Sylva (34): Kariéru jsem podřídila tomu, abych se finančně postarala o tátu. Teď, když zemřel, neumím začít žít

Moje kariéra nabrala hned po škole špatný směr. Chtěla jsem dělat nějakou smysluplnou práci, která by měla dopad na svět a na lidi kolem. Dobročinnost nebo něco v kultuře, ale finanční situace mojí rodiny mi tento luxus nedovolila.

Mohlo by Vás zajímat:

Vlasta (75): Můj sen o klidném důchodu se mi zhroutil s manželovou smrtí. Nevzdala jsem se a našla si nové poslání

Hřál mě u srdce pocit, že pomáhám našim

Táta ještě v době mých studií onemocněl rakovinou. Nejdřív to vypadalo dobře, ale pak se jeho stav zhoršil, máma musela odejít z práce, aby se o něj postarala a já byla jediná, kdo mohl vydělávat. Rozhodla jsem se být zodpovědná, zůstat doma a pomoct našim za to, že mi dali život, jaký jsem si zasloužila.

Prvních pár let to šlo. Našla jsem si dobře placenou práci ve velké korporátní firmě ve městě. Sice jsem musela každý den dojíždět, ale hřál mě u srdce pocit, že pomáhám našim. Sice jsem nedělala pro nějakou charitu nebo neziskovku, ale moje práce měla smysl.

Mohlo by Vás zajímat:

Milada (41): Zdá se, že jednou zemřu na stejnou nemoc jako děda. Už mám výsledky testů, ale bojím se je dovědět

Cítila jsem se stále prázdnější a nespokojenější

Po třech letech se moje pozice ukázala jako slepá ulice. Dostávala jsem přidáno a jednali se mnou slušně, ale já měla ambice dokázat víc. Musela jsem se s nimi rozloučit, ačkoli to bylo těžké. Lidé ve firmě byli fajn, ale já potřebovala víc.

Našla jsem si novou práci za ještě lepší peníze, větší zodpovědnost, menší firma, ale perspektiva růstu a dosažení ambicí. Byla jsem nadšená. Našim jsem mohla dávat víc peněz a sobě zařídit kariéru, kterou jsem věřila, že si zasloužím. Po několika měsících se ale situace změnila. Dostala jsem nového šéfa, který našemu týmu dělal ze života peklo, neuznával naše názory ani zásluhy a já skončila na nemocenské, abych se z té situace dostala.

Za dalších pár let jsem takhle vystřídala asi šest různých firem a pozic. Už to ani nespočítám. Poháněla mě povinnost, ale uvnitř jsem se cítila stále prázdnější a nespokojenější. Když táta po těžkém boji s rakovinou zemřel, byly jsme s mámou obě zničené, ale byla to i úleva. Už jsem nemusela živit rodinu.

Mohlo by Vás zajímat:

Dalibor (36): Žil jsem jen svou prací. Jaká chyba to byla, jsem pochopil jednoho dne v parku

Po tátově smrti jsem zjistila, že neumím žít pro sebe

Myslela jsem si, že když máma půjde do práce a já se přestanu hnát za penězi, udělá se mi lépe, budu spokojená, ale už bylo pozdě. „Ale vždyť teď už můžeš dělat, co chceš. Můžeš změnit obor, najít si něco jiného,” poslouchám neustále od mámy, ale ona si neuvědomuje, že jsem posledních dvanáct let strávila budováním kariéry a nic dalšího neumím.

Před nedávnem jsem se vrátila na svoje první místo, do korporátní firmy, kde mě přivítali s otevřenou náručí a nadšením, ale i přes známé prostředí a skvělé podmínky stále necítím spokojenost. Večer chodím spát smutná, že se druhý den musím vzbudit a jít do práce.

Cítím se uvězněná v kariéře, kterou jsem si nevybrala. Pocit uspokojení, který jsem kdysi mívala, že pomáhám rodině, se vytratil s tátovou smrtí a já nevím, co mám dělat dál. Kéž bych tak mohla vrátit čas a začít po škole jinak.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Denisa (53): V denících po babičce jsem našla nečekaný příběh naší rodiny. Byli jsme součástí historie