Bára Fišerová o vztahu s drogově závislým Penkem: Sbalil mě na chodníku, z léčebny se vrátil jako robot bez citů

Bára Fišerová se narodila do umělecké rodiny výtvarníků. Studovala balet a měla se stát tanečnicí. Už jako šestiletá však propadla činohře a toužila si zahrát Ofélii. Nakonec vystudovala herectví a zakotvila na několik let v Černém divadle Jiřího Srnce, kde se snažila skloubit herectví a tanec. Prošla několika pražskými scénami a natočila několik televizních inscenací, pohádek i filmů.

Nejdelší vztah prožila se zpěvákem Michalem Penkem, který propadl drogám. Dále byla vídána po boku krasobruslaře Radka Horáka. Nyní je sama, ale novému vztahu se nebrání. Nejen o svém životě po boku několika drogově závislých umělců se rozpovídala v talk show Milušky Bittnerové Na kafeečko.

Bittnerová: Báro, protože jsme web Lifee.cz a pro ženy, často si taky prožíváme divoké vztahy. Tak vyprávěj, jak to bylo s Penkem?

Fišerová: Spadla jsem do toho hodně divoce a bylo tam i takové smutnější období. V osmnácti, skoro v devatenácti, jsem poznala Michala Penka. Na jednu stranu to pro mě bylo úžasné, protože byl muzikant. Já jsem ho znala, když mi bylo asi osm devět deset let, kdy ještě lítal po jevišti s kytarou jako divoch. V těch deseti letech jsem z něho byla úplně hotová. Tenkrát se mi na chlapech strašně líbily dlouhé vlasy.

Počkej, takže ty už jsi si ho vyhlídla takhle v deseti?

No, já jsem už v deseti letech byla na nějakém "5 P" nebo něco, nějakém pořadu, kde hledali hvězdy a on tam soutěžil a vyhrál. Byla jsem tam s mámou a už tenkrát se mi líbil. Říkala jsem: Ježíš, ten je úžasný! Na tu dobu to bylo něco neuvěřitelného. No a po necelých deseti letech mě potkal na chodníku. Vlastně mě ještě ke všemu sbalil na chodníku. Takže když se nás někdo zeptal, kde jsme se poznali, on s radostí řekl: Já jsem ji poznal na chodníku. Ano, tak to znělo...

Počkej, on tě oslovil na chodníku?

On mě doslova oslovil na chodníku. Šla jsem z herecké školy a v té uličce bylo lešení. Kolem mě jelo auto, přibržďovalo a za ním už troubili, protože zdržoval. A já si říkám: Který vůl tady jede a ještě jsem na něj mávala, ať jede, ať nezdržuje provoz. A on zajel na roh, protože já bydlím na rohu té ulice. Tam zastavil. Odemykala jsem barák a on vystoupil a říkal: Slečno, slečno, počkejte! Otočila jsem se a poznala ho. I když tenkrát už vlasy byly pryč, byl úplně nakrátko. Ale i tak jsem ho poznala, protože byl opravdu nezapomenutelný. A tak jsem říkala: Tak co, co potřebujete? A on se mě na tom chodníku zeptal: Nechtěla byste dělat modelku? A já jsem úplně vytřeštěná říkala: No tak, to možná i jo, ale to bych potřebovala chůdy. A on říkal: Proč? A já jsem říkala: Protože jsem malá, ne? A on říkal: To nevadí, já jsem taky malý. Vůbec jsem nechápala, co se tam v tu chvíli odehrává.

Jako že tě bude balit pěvecká hvězda na modeling?

Že má agenturu na modelky a na chodníku, pod lešením... No to bylo opravdu výborné. Nicméně ze mě stejně nějak vydyndal telefonní číslo. Mobily ještě nebyly, měla jsem pevnou linku. Zašla jsem domů a říkám si: Ty bláho, tak tohle je teda příběh. Půl roku se nic nedělo a pak se asi v jedenáct večer ozval telefon. Byl takový strašně vychovaný: Dobrý den, tady Michal Penk. Mohl bych mluvit s paní, slečnou Barborou Fišerovou? A já říkám: U telefonu. A on říkal: Dobrý den, Báro, vy si asi na mě nepamatujete. A já říkám: No to si pamatuju. A on: Víte, já se omlouvám, že volám takhle, jako pozdě, ale… Takovou jako dlouhou dobu jsem se neozval, ale mě ta agentura zkrachovala, a já bych vás přesto rád pozval na kafe.

No a tam něco bylo, něco přeskočilo už na tom chodníku, takže jsem souhlasila a šli jsem na rande. Ale to nebylo úplně normální rande. Spočívalo v tom, že jsem přijela na místo, kde jsme se měli sejít. Bylo léto, seděla jsem venku na zahrádce. Čekám, čekám, čekám, nic. Nikdo nepřicházel, ale já jsem vytrvalá. Nejsem taková, že kouknu a řeknu: No tak konec, odcházím. To ne. Já držím. Sedím, sedím, sedím.

Klidně třeba hodinu?

Půl hodiny jsem tam byla. Ještě kolem šel nějaký mladý kluk s kytičkou. Možná, že prožíval něco podobného, protože říká: Slečno, vy jste tady taková sama, nechcete alespoň kytku? A já říkám: No tak jo. Když ji nemáte komu dát, dejte mi tu kytku. Měla jsem tu kytku ve váze a po půl hodině, ne-li tři čtvrtě, přišel úplně zběsilý Michal. Viděl tu kytku a já říkám: Už jsem tady měla ctitele, to je v pohodě. On říká: Já se strašně omlouvám. Dávám pryč psa po čtyřech letech a jsem úplně nervní, pes je nervní. Nejde to, to já nemůžu. Tak jsem těm lidem řekl, aby odjeli a přijeli za chvíli. A chtěl jsem tě poprosit nebo vás poprosit, jestli byste nejela se mnou. Abyste mi pomohla s tím psem. Protože my jsme oba hrozně nervní. My jsme hysteričtí.

Tak jsem s ním jela. Přijela rodina, co si měla vzít toho pejska. Pes byl úplně hotový a já byla… Protože já tohle nemůžu. Brečím při každým filmu, kde se děje něco pejskům… Byla jsem úplně vyřízená, ještě víc než ten pes a než Michal. Takže jsme odevzdali pejska nové rodině a pak jsem šla na to kafe. Oba jsme byli úplně vyřízení… A pak jsme si začali povídat a z toho začalo těch šest sedm let, co jsem s ním vydržela.

Takhle dlouho jste byli spolu? No to je zásadní věc.

No. A asi to naše seznámení fakt stálo za to.

Akorát, promiň, nedá mi to se nezeptat. Je všeobecně známé, že Michal Penk měl problémy s drogami. A v té době už je měl.

Bohužel, v té době jsem to netušila.

Za jak dlouhou dobu jsi to zjistila?

Zjistila jsem to během chvíle, on mi to i sám vlastně řekl. Já jsem totiž, to je paradox, do dneška nepopsaný list, co se týká drog. Jednou v životě kolem mě takhle projel joint marihuany, neumím ani šlukovat, nekouřím. Takže mi ho vyrvali z pusy a řekli: To je pro tebe škoda.

Co vím, tak ani alkoholu moc neholduješ.

Ne, taky ne. V tomhle jsem taková velmi ctnostná. Vynahrazuju si to někde jinde. Takže pro mě to bylo samozřejmě nové, ale vlastně ne šokující. Já nevím, během toho jsem strašně rychle vyspěla. Stala jsem se jakoby jeho psycholožkou, psychiatričkou, takovou oporou, svým způsobem hlídačkou, protože jsem ho hlídala. On přišel o papíry na auto, takže jsem mu vlastně dělala i šoféra, všude jsem ho vozila. Díky němu jsem se neuvěřitelně naučila jezdit autem. Díky němu mám ale takovou odhodlanost a odolnost vůči docela prekérním situacím.

No jo, ale co já vím, tak Michal nebyl jediný člověk s drogovou minulostí a přítomností, se kterým jsi byla. A to je právě vlastně zvláštní věc. Ale myslím, že se nestala jenom tobě, tím si prošlo hodně lidí – vybírání stejných partnerů.

Je to zvláštní, člověk má pocit nebo mu říkají kamarádi: Ty si to vybíráš! Ale to není, že si to člověk vybírá, že jo. To si nikdo nepřeje. To prostě odněkud přichází, nevím proč, a vždycky to přijde jako hrozně neviditelně a nenápadně, že vlastně ten dotyčný tak nevypadá. To se ukáže, až když už se vztah nějak prohloubí a už vlastně není cesta zpátky. Už se citově hodně zaangažuješ a zamiluješ, potom ho nepustíš, protože je jako zraněné ptáče.

Dobře, ale...

A já jsem měla, nemůžu říct štěstí, ale spíš smůlu. I když to byli úžasní partneři. Byli osobnostmi, měli úžasný talent, charisma, fluidum. Ale buď to byl narkoman, nebo alkoholik. Nic mezi tím, ale alkoholik nefetoval a narkoman nepil. Takže buďto to bylo jedno, nebo to bylo druhé.

Tomu se říká, že jedeš v jedné vlně.

No, jedu... Ale možná, že i díky Michalovi už jsem s tím uměla pracovat, a proto ty vztahy vydržely dlouho. I když se měly rozpadnout hned, že jo. To jsem samozřejmě měla udělat.

No a to se chci zeptat.

A neudělala. Protože třeba když se alkoholik napije, v opici je jako zraněné dítě. Oni neměli takovou tu agresi. To bych šla hned. Na mě by nesměl vůbec vztáhnout ruku. Ale oni byli jako zraněné malé děti. Prostě máš před sebou pětileté dítě, které pláče. Vylévá si nějaké problémy a ty jsi jediná, která ho může vyslechnout. Já jsem se taky díky tomu naučila naslouchat a vcítit se do toho druhého. A hlavně odpouštět.

Dobře, Baruš, promiň, ale já mám dotaz. Nenapadlo tě dát je léčit? Nebo pomoct jim s léčením?

Oni se v podstatě všichni léčili. A paradoxně po léčení to vždycky skončilo. Vždycky mě opustili, nebo jsme se prostě rozešli.

Jo takhle. Když už byli čistí?

Když už byli čistí, ale opravdu čistí, tak jsme šli od sebe. Takže já jsem asi měla takovou úlohu… Jeden z nich je teď velice úspěšný režisér a producent, který mi vůbec nedá roli... Ale to je vedlejší. Jednou jsem se ho ptala, když už byl úspěšný: Proč si vybírají mě? A on mi docela vážně odpověděl: Protože z tebe cítíme, že jsi prostě anděl. Ty jsi nám byla seslána někým z hůry. Já jsem říkala: No tak takový hodně padlý anděl. Já je jako očistím, protože je donutím něco udělat. A oni si pak jdou svou cestou a už tu kapitolu úplně uzavřou.

Jo takhle, i když s Michalem se ti to úplně nepovedlo...

S Michalem jsem to udělala já. To bohužel skončilo tím, že on nedokončil léčbu. Pořád v něm něco bylo a přijel asi o měsíc dřív, než měl přijet, ne-li o dva. A byl jak naprogramovaný, chladný mozek, robot, který prostě nemá city, nemá nic, ani skládat hudbu nemohl. Tenkrát jsem mu řekla hroznou věc: Kéž bys zase fetoval. Protože to bylo nesnesitelné. Opravdu. Když měl ten problém, skládal nádhernou muziku. Takovou bolestnou, ale nádhernou muziku. Byl strašně naplněný city. Když potom přijel z léčení, byl totálně kamenný, prázdný člověk bez emocí, bez motivace, inspirace... A to kouzlo, které pro mě měl, vlastně ztratil. Takže já jsem ho s touto větou opouštěla.

Hele, já se musím přiznat. Podezírám ho z toho, že je to jeden z nejlepších muzikantů, co jsme kdy měli.

Je, ale on se úplně zničil, no. Byl hrozně moc talentovaný a muzika, která ani nikdy nepřišla na světlo světa, měl ji právě v tomhle období v šuplíku, byla něco nádherného. Milovala jsem, když mi dal sluchátka na uši. Byla jsem vždycky první, která to slyšela. U některých vlastně i poslední, bohužel.

Stalo se někdy, že tvůj partner, ať už Michal, nebo ti ostatní, před tebou brali drogy?

Ne, to se nestalo, protože to je jediné, co jsem si nepřála. Třeba jsem věděla, že je vedle v koupelně… Zkoušela jsem samozřejmě takový ty věci, jako vyhodit mu to do záchodu. Tak to nikdy nedělejte.

To nepomáhá?

Vůbec. Ale říct mu: Přede mnou to nedělej, jdi si s tím prostě do koupelny nebo někam, ať to nevidím. Tak to pomáhá. Protože pak se třeba i rozmyslel tam jít.

Když máš tyhle zkušenosti, co si myslíš, že zabírá? Na nás možná kouká někdo, kdo má doma podobný problém. A hrozně by chtěl, aby jeho manžel nebo přítel se šel léčit. Co pomůže?

Pomůže o tom mluvit. Určitě nepomůže se tomu bránit a dělat, že to neexistuje. Ale otevřeně mluvit a, samozřejmě, musí chtít oba. Ti partneři nebo rodiče s dítětem. Prostě ti, kdo spolu komunikují o tom problému, musí chtít oba otevřeně mluvit. Pokud je tam blokování jednoho z nich, tak to nikdy nepomůže. Otevřeně mluvit a třeba se ptát, co, k čemu, to pomáhá. Jak se cítí, když to má, když to nemá. Proč to dělá a hodně to rozebírat do hloubky.

Co vím, tak chlapi to moc rozebírat nechtějí.

Ano, ale já jsem většinou měla štěstí, jak říkám, na ty zraněné. A v téhle situaci zraněného ptáčete, i ten alkoholik vlastně o tom chce hrozně moc mluvit. To je právě ono. A když je to ten druhý případ, tak tam bohužel moc asi cesty nevedou.

Jo a prosím tě, když takhle o tom spolu mluvíme, mám z tebe pocit, že kdyby teď přišel nějaký zajímavý narkoman, tak ho úplně nepošleš pryč...

No, to snad ne. To bych nesměla vědět, že jo. To je takhle. To je to, o čem jsem mluvila. Většinou byl ten problém nenápadný, neviditelný. Byla jsem úplně nadšená tím partnerem. A najednou zjistím, že je tam tenhle problém, že jo. A to už je pak pozdě.

No, ale ne všechny vztahy jsi měla takové, aby to nevypadalo, že Bára si vybírá jen takové lidi...

Měla jsem trošičku smutnější období. To přišlo z nebe ke mně, člověk, který měl všechno. Byl to krásný chlap, prostě všechno.

Chytrý, hodný, krásný? Homosexuál!

Ne, ne, ne. Horší! Krásný, hodný, chytrý a z úžasné rodiny. Navíc jsem si jako jedináček vždycky přála mít velkou rodinu, spoustu manželových sourozenců a tak. On měl obrovskou rodinu.

Ale?

Poznala jsem ho v jednadvaceti letech, když jsem byla ještě s Michalem, takže jsem se s ním rozešla. No a on měl autonehodu a zabil se. To bylo hodně smutné. Vrátila jsem se k Michalovi, protože v tu chvíli jsem potřebovala pomoc já a po ruce byl jenom Michal. A vydržela jsem s ním ještě dalších x let.

A kdy se duše vyléčí z takového smutku?

Bylo to hrozné. Takže se to nevyléčí asi nikdy. Do dneška mám doma jeho fotku a nehledám nikoho, aby byl jako on. To ne. Takový nikdy nepřišel, tak se lišil od těch mých. Jinak jsou si všichni podobní. I v profesi nebo v talentu. Jsou to takoví krásní blázni a bohémové. To on nebyl. Byl tak úplně jiný a takhle to dopadlo... Koupil byt a měla jsem se stěhovat a zařizovat ho s ním. A dva dny před tím, než jsme měli prohlídku bytu, se stalo tohle. Takže to možná byl osud. Pořád jsem s mámou a nikdy jsem se k nikomu nenastěhovala...

Celou zpověď Báry Fišerové najdete v úvodním videu. Co všechno o sobě řekla?

• studium herectví
• život s Michalem Penkem
• vztahy s dalšími alkoholiky a narkomany
• smrt velké lásky
• konec vztahu kvůli koronaviru
• divadelní plány

Zdroj náhledové fotografie k článku: Profimedia.cz/koláž Lifee.cz