Umírajícím pomáháme odejít důstojně a bez bolestí, říká Dagmar Ruferová, která vybudovala domácí hospic

Jak se stalo, že jste se rozhodla k tak razantní změně? Od evropských dotací k domácímu hospici je opravdu hodně daleko.

Ono se to vlastně nestalo tak docela najednou. Zkrátka jsem přestala vidět smysl v tom, pomáhat firmám k dotacím. Některé společnosti ty peníze vlastně ani nepotřebovaly, jen je chtěly získat proto, že to bylo možné. Cítila jsem, že tomuto se už věnovat vlastně nechci. Sociální oblast a zdravotnictví jsou mi hodně blízké, a tak jsem se rozhodla právě pro to, že se pokusím založit domácí hospic.

Zdravotnictví jste se tedy už někdy v minulosti věnovala?

Profesionálně ne, ale při studiu na střední ekonomické škole jsem každé prázdniny chodila na brigádu do léčebny dlouhodobě nemocných, kde jsem byla jako pečovatelka. Mohla jsem už tehdy tedy být v kontaktu se seniory. Po čtyřicítce se mi tohle jakousi oklikou vrátilo a zjistila jsem, že je to směr, který by mě naplňoval a kterému se chci věnovat. Navíc dcera je už dospělá, manžel samostatný, a tak přišel čas, kdy se tomu mohu věnovat.

Jak složité bylo takový hospic vybudovat?

Nejprve jsem objížděla již existující hospice, zjišťovala, jak který funguje, co je potřeba a tak dále. Sháněla jsem všemožné informace na internetu i v knihách. Je samozřejmě velký rozdíl mezi lůžkovými a domácími hospici, kdy ty lůžkové jsou určeny pro pacienty, kteří nemají možnost trávit svoje poslední dny ve vlastní rodině. Mě ale zajímaly právě ty domácí, protože jde sice o stejnou cílovou skupinu pacientů, ale v péči o ně je přesah v tom, že mohou zůstat ve svém přirozeném prostředí, s rodinou.

Pacientovi, který využívá služby hospicové péče, už bohužel není pomoci v tom smyslu, že by se mohl ze své nemoci vyléčit. Je na konci života a to je jistě docela jiná situace než u lidí, kteří mají naději. Co v tuhle chvíli vy osobně i vaši pacienti považujete za nejdůležitější?

V poslední fázi života chce mít nejen samotný pacient, ale i jeho rodina klid. Potřebují vědět, že pokud je něco potřeba, je tady člověk, který na ně má čas. Další oblast je v tom, že s rodinou je zaprvé sestřička, ale je tam i odborná péče o toho pacienta – smyslem je, aby netrpěl ani fyzickou ani psychickou bolestí. Lékař předepisuje léky na fyzickou bolest a sestřička i rodina se snaží, aby pacient netrpěl ani psychicky. Snažíme se být na blízku celé rodině, protože je to vždy složitá situace. Někdy je pacient se svojí situací smířen, chápe, že jeho život je naplněn a že odchází, ale rodina s tím smířena být nemusí. I toto je práce pro naše sociální pracovníky a terapeuty, abychom je na to uměli připravit.

Vaše práce je tedy hodně také o komunikaci, a to jak s pacientem, tak i s rodinou?

Dá se říct, že je to podstatná část naší práce. Pak jde samozřejmě i o to, že poskytujeme rodinám zázemí pro řešení krizových situací. Rodina si může být jistá, že když se umírajícímu přitíží nebo se objeví situace, s níž si sami neví rady, stačí zavolat a sestřička jim buď poradí alespoň po telefonu, nebo do půl hodiny přijede. To je právě ten klid a jistota, kterou naši pacienti a jejich rodiny v takových dnech potřebují. Jak jsem ale zmiňovala, ani tišení fyzické bolesti není možné zanedbat. Pacient odejít musí, o tom bohužel není diskuze, ale jde o to jak. Snažíme se, aby to bylo bez bolesti a důstojně.

Zdá se, že jste se v této své nové profesi zabydlela a našla se v ní. Je to tak?

Určitě. Od mládí jsem měla ke zdravotnictví a seniorům velmi blízký vztah a teď se zkrátka objevila cesta, která mi umožnila věnovat se práci, kterou považuji za smysluplnou a takovou, která je prospěšná i pro ostatní lidi, pro lidi, kteří naši pomoc potřebují a neobejdou se bez ní. Je to práce, pro kterou stojí za to obětovat hodně času a energie, práce sice vyčerpávající, ale na druhou stranu prospěšná, ale není to práce, kterou by mohl dělat každý. A je to logické, k péči o umírající lidi musí mít člověk určité předpoklady a já jsem ráda, že mohu spolupracovat s lidmi, kteří toto dokážou. Hospicová péče má pro mne určitý přesah a změna z komerční sféry do neziskového zdravotnického a sociálního směru je o překonáním komfortní zóny.

Věřím, že kdo může pomáhat, ten by pomáhat měl. A o to se také snažíme. Připadá mi to mnohem smysluplnější, než přemýšlení nad tím, jak získat některé firmě dotace. Jsem ráda, že jsem se rozhodla k takové změně, a rozhodně nelituji…

VIZITKA: Dagmar Ruferová a její Domácí hospic Kolín

Dagmar Ruferová založila a vede neziskovou organizaci Domácí hospic Kolín, který poskytuje paliativní péči pacientům v Kolíně a do okolí 30 km. Co může hospic pacientům a jejich rodinám nabídnout?

• Specializovanou domácí zdravotní péči dostupnou 24 denně, o víkendu i svátcích.
• Kompletní ošetřovatelskou péči, včetně léčby bolesti, dušnosti, ošetřování ran, stomií aj.
• Zapůjčení pomůcek usnadňujících péči (automatické polohovací lůžko, koncentrátor kyslíku, antidekubitní matrace atd.).
• Respekt k přání pacienta a jeho blízkých. Rovněž doprovázení, podporu a pomoc rodině v období těžké nemoci i v čase zármutku.
• Pomoc v posledních záležitostech, jako je praktická pomoc při péči o zemřelého.
• A to vše u pacientů doma. Pracovníci hospicu dojíždějí do domácnosti buď pravidelně, nebo podle potřeby aktuálního stavu nemocného.

Kdo se na chodu hospicu podílí?

• Pro poskytování odpovídající péče je potřeba celý tým odborníků, mezi nimiž nechybí odborná lékařka, zdravotní sestry, sociální pracovnice, farář, psycholog a samozřejmě i člověk, který se zabývá získáváním tolik důležitých prostředků pro fungování hospicu.
• Pomoci přitom může každý. Jak? Vše je podrobně popsáno na webu hospicu.