Facebook
Instagram
Život s alkoholikem dá zabrat. Paní Hana byla neustále ve střehu, bála se, co a kdy zase její manžel provede. Trpěla dlouhá léta, než se rozhodla, že už to stačí. Tchyně ji za to kritizuje.
První odvykací kúra mého manžela Karla (41) trvala devět měsíců. Druhá celé dva roky. Tehdy jsem ještě věřila, že přestane pít. Třetí pokus o abstinenci začal poté, co onemocněl. Skončil v nemocnici s pankreatitidou a málem ho nezachránili. Pak nepil čtyři a půl roku... Teď se rozhodl jít do uzavřeného léčebného zařízení a podstoupit terapii. Tvrdí, že tentokrát se mu to určitě podaří.
Rozhodla jsem se od něj odejít
Moje manželství trvalo dvacet let. Ze začátku to bylo hezké, ale pak se všechno změnilo. Velkou část svého života jsem promarnila s opilým, agresivním a zapáchajícím mužem. Dost! Zabalila jsem si věci a podala žádost o rozvod. Našla jsem si práci v zahraničí.
"Jak to můžeš udělat?" plakala moje tchyně. "On se bez tebe ztratí! Nebude mít pro koho zůstat střízlivý! Copak máš srdce z kamene?"
"Zvládne to,"
"To ne! Vždycky byl tak slabý..." pokračovala ve své litanii. "I jako dítě potřeboval podporu a povzbuzení, protože každé selhání nesl těžce! Když nedal gól, byla to tragédie! Dostal špatnou známku? Prožíval to stejně. Když byl druhý na školních závodech, dostal horečku a týden ležel doma. Taková citlivá duše!"
Asi to mají v rodině, protože moje tchyně také nesnáší ani pomyšlení na bolest hlavy. Bere prášky jen tak "pro jistotu."
Manžel začal pít
Svého manžela Karla jsem před svatbou moc neznala. Rychle jsme se do sebe zamilovali a skončili v posteli. Zpráva o mém těhotenství pro mě nebyla katastrofou. Bylo nám oběma dvacet let a mysleli jsme si, že jsme dospělí.
Poprvé jsem viděla Karla opilého do němoty, když naší dceři Aleně byly dva měsíce. Slyšela jsem šramot za dveřmi, otevřela jsem je a on se zhroutil do předsíně na zem. Myslela jsem, že omdlel, že je nemocný, a chtěla jsem volat sanitku. Pak jsem ucítila alkohol. A záhy jsem musela čistit zvratky z koberce.
Vždycky to bylo takhle. Ležel na podlaze, spal a někdy se pozvracel. Když Alena trochu povyrostla, musela jsem ji zavírat v jejím pokoji, protože jsem nechtěla, aby chodila kolem svého opilého otce.
Někdy si zdříml a pak se doplazil na pohovku v obýváku. Mohla jsem jít spát, až když jsem slyšela pravidelné, hluboké chrápání. Když sténal, brblal nebo sebou házel, věděla jsem, že s ním budu muset bojovat, aby nechodil za dcerou, nerozsvěcoval světlo a nebudil ji.
Někdy jsem schytala ránu. Vždycky pak říkal: „Nechtěl jsem. Prostě jsi mi vlezla pod ruku!“
Začal také po bytě rozhazovat hořící sirky. Normálně nekouřil, ale když byl opilý, vytáhl krabičku cigaret a zapálil si. Držel v prstech hořící nedopalek nebo sirku a házel je kolem sebe, na koberec, na noviny, na ubrus… Některé jsem chytla ve vzduchu, jiné jsem uhasila pantoflem nebo mokrým hadrem, který jsem měla vždy po ruce.
Život s alkoholikem byl náročný
Pro normální lidi je asi těžké pochopit, jak opatrné musí být ženy alkoholiků! Umí všechno předvídat, chránit se, schovávat nebezpečné předměty, kterými by zuřící opilec mohl někoho udeřit, pořezat nebo zranit. Odstraňují vše ostré, těžké nebo tupé...
V šuplících nejsou žádné nože, na poličce v koupelně nejsou žiletky, vázy jsou uloženy ve skříni a šňůra od žehličky je schovaná pod postelí. Ale to zuřící zvíře nemůžete svázat a zneškodnit, takže když vidíte, že je všechno marné, vezmete dítě do náruče a utečete...
Při jeho druhé odvykací kúře mi trvalo rok, než jsem uvěřila, že už nebude pít. Jak jsem na něj byla hrdá! Obíhala jsem rodinu a sousedy, vyprávěla jsem o jeho obětavosti a charakteru. Skoro jsem z něj udělala hrdinu jenom proto, že přestal pít a týrat rodinu.
Zametala jsem mu prach pod nohama. Předvídala jsem každé jeho přání a podstrojovala mu. Nejdřív ze strachu, že když se naštve, znovu začne pít, a pak z vděčnosti, že nezačal.
Vtloukal mi do hlavy, že pije kvůli mně, takže jsem se snažila nedávat mu záminku. Musí být šťastný - tím jsem se řídila. Asi tehdy mě dostal úplně pod svou kontrolu. Nebo jsem to dopustila sama... Z vlastní vůle a hlouposti!
Už jsem mu nevěřila
Každé jeho zpoždění při návratu z práce mi způsobovalo paniku. Stála jsem paralyzovaná strachem u okna, dívala se, jestli se nevrací, a modlila se, aby nebyla žádná hádka! Aby naše dcera spala v klidu. Abychom nemusely nocovat na chodbě. Aby nezdemoloval byt.
Byla jsem uzlíčkem nervů. V té době jsem už neměla žádné sny. Když se po čtyřech letech znovu opil, vlastně jsem si oddechla. Bylo to normální. Míval třídenní, pak týdenní tahy, poté už vlastně nikdy nevystřízlivěl. Často se nevracel domů, nevěděla jsem, kde byl...
„Nejdeš ho hledat?“ divila se tchyně. „Mohlo se mu něco stát!“
Ona o něj pečovala, zašívala mu oblečení a dávala ho jakž takž do pořádku, když se objevil rozcuchaný a špinavý. Vařila mu vývary "na posílení" a připravovala bylinky na játra. Její přítomnost v našem bytě a neustálé omlouvání jeho chování, zatímco mě stavěla do role té zlé, to všechno mě strašně štvalo. Ale nic jsem neříkala.
„Někdo ho musí podpořit,“ vysvětlovala mi. „Ty a Alena jste jako cizí lidé!“
Měla vlastně pravdu, protože jsem v té době už přestala bojovat. Upřímně řečeno, chtěla jsem, aby se upil k smrti, abych měla klid. Řekla jsem mu to...
Celé dny ležel na pohovce, sténal, držel se za břicho a plakal sám nad sebou. Nevěnovala jsem mu pozornost, nedávala jsem mu léky ani horký čaj. Ignorovala jsem ho. Zavolala jsem jeho matce, aby si ho vzala k sobě. Odmítla. Tak jsem zavolala sanitku. Odvezli ho do nemocnice. Ani jednou jsem ho nenavštívila.
Když se vrátil, klečel přede mnou a přísahal, že tentokrát to zvládne.
„Je mi to jedno. Dělej si, co chceš,“ pokrčila jsem jen rameny.
„Začínám léčbu. Už jsem se rozhodl,“ oznámil hrdě.
Prosil mě, abych ho odvezla na odvykací kúru, ale odmítla jsem. Jel se svou matkou, která mi to samozřejmě měla za zlé.
Musí to skončit
O pár dní později jsem nemohla spát. Uprostřed noci jsem vstala, abych se napila vody, ale nerozsvítila jsem, protože pouliční lampa za kuchyňským oknem svítila jasně. Nějak jsem neopatrně převrhla stoličku...
Za chvilku se ve dveřích objevila Alena. Rozsvítila světlo. Třásla se a v očích měla strach.
„Bože, bože,“ šeptala. „Myslela jsem, že táta je zpátky... Co se stalo?“
Moje dcera je prakticky dospělá, ale tehdy byla opět malé dítě. Přitiskla se ke mně, aby se uklidnila. Uvědomila jsem si, že je to znamení. Musíme prostě utéct. Málem jsem zničila svou dceru, když jsem ji vystavila takovým hrůzným zážitkům. Možná už to nepůjde napravit...
Tchyni se to nelíbilo
„Před oltářem jsi mu něco slíbila!“ připomínala mi tchyně. „Že spolu budete v dobrém i ve zlém...“
„A on mi neslíbil nic?“ zeptala jsem se. „Přísahal, že mě bude milovat a ctít! Přísahal, že mě bude respektovat, ne že všechno utopí v alkoholu!“
„Je mi ho líto,“ začala vzlykat.
„A není ti líto nás? Je v pořádku, jak se k nám choval?“
„Ale teď se chce změnit. A dělá to kvůli vám!“
„Měl spoustu času. A neměl by se měnit kvůli nám, ale kvůli sobě!“
„Zkus to ještě jednou,“ prosila. "Ty to zvládneš, jsi silnější..."
„Tahala jsem ho na svých zádech tolik let... Bolí mě krk, chci se narovnat! Ať konečně stojí na vlastních nohou. Nebudu ho nosit po zbytek života. Jsem vyčerpaná...“
A tak jsme s Alenou odešli. Našly jsme si společné bydlení a práci v zahraničí. Co bude dál? Nevím. Žádné plány si nedělám.
„Nebudeš toho litovat?“ zeptala se mě nedávno dcera.
„Lituju jen toho, že jsem s ním byla tak dlouho.“
„Jsi ještě mladá,“ řekla mi a usmála se. „Doženeš ztracená léta. Všechno se spraví. Už nikdy neuvidíme opilého tátu. Zvládneme to!“
Má pravdu, zvládneme to...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
