Gabriela Slováková řídí mužskou věznici: Propuštění vězni mě zdraví na ulici a ukazují mi své partnerky a děti

Gabriela Slováková má zkušenosti jako málokdo z nás. Z manažerky hotelu se stala ředitelkou nejprve v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou a pak také mužské věznice v Kuřimi. Jaké je to řídit bezmála tři stovky zaměstnanců, kteří mají na starosti šest stovek vězňů? A jak vůbec vnímají ženské vedení samotní vězni?

Můžete prozradit, kdy a proč jste se rozhodla právě pro práci v takovém prostředí?

Ještě za dob studií jsem tvrdila, že ve vězeňství nikdy pracovat nebudu. Moje maminka byla toho času vězeňskou psycholožkou a já manažerkou hotelu v Brně. Když vyprávěla o přísných pravidlech a podmínkách ve vězeňství, tak mě to upřímně vůbec nelákalo.

Měla jste vlastně příklad v rodině...

Máma se dokonce stala ředitelkou věznice ve Světlé nad Sázavou, a to mi opravdu přišlo jako sci-fi. Já jsem měla svou úspěšnou kariéru, podílela jsem se na řízení hotelu s 50 zaměstnanci, vše skvěle fungovalo a vůbec mě nenapadlo měnit obor. Pak jsem se ale odstěhovala kousek ke Kroměříži a hledala nějaké klidné místo, abych vypadla z šíleného pracovního tempa. Rozhodla jsem se ukončit náročnou práci, která vyžadovala maximální angažovanost a obětování velké části volného času. Nastoupila jsem do Institutu vzdělávání Vězeňské služby ČR s tím, že se třeba rok rozkoukám a pak se vrhnu zpět do businessu. A vidíte, jak to dopadlo...

Jaké byly vaše začátky?

V rámci vězeňství jsem dostala řadu zajímavých nabídek, nakonec jsem začala pracovat v Praze na generálním ředitelství. Jako ředitelka kabinetu a vnějších vztahů jsem měla možnost poznat vězeňství v zahraniční – ať již to západní, modernější, tak třeba i v Asii, Africe apod. Byla jsem zvolena členkou řídícího výboru (Board of Directors) celosvětové organizace ICPA sdružující experty na vězeňství a penitenciární péči, což byl i pro české vězeňství velký úspěch. Měla jsem možnost podílet se na vzniku různých evropských i mezinárodních doporučení v oblasti vězeňství. I když je pro ženu řídící pozice ve vězeňství stále celkem neobvyklá, já jsem v této práci našla životní poslání.

A pak už vaše cesta vedla do věznice v Kuřimi?

Ještě ne. Dostala jsem nabídku řídit největší ženskou věznici v České republice ve Světlé nad Sázavou, jejíž kapacita v době největší přeplněnosti dosahovala počtu 900 odsouzených žen, a neváhala jsem. Začátky byly krušné, přece jen má cesta nevedla standardním způsobem od řadového příslušníka, který se postupně od práce například dozorce propracovává až do managementu, ale zúročila jsem všechny své dovednosti a znalosti jak z předešlých řídících pozic, tak z mezinárodního vězeňství. A kruh se uzavřel, nakonec jsem i já, stejně jako moje máma, začala řídit věznici ve Světlé nad Sázavou. Momentálně už je nás pět žen, které řídí věznici, přičemž věznic a vazebních věznic je v České republice 35.

V čem je taková práce jiná než ostatní zaměstnání?

Je to práce s lidmi, s obrovským počtem lidí. Momentálně máme v Kuřimi téměř 270 zaměstnanců a 600 odsouzených. Kromě dovedností, které jsou předpokladem pro řízení jakékoli firmy, je ve vězeňství mnoho dalších momentů. Od zajištění bezpečnosti, která je zásadní pro bezproblémový chod věznic, po například zajištění zdravotní péče. Nejdůležitější součást naší práce je však ten sociální rozměr, odsouzení jsou především lidé se svými osudy, starostmi, velmi často nelehkou životní cestou a naší nejdůležitější misí je pomáhat se začleňováním zpět do společnosti. I když tento pohled není úplně populární a velká část společnosti stále volá po vendetě, já si za svým názorem plně stojím.

Jsou v takové pozici potřebné zvláštní vlastnosti, bez kterých by to nešlo?

Jistě je potřeba notná dávka zdravého rozumu, odolnosti vůči obrovskému stresu, který nás každý den provází, ale i empatie a lidský přístup, protože násilím a zastrašováním či vymáháním formální autority si u odsouzených respekt nelze získat. Důležitá je i zkušenost a znalosti z oblasti psychologie a sociální práce, práva, umění dobře a pevně se rozhodnout.

Jste v kontaktu s vězni – jak muži přijímají ženu ředitelku?

S odsouzenými jsem v neustálém kontaktu, s některými i po propuštění. V Brně, kde bydlím, mě někdy zastavují, zdraví, ukazují mi své partnerky a děti. Jsem ráda, když vidím, že žijí slušně a nový start se jim podařil. Myslím, že ženský prvek i za zdmi vězení vnímají velmi kladně, ostatně ženy u nás pracují i v pozicích vychovatelek, pedagožek, psycholožek, dozorkyň, strážných, kuchařek, personalistek, ekonomek, stavařek… a tak bych mohla pokračovat. Odsouzení nejsou divá zvěř. Jsou to dospělé ženy či muži, většina z nich nejsou nebezpeční zločinci, ale lidé vyžadující zejména podporu a sociální práci.

Mluvíte o vězních velmi shovívavě. Dokážete se tedy vcítit do jejich situace?

Často měli tak hrozný život, o kterém se lidem, kteří se je neustále snaží stigmatizovat, ani nezdálo. Ke mně osobně se chovají velice zdvořile, vážím si jejich důvěry. U mužů je ještě daleko těžší si důvěru získat. Na rozdíl od žen komunikují méně, rádi si problémy řeší sami, nesvěřují se. Ale z jejich reakcí cítím respekt. Myslím, že oceňují, že se k nim chováme jako k rovnocenným lidem, ne jako k nějakým odpadlíkům. Přijdu-li ale na to, že se se mnou někdo snaží vyběhnout, dokážu být velice rázná. Všichni už mě takto znají.

Myslíte si, že ženy ve vězeňství mají k této práci jiný přístup než muži?

Určitě. Ženský prvek je podle mě ve věznicích nepostradatelný na všech úrovních. Přesto je nutné dbát na bezpečnost a bez mužů by to určitě nešlo. Ideální je zdravý mix. Je-li žena ředitelkou, musí k tomu mít především kompetence. Prosadit se je o trochu těžší, ale mužští kolegové nás podporují a rozhodně jsem ani jednou za svůj život nepocítila, že by mě někdo diskriminoval či neuznával mé názory či výsledky. Spíše naopak. Na druhou stranu nejsem feministka a jsem totální odpůrkyní různých kvót. K práci ve věznici si člověk musí najít vztah. Většina žen ji nevyhledává a ani mnoho mužů ji nezvládne. Myslím, že i vzhled pracovního prostředí či estetika ve věznici je ženami uchopena zcela odlišně.

Co vás na tomto zaměstnání těší a co je naopak až příliš náročné?

Těší mě, že mám skvělé kolegyně a kolegy, kteří svou práci dělají profesionálně, svědomitě a smysluplně. Těší mě úspěšné příběhy odsouzených, kteří se k nám už nevrací, těší mě podpora okolí – firem, které zaměstnávají vězně, nevládních organizací, které nám v různých oblastech velice pomáhají. Těší mě také projekt Yellow Ribbon, který šíří osvětu o lidech ve vězení a usiluje o dávání druhé šance lidem s trestní minulostí. Náročná jsou pak každodenní rozhodnutí týkající se chodu věznice. Náročné je zvládání stresu, krizových situací nebo například současné pandemie. Náročné je sledovat nešťastné lidské osudy.

Je možné oprostit se po pracovní době od problémů ve věznici?

Jasně! Mám nejlepšího syna na světě a super partnera, který má další dva kluky, takže se určitě umím odreagovat a život si opravdu užíváme. Dokonce natolik, že čekáme v červnu přírůstky. Když člověk pracuje s takovou spoustou lidských osudů a v přímém přenosu vidí lidské neštěstí – ať již u samotných odsouzených, kteří třeba vyrostli v ústavní péči či v rodině plné násilí nebo v totální chudobě, nebo jejich nešťastné partnerky a děti bez financí a naděje až po oběti trestných činů – tak si říká, jaké má vlastně štěstí, že vyrostl v prima rodině, mohl studovat, cestovat, má sám skvělou rodinu a okolo sebe spoustu přátel. To je nejvíc a opravdu to není automatické.

Jak je možné skloubit takovou pozici s rodinným životem a jak ji bere vaše okolí?

Rodina, partner i děti jsou zvyklí. Například na Facebooku mám v přátelích mnoho propuštěných odsouzených – hodně ještě ze Světlé nad Sázavou, ale i z Kuřimi či těch, kteří se zapojili do projektu Yellow Ribbon. Posílají fotky dětí, chlubí se novým zaměstnáním, zaplacením dluhů, vypořádáním se s drogovou závislostí… To je pro mě největší odměna. Ten pocit, že jsem možná svou troškou lidskosti přispěla i k úspěšným koncům. Můj syn je pyšný, že jeho máma řídí věznici. Mně to přijde jako super práce, při které mohu něco dokázat. I proto mi nikdo nikdy neřekl, že jsem bachař, ale mé okolí mě respektuje a myslím, že i obdivuje můj nekonečný elán. Čím víc o vězeňství mluvím, tím víc lidí se mě snad daří přesvědčit, že naše práce má smysl.

---

Vizitka plk. PhDr. Gabriely Slovákové, Ph.D.

Od roku 2003 pracuje na různých pozicích ve vězeňství. V roce 2010 se stala ředitelkou největší české ženské věznice ve Světlé nad Sázavou a od roku 2019 řídí mužskou věznici v Kuřimi u Brna. Působí jako mezinárodní expert se specializací na vězněné ženy a dlouhodobě se věnuje oblasti smysluplného zacházení s odsouzenými, problematice dětí a rodin vězněných rodičů. Působila jako členka řídícího výboru celosvětové organizace ICPA (International Corrections and Prison Association), sdružující přes 5 000 odborníků v oblasti vězeňství, či jako předsedající expertní skupiny EuropPris, řešící otázky vztahů odsouzených s rodinou v souvislosti s bezproblémovým začleněním do společnosti po výkonu trestu.

Zastává názor, že rodiny a děti odsouzených jsou sekundárními oběťmi trestných činů a spolupráce s rodinou odsouzených může výrazně pozitivně ovlivnit zpětné začlenění do společnosti. Je iniciátorkou projektu Yellow Ribbon, který se zaměřuje na sociální integraci lidí s trestní minulostí do společnosti.