Facebook
Instagram
Dalším hostem Milušky Bittnerové v talkshow Na kafeečko byla zpěvačka Tereza Mašková (27). Promluvila o nedávném přiznání vleklých problémů s poruchami příjmu potravy, především s bulimií, která v plné síle znovu udeřila během emočně vypjatého období, kdy Tereza excelovala v taneční soutěži StarDance. Jak zpěvačce porucha příjmu potravy ovlivňuje život? A co jí běželo v hlavě, když zažila kolaps během muzikálového představení?
Zpěvačka Tereza Mašková (27) se začátkem roku 2024 svěřila na svých sociálních sítích, že opět bojuje s bulimií, se kterou se potýká už od svých čtrnácti let. Veřejnost chtěla před nebezpečím poruch příjmu potravy varovat prostřednictvím odstrašujících fotografií - ukázala svůj obličej s krvavým monoklem, který si způsobila častým zvracením. V rozhovoru s Miluškou Bittnerovou zpěvačka přiznává, že bulimie znovu silně udeřila na podzim roku 2023 v důsledku silného stresu, který zažívala v taneční soutěži StarDance.
"Týden předtím, než jsme vypadli, tak začínalo docházet k tomu, že mi tělo začalo vypínat," vypráví Mašková o svém kolapsu v průběhu taneční soutěže. "Ale pořád jsem se snažila usmívat a říkat, že je všechno v pohodě a že to zvládnu. Třeba jsem šla a klepaly se mi ruce a nohy," popisuje své problémy Mašková, která se zhroutila přímo během muzikálového představení The Bodyguard, kde má hlavní roli. "Přišla jsem do divadla, odzpívala první písničku a můj hlas začal vypadávat. Došlo mi, že jsem v háji, že to není dobrý. V polovině představení přišly mdloby, bylo mi na zvracení a já už jsem nevěděla, odkud to mám tahat," vypráví Mašková.
Tereza Mašková promluvila o bulimii
Terezo, nepotkáváme se v nejlepším období, byť sama nevím, jak moc je problematické.
Nemůžu říct, že jsem nespokojená a nechci říkat, že v depkách – to už je v dnešní době velice závažné téma. Je pravda, že se mi zase vrátila bulimie. Ale takovým způsobem, že jsem to nikdy neměla až tak rozjeté. Že bych to měla až tak silné, abych nad tím každý den přemýšlela. Touha po nesmyslné dokonalosti, jak jsem psala na sociální sítě. Každý může mít bulimii jinak. Někdo to může mít z toho, že se bojí, že přibere, nebo tím řeší stres a strach. Mně se to celé spojilo dohromady. Pořád někomu lžeš: „Ne, já jsem v pohodě, to dám. Ještě půjdu jednou dát hlavu do mísy a už to neudělám.“ Takhle se to pořád stupňovalo.
Když jsem viděla tvé fotky s monoklem pod okem, vyděsila jsem se, že tě někdo napadl. Ale ono je to asi stejně zlé, jako když tě někdo zmlátí, viď?
Vím, že ty fotky byly trošku moc. Mám pocit, že porucha příjmu potravy tady byla a je, bohužel také bude, ale pořád je to tabu téma. Protože nepřijdeš za někým a neřekneš: „Čau, já zvracím.“ Teď to trošku shazuju, ale nechceš se k tomu přiznat nebo o tom vůbec mluvit.
Ale ty to děláš. To je neskutečná odvaha.
Někdo mě za to kárá, že jsem to neměla dávat ven – že si tím na něco hraju nebo na sebe tímhle upozorňuju. Ale můj záměr takový doopravdy nebyl, protože vím, jaké trápení a utrpení to je – být se svou hlavou a s tím hlasem, který na tebe pořád mluví. Od chvíle, co jsem to dala ven, mi denně chodí stovky zpráv od žen – od mladých holek, od dětí, od teenagerů. A je mi strašně líto, že je nás tolik, a že se bojí změny, že se bojí s tím něco udělat. Protože ty máš strach, že by ses vyléčila nebo to dostala pod kontrolu. Nedokážeš si představit, co bude potom, jak budeš fungovat. Bojíš se toho procesu: „Jak budu dál žít?“ Tou fotkou svého oka jsem chtěla říct a ukázat: „I tohle to může způsobit.“ Já jsem si to udělala sama tím, že jsem měla dvakrát denně hlavu v záchodové míse.
Tereza Mašková bývala culíkatá holka krev a mlíko
Není to jediná věc, která se děje. Kdy začalo malé Terezce vadit jídlo?
Já miluju jídlo, jsem velký požitkář. Jídlo si vychutnávám. Jenom se to potom přemostí v to, že jídlo miluješ, ale zároveň je to tvůj nepřítel. Někdy jsou to takové záchvaty jezení, že bys vybagrovala komplet celý byt. Je to masakr. Celé mi to začalo ve čtrnácti letech. Když se na sebe zpětně podívám, byla jsem normální holka krev a mlíko s dvěma culíkama.
Takhle jsme tě poznali v Česko-Slovensko má talent. A tam problém nebyl.
Do té doby ne.
Ani od spolužáků?
Ne. Nemůžu říct, že bych na základní škole zažila, že by mi někdo říkal: „Jsi tlustá. Vypadáš hrozně. Jsi škaredá.“ Tohle jsem nezažila. Pocítila jsem to až později, když jsem šla do Talentu. Porotě jsem se líbila, za to jsem byla ráda. Ale potom jsem poznala sílu sociálních sítí, médií a bulváru. Jako dítě jsem začala číst komentáře a tam jsem se dočetla, že jsem tlustá, hnusná, že vypadám jako buldog nebo Fiona. Ptala jsem se mamky: „Mami, já tak opravdu vypadám?“ Tehdy jsem o sobě začala pochybovat a začala jsem se za sebe stydět, takže jsem se poprvé snažila zhubnout.
Tihle lidé z komentářů způsobili, že jsi začala mít problém s jídlem?
Ano. Tím to začalo. Když jsem potom v patnácti letech šla na konzervatoř, tam byly mé spolužačky tintítka. Já jsem byla prostorově výraznější a tam jsem pocítila, že chci být jako ony. Profesoři mi nikdy neřekli: „Jsi tlustá, musíš zhubnout.“ Ale nějaké narážky tam byly. „Možná byste mohla mít problém se v divadle uchytit, jste taková větší.“ Nebo: „Netahej ji, ona je těžká, aby sis něco neudělal se zády.“ Jsou to takové píchance, když o sobě sám pochybuješ a v hlavě máš, že jsi hnusný, tlustý a musíš zhubnout. Tohle ti moc nepomáhá. A pro mě byl nejjednodušší způsob ten, že něco sním a dám to ven. Začala jsem zvracet.
Jak rychle jde při bulimii hubnutí? Není to nejrychlejší způsob, ne?
Lámalo se mi to s mentální anorexií. Začalo to tím, že jsem zvracela, čímž samozřejmě nezhubneš, možná něco málo, ale spíše jsi oteklá. Je ti špatně, máš rozdrápaný krk, jsi unavená a tvoří se ti hleny. Později už mi stačilo, že jsem snědla jablko a nemusela jsem pro to nic dělat, šlo to ze mě samo. Na nějakou dobu jsem s tím potom přestala. Vždycky jsem měla sen zpěvačky, a to potom začneš potkávat lidi, kteří si myslí, že sežrali všechnu moudrost světa. Takže mi bylo řečeno, že pokud chci být zpěvačkou, tak zpěvačka má být krásná, štíhlá a potom je úspěšná a šťastná. A máš jít příkladem. Jenže co je to za příklad, když potom nežeru a zvracím? Ale měla jsem to v hlavě po celé studium konzervatoře.
Kvůli lásce zhubla patnáct kilo - a šťastná nebyla
To je příšerné.
Potom přišel zlom, když jsem se zamilovala a měla jsem pocit, že když zhubnu, tak mě dotyčný bude chtít. Tam zase vystrčila růžky anorexie. Byla jsem schopná třeba týden nejíst, ani sousto – jen voda a kafe. Měli jsme dvanáct hodin týdně tance, takže jsem někde potřebovala brát energii. To jsem si dala třeba deci džusu, aby se neřeklo. Sedmý den už jsem pomalu nebyla schopná dojít na metro, protože se mi motala hlava. To jsem si řekla: „Dost, stačí.“ A objevil se totální jojo efekt. Sežrala jsem všechno, co jsem viděla, a všechno to šlo zpátky. Takhle se to se mnou táhlo. Zhubla jsem, ale celé se to vrátilo. Nakonec se mi podařilo za měsíc shodit třeba deset nebo patnáct kilo – šílené. Nejedla jsem a okolí jsem se vymluvila na to, že jsem byla nemocná a měla jsem chřipku.
Co na to rodiče a spolužáci?
Myslím, že si toho všimli, ale ty to dokážeš skrývat, to je na tom to blbý. Naučíš se i zvracet potichu, tak aby to nikdo neslyšel. Bohužel – jde to.
Takže máma to nějaký čas nevěděla?
Protože jsem byla v Praze a ona v Třinci. Když jsem byla s ní, tak jsem normálně jedla a ona už nevěděla, že jdu na záchod. Později už to na mě samozřejmě poznala, protože váha šla dolů a ona se o mě začínala bát. Takže jsem jí přiznala, co dělám. Byla z toho hotová, jako každá matka. Hrozně mě mrzelo, když jsem ji takhle viděla, to mi došlo, že ubližuju nejen jí, ale i sobě.
Po jak dlouhé době se to máma dozvěděla? Po třech měsících nebo po dvou letech?
To nedokážu říct. Ale to, že jsem to řekla, mi hrozně pomohlo. Pomohla mi také mámy ségra, moje teta. Odešla jsem z intru, bydlela u ní a společně jsme vařily, bylo to fajn. Na nějakou dobu to přestalo. Držela jsem si tu váhu z doby, kdy jsem zhubla deset, patnáct kilo, a cítila jsem se takhle dobře. Ale dávala jsem si velký pozor na to, co jím. Neustále jsem byla otrokem jídla a pohybu. Přestalo to a zvracela jsem třeba jen jednou nebo dvakrát do roka.
Byla jsi v té době šťastnější?
Vlastně ne. Nedávno jsem se o tom bavila se svou ségrou: „Víš, já jsem asi byla šťastnější, když jsem měla těch dvacet kilo víc a neřešila jsem to. Prostě jsem si dala ten dort i v deset večer.“ Na tom je nejhorší, že mě ta nesnesitelná touha být hubená ovlivňuje natolik, že se necítím dobře, kdybych přibrala. Začínám se cítit blbě, kdybych měla přibrat pár kilo. Snažím si to z hlavy dostat pryč.
Jen by mě zajímalo, když člověk zhubne na svoji vysněnou váhu, jestli si řekne: „Tak a jsem šťastný.“ Měla jsi v té době pocit štěstí? Že jde tvá kariéra vzhůru?
Zhubneš na svoji vysněnou váhu, ale co teď? Akorát se bojíš, že to zase přibereš.
A přišel ten vysněný přítel, kvůli kterému jsi hubnula?
Ne, jasně, že ne!
V té době nebyla ani kariéra, že?
Ne. Když jsem potom šla do SuperStar, měla jsem asi nejméně kilo, co jsem kdy mohla mít, tam začala má kariéra. Třeba jsem si o sobě něco přečetla, ale protože už jsem byla na nějaké váze, ve které mi bylo dobře, tak nebyla potřeba zvracet. Můj problém je, že když jsem ve stresu, tak nemám chuť k jídlu.
V roce 2018 vyhrála Tereza Mašková SuperStar
Potom jsi vyhrála SuperStar. Možná jsi přestala číst komentáře.
Ano, vycvičila jsem se a diskuze dodnes nečtu.
Potom přišel pořad Tvoje tvář má známý hlas.
Tam se to už zase začalo objevovat. Po SuperStar jsem něco zhubla, protože stres, nové prostředí a nový svět. No ale potom se tělo začne uklidňovat, tudíž začne mít hlad a chutě. A je to zpátky. Takže jsem do sebe začala tlačit všechno možné. A přišlo: „Aha, máš televizní projekt. Jsou tam kamery a ty rozšiřují. A budeš mít focení, takže nesmíš jíst a musíš zhubnout.“ Začalo se to lámat. Jedla jsem buď hrozně málo, nebo jsem to šla dát ven ze strachu, abych nepřibrala. Začalo se to objevovat, ale bylo to s pauzami. Neměla jsem to v hlavě tolik, jak budu vypadat, jako to mám třeba teď, kdy je to extrém. Až do StarDance to bylo ok.
Potom jsem dostala nabídku do StarDance. Za to jsem moc ráda, moc jsem si to užila a kdybych mohla, tak jdu ještě jednou. Ale už jsem přemýšlela: „Aha, tam budou ty krátké šaty, budu muset ukazovat nohy a ruce.“ Takže ještě než to začalo, tak jsem víc sportovala, víc si hlídala co jím. No a potom se začalo zkoušet a těch tréninků je strašně moc.
No právě!
Do toho jsem měla ještě své koncerty a divadlo, takže váha šla hrozně rychle dolů. Nejprve jsem si to neuvědomovala, protože to nevnímáš. Ale potom jsem stoupla na váhu. Na jednu stranu jsem se lekla, protože jsem to nečekala. Na druhou stranu si člověk, který trpí tímto onemocněním, řekne: „Tak to je super, zhubla jsem, tak to je úplná paráda! Ale co když přiberu? Já chci jít ještě níž, chci ještě hubnout.“ Do toho jsem byla nervózní a vystresovaná, měla jsem před Lucernou. K tomu tréninky tanců, koncerty a divadlo. Takže jsem jedla málo a když už jsem se najedla, šla jsem to dát ven se strachem, abych náhodou nepřibrala. Objevilo se u mě nově i to, že když jsem měla strach nebo stres, ulevila jsem si tím, že jsem se šla vyzvracet. Po téhle minutě přišla hrozná úleva a bylo mi dobře. Měla jsem pocit, že ty hnusné věci dám ze sebe pryč. Třeba když potkám nějakého blba, funguje to stejně.
Mám za sebou kolaps během představení, přiznává
Nechápu, kde jsi brala energii. Před StarDance jsi ještě zkoušela velmi těžký muzikál The Bodyguard v Hudebním divadle Karlín. Je to jako vrcholový sport, kde jsi brala energii?
Já nevím. Když se do něčeho pustím, tak jdu na 200 %. Nevidím, neslyším a jedu jako šroub. Říkají mi buldozer.
Vytvářela jsi tohle všechno a neměla v sobě ani ždibec kalorií? Já to nedokážu pochopit.
Snažila jsem se to řešit krabičkovou dietou. Když už jsem ji měla, bylo mi líto to vyhodit, a tak jsem to snědla. Měla jsem jídlo, viděla ho a snědla ho. Věděla jsem, že odněkud tu energii potřebuji brát. Tohle mi pomohlo. Také jsem to třeba nedojedla, nechávala jsem si porci na druhý den. Ale snažila jsem se. Jenže boj s hlavou tam byl pořád. Z jedné strany mi ty krabičky pomohly, viděla jsem jídlo a věděla, že musím fungovat. Jídlo je palivo. Týden předtím, než jsme vypadli, tak začínalo docházet k tomu, že mi tělo začalo vypínat.
No ale i mozek musel být v zápřahu.
Všechno! Ale pořád jsem se snažila usmívat a říkat, že je to v pohodě a že to zvládnu. Třeba jsem šla a klepaly se mi ruce a nohy. Nikdy se mi nestalo, že bych přišla o hlas a neodzpívala jsem. Zpívala jsem se zápalem plic, s angínou… Přišla jsem do divadla, odzpívala jsem první písničku a můj hlas začal vypadávat. Došlo mi, že jsem v háji, že to není dobrý. V polovině představení přišly mdloby, bylo mi na zvracení a já už jsem nevěděla, odkud to mám tahat. A tenhle muzikál je docela těžký.
Tam jsem poprvé zažila zoufalost: „Co teď?“ Nemůžu v polovině představení zavolat Evě Burešové. Kdo to odehraje? Já to musím odehrát. Tam jsem poprvé zažila své selhání. Ta představa, že bych něco nezvládla nebo neměla pod kontrolou. Proto jsem začala chodit na happy drinky, jak tomu říkám – vitaminové infuze. To mě vždycky nastartovalo a takhle jsem dojela až do té Lucerny. Po Lucerně jsem si říkala: „Hele a teď už to bude dobré. Teď se zase dám dohromady, vykašlu se na to, jak vypadám.“ A tam se stalo to, že ne. A bylo to horší. Mně se tak zalíbila váha, kterou jsem v životě neměla, a přišel strach z toho, že bych měla přibrat a že to budu muset zase znovu řešit a dostanu se na váhu, ve které mi není dobře. Proto jsem v tomhle nastavení jela pořád.
Na lednici mám varování, že přijdu o hlas
Uvědomuješ si, že tím můžeš časem přijít o svůj božský hlas?
Ano. Myslela jsem si, že to přestane. Nepřestalo. Začala jsem chodit na terapie. A to, co jsi řekla, mám teď vylepené na lednici. Všechno jsem si to vypsala, co může nastat, když v tom budu pokračovat. První věc je, že přijdu o hlas – a já chci fungovat, chci dál zpívat a dělat to, co miluju. Potom tam mám také napsané, jak se chci k sobě chovat. A taky mám druhý papír, na který si dělám čárky. Už jich tam mám hodně. Snažím se to dostat pod kontrolu a pomáhá mi, když se na to dívám – jak můžu dopadnout a jak se chci k sobě chovat. Jsou tam čárky, u kterých si říkám: „Jo, Teri, jsem na tebe pyšná, zvládáš to, i když jsou ty rozhovory s mojí hlavou někdy těžké.“ Už jich je tam dost, těch čárek, kdy nejdu na záchod a nevyzvracím se. S terapeutkou řešíme i to, jak si pomoct, když si dáš ke kávičce koláček – no tak jsi si ho dala, žádná věda, co je na tom?
Přesně tak, co je na tom?
Nemít strach, že přiberu, a jestli dopnu šaty. A klid. Jdu dvakrát denně do fitka, abych nešla na ten záchod. Teď už to stahujeme, abych do fitka šla jen jednou. A daří se mi to. Někdy jsou horší dny a člověk neví, co se sebou. Ale hrozně moc mi pomohlo, že jsem to zveřejnila. Mám pocit, že nelžu. Ženy mi píšou stovky zpráv a já přesně vím, o čem mluví a jak se cítí. Dává mi to sílu: „Hele, zvládneme to!“ Neříkám, že se to dá úplně vyléčit. Je to taková věc, která ti zůstane v hlavě. Bavila jsem se s ženami, které to mají pod kontrolou, ať je to anorexie nebo bulimie. A ty jsou rozhodnuté, že už do toho nikdy nepůjdou, protože jim šlo doopravdy o život. Cítím energii z lidí, kteří mi píšou, že to dám a že se z toho dostaneme. A kdyby to mělo pomoct alespoň jedné ženě, která to půjde řešit, tak z toho mám strašnou radost. Jedna taková žena mi napsala – že se přihlásila na terapie, když zahlédla nějaké video. Ano, běž a bojuj!
Rada Terezy Maškové rodičům dětí s bulimií
Co bys poradila mamince, která má doma takovou dceru? Jak s ní mluvit?
Je to strašně těžké a já sama nevím, co dělat. Je pravda, že když to vezmu z mého pohledu, tak jsem na některé věci až moc přecitlivělá. A ten člověk to tak třeba ani nemyslí. Nedávno jsem byla ve fitku, zvedala jsem činku a trenérka mi říká: „Jo, seš mašina!“ a já: „Jo, seš tlustá!“ A začala jsem se sama sobě smát. Jsi úplně mimo a rozhodí tě cokoliv. Je to hrozně těžké. Bavila jsem se s holkami, které mají poruchy příjmu potravy. Co člověk nechce slyšet: „Vypadáš jako kostra, nažer se.“ Nebo „Nejez.“ Když víš, že člověk má tuhle poruchu, tak tohle neříkat.
To je pochopitelné, ale mnozí to neví.
Když jsem hodně rychle zhubla a někdo mi řekl: „Ty jsi zhubla, to je super!“ Tak pro mě to bylo: „Aha, tak musíš ještě víc!“ Když už jsem věděla, že mám ten problém a že musím něco dělat, už jsem se jenom modlila: „Prosím, neříkej mi, že jsem zhubla!“ Není na škodu, když rodiče nebo kamarádi také vyhledají poradnu, kde jim poradí, jak s námi komunikovat. I takové existují. Když teď někam přijdu, lidé se na mě dívají jako na chudáčka. Ale já nechci být litovaná. Já se cítím silná, ale zároveň velice křehká. Komunikace s námi je těžká a můžu jen říct, co nedělalo dobře mně. A možná bych také poradila nenutit.
O čem dalším promluvila Tereza Mašková:
- Jak často si barví vlasy
- Na které koncerty by nás pozvala
- Proč přestala na rok zpívat
V případě, že sami trpíte poruchou příjmu potravy a potřebujete odbornou pomoc, neváhejte kontaktovat odborníky, například ty z Centra Anabelle: Brno: 724 824 619, Praha: 775 904 778, Ostrava: 602 236 457 nebo iporadna@anabell.cz, nebo Centrum pro poruchy příjmu potravy Psychiatrické kliniky Ke Karlovu v Praze, tel. 224 965 335 a další.
Související články
