl, abys byla šťastná.“
„Snažím se,“ odpověděla jsem váhavě. „Není to snadné. Cítím, že bych měla jít dál, ale bojím se, že zklamu moje i jeho rodiče.“
„Máš právo na štěstí. On věděl, jak důležité to je...“ dodal.
Ano, mělo by to tak být, ale tchyně, tchán a moji rodiče si mysleli něco jiného. Všimli si, že se znovu snažím najít radost, a vyvolalo to u nich smíšené pocity. Moji rodiče se obávali, že na Ondřeje zapomínám příliš rychle. Tchyně s tchánem byli ještě víc zranění. V jejich očích jsem zrazovala Ondřejovu památku.
Jednoho dne došlo při rodinném setkání ke konfrontaci. Seděli jsme u stolu a atmosféra byla napjatá.
„Jak můžeš tak rychle zapomenout na Ondřeje?“ zeptala se tchyně s bolestí v hlase.
„Nezapomněla jsem,“ zašeptala jsem. „Ale on chtěl, abych byla šťastná. Napsal mi dopis, ve kterém mě prosil, abych žila dál.“
„My stále trpíme, a ty už hledáš nový život? Kde je tvá láska k němu?“ podívala se na mě s bolestí v očích.
Připadala jsem si, jako bych stála na okraji propasti, nevěděla jsem, kterým směrem udělat krok.
„Na Ondřeje nikdy nezapomenu,“ řekla jsem pevně. „Ale on chtěl, abych byla šťastná. Prosím, pochopte to.“
„Ať už ten dopis říká cokoli, nemůžeme přijmout, že tak rychle jdeš dál...“ reagoval můj táta, který dosud mlčel.
Po tomto rozhovoru se ve mně střetávaly dva světy – minulost a budoucnost. Každý krok vpřed přinášel pochyby. Mohu si vůbec dovolit být šťastná, aniž bych zradila Ondřejovu památku? Slova z jeho dopisu mi zněla v hlavě, ale stále tady byl tlak rodiny...
Promluvili jsme si o tom
„Cítím, že Ondřej chtěl, abych byla šťastná,“ řekla jsem s obtížemi Tomášovi. „Ale nevím, jestli mohu pokračovat dál, aniž bych cítila vinu...“
Tomáš se mi podíval přímo do očí.
„Miloval tě a chtěl, abys byla šťastná. Nemůžeš takhle žít jen proto, že to od tebe ostatní očekávají. Je to tvůj život...“
Začínala jsem chápat, že to, co moje rodina vnímala jako loajalitu, byl způsob, jak mě udržet v minulosti, ze které se oni sami nedokázali vymanit.
Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla, že si s nimi musím otevřeně promluvit. Duševně jsem se na to připravovala několik dní. Setkali jsme se u mě doma a já cítila, že na této diskusi závisí moje budoucnost.
„Víte, že jsem našla dopis od Ondřeje. Napsal ho před smrtí a požádal mě, abych žila dál. Uvědomila jsem si, že nemohu truchlit jen proto, že to ode mě očekáváte. Musím žít svůj vlastní život.“
Moji rodiče si vyměnili pohledy. Tchán s tchyní seděli v tiše a nehnutě.
„Nechci vás ztratit, ale musím jít dál,“ pokračovala jsem. „Ondřej chtěl, abych byla šťastná, a to je něco, co chci respektovat. Vždy ho budu milovat, ale teď musím hledět do budoucnosti.“
Po chvíli váhání tiše promluvila moje máma: „Je to těžké, ale jestli je to opravdu to, co si Ondřej přál, musíme to přijmout...“
Podívala jsem se na tchyni a tchána. Vypadali zdrceně, stejně jako v uplynulých týdnech.
„Chceme, abys byla šťastná. Vždy budeš mít Ondřeje v srdci a to je asi to nejdůležitější. Měla... měla bys žít dál...“ pronesla tchyně a rozbrečela se.
Mám před sebou nový život
Věděla jsem, že to pro ně nebylo snadné, ale cítila jsem, jak mi ze srdce spadl obrovský kámen. Začínala jsem novou kapitolu svého života. Pomohlo mi i to, že jsem věděla, že Ondřej chtěl, abych byla šťastná.
Nový život nepřišel přes noc. Stále byly dny, kdy se mi vracely vzpomínky a bolest z jeho ztráty. Ale postupem času bylo těch lepších dní víc. A viděla jsem, že podobně jsou na tom i moji rodiče a tchyně s tchánem.
Tomáš už nebyl jen mým přítelem, stal se z něj člověk, se kterým jsem mohla začít znovu.
„Vždy budu vzpomínat na Ondřeje, ale teď vím, že mohu jít dál,“ řekla jsem Tomášovi jednoho večera. „Chci nový život, s Ondřejem v srdci, ale s tebou po boku.“
Usmál se a pevně mi stiskl ruku. Nemusel nic říkat...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
