Facebook
Instagram
Linda Finková patří k našim nejznámějším hlasovým koučkám. Za věčný úsměv vděčí zejména životnímu nadhledu, přestože jí život uštědřil ránu, kterou by neměla zažít žádná matka. Přišla o dítě. Tento úděl ale nesla statečně a po čase znovu otěhotněla. Dnes už má dospělou dceru a dvanáctiletého syna.
Herečka, zpěvačka, ale také profesorka zpěvu a hlasová koučka Linda Finková přijala pozvání do naší talk show Na Kafeečko, kterou moderuje herečka Miluše Bittnerová. Té se Linda svěřila nejenom se svým pohledem na mužský a ženský svět, ale také s tím, proč působí tak optimistickým dojmem.
Bittnerová: Působíš na mě jako typ ženy, se kterou se chceme všechny kamarádit, protože bereš věci v duchu hesla, když nejde o život, jde o… Měla jsi to vždycky tak?
Finková: Ne. Mě trápila spousta věcí, že něco nevím, neumím. Pak jsem časem zjistila, že je spousta věcí, které se dají oželet, že spousta důležitých věcí nejsou nakonec důležité. Od nějakých čtyřiceti let jsem si řekla, že se už nebudu s nikým a s ničím párat, protože nemám zapotřebí se stýkat s lidmi, kteří jsou mi nepříjemní, kteří mě zkrátka štvou nebo někomu ubližují.
Bittnerová: Pojďme ke zpěvu. Ty jsi k němu měla docela přímou cestu. I když tam byla malá odbočka, protože jsi studovala strojní průmyslovku. A to ti závidím, protože ty jsi tam měla samé chlapy.
Finková: To ano, ale já jsem v té době chodila s klukem.
A do toho jsi zpívala…
Ano, s kapelou, kde bylo dvanáct chlapů. Technici, muzikanti. Ono je to tak, že já mám ráda mužské prostředí. Chlapi jsou mi příjemní jako lidé. Ženy mám samozřejmě také ráda, ale já jsem spíš chlapská nátura ve spoustě věcí.
V čem třeba? Kde je ten rozdíl mezi ženským a mužským myšlením?
Mám ráda věci, jak fungují. Opravila jsem si drtič na odpadky, celý jsem ho rozebrala, vyčistila a bavilo mě to. Mám zbraň, ráda jezdím na motorce a ráda se koukám na sport. Ale také umím háčkovat, plést, vařím. Mám ráda všechno.
Takže jako bys byla dva v jednom. Ta ženská stránka tam je hodně, i děti miluješ.
Ano, ale jsem trochu prudič. Chtěla bych věci hned. A je pravda, že často zabloudím. Třeba, když jedu autem, řeknu si, a teď to dám bez navigace, protože tam jsem přece už byla. A skončím někde v polích. Takže v tom jsem ženská také.
Ty jsi neměla v životě jinou možnost než zpívat, protože…
Ano, ano, tatínek pianista, maminka zpěvačka. A to bylo vždycky, jaké má předznamenání Fis dur, pak zase něco, prostě mě s tím prudili, vymýšleli závody, soutěže o peníze. Když neuhodnu, dám kilo, ale bylo to fajn.
Takže ty jsi k tomu zpěvu mířila totálně. Ale bylo něco, co bys dělala, kdybys nezpívala a nedělala tu průmyslovku?
Cokoli. Já se nebojím jakékoli práce. A vážím si jakékoli práce. Třeba co bych chtěla dělat, ale to už se mi nikdy nepodaří, protože na to bych musela dlouho studovat. Mě by bavilo být doktorka na úrazovce. Taková ta akutní pomoc někomu.
Ale ty jsi tedy dokončila průmyslovku a šla jsi na konzervatoř. Proč?
Protože jsem chtěla zpívat. A jelikož mám ráda své jisté, tak jsem si řekla, a co když se mi něco stane a nebudu moct zpívat, tak bych vlastně mohla jednou i učit. A bude mě to bavit, protože mám ráda lidi a celkově ráda komunikuji. Já bych vlastně šla na tu konzervatoř hned, ale otvíral se jenom klasický zpěv. A to jsem nechtěla. Takže jsem šla někam, kde mě vzali, což byla strojní průmyslovka, s tím, že se mi to třeba bude v životě hodit.
A po konzervatoři pak bylo co…
Šla jsem do světa, už jsem zpívala, hrála s kapelou. Abych si vydělala, zpívala jsem i v baru v zahraničí. A to byla hodně dobrá škola.
Tam ses tedy otrkala a po návratu jsi dál zpívala s nějakou kapelou?
Ne. Nezpívala jsem s nikým. Nebyly mobily, takže si všichni mysleli, že jsem pořád venku a nikdo mi nevolal. A já jsem si říkala, tak půl roku mi nikdo nezavolal, nikdo neví, že jsem doma. Až časem se to nějak rozkřiklo a práce se začala nabalovat. Ale já jsem si už fakt říkala, že začnu dělat nějaké jiné povolání, že jestli to bude takhle, tak půjdu někam dělat sekretářku, mistrovou nebo nevím.
Tak ty by ses neztratila. Na druhou stranu by to byla věčná škoda, protože ty podle mě zazpíváš od Bacha po Vlacha. Je něco, co nezazpíváš?
Nezazpívám takové ty židovské kudrlinky. Já jsem vyrostla na bigbeatu, takže já se do toho dokážu opřít, zachraptět, to všechno umím. Ale jakmile to má být takové to hezké, nedám to ani náhodou. A co nedám, to jsou takové ty parciální tóny, to má třeba Mariah Carey.
Vedla jsi zpěváky v show Tvoje tvář má známý hlas. Jak moc je to pro tebe složitá práce učit někoho písničku, která mu není blízká?
Pro mě to není velká práce, protože ti lidé se text musí učit sami. Já jim pak radím, jak třeba s hlasem, jak by se to dalo vylepšit, opravuji různé chyby, špatně odposlouchanou melodii a tak. Mám skvělou hudební paměť, takže si tu písničku poslechnu nebo ji už znám a vím přesně, co to chce a nechce.
A proč ty vlastně nesoutěžíš?
Jednak mi to nikdo nenabízel. Já bych asi ani nechtěla. A určitě bych se ztrapnila. Všichni by řekli, Finková machruje, ale neumí zpívat, tancovat, blbě vypadá, neumí text a všechno. Takže já raději budu machrovat, že já bych to dala dobře.
My máme obě jednu společnou věc. Rodily jsme v pozdějším věku. Ovšem ty můžeš říct, jaké to je rodit ve třiceti a jaké ve čtyřiceti…
Já to porovnám asi tak, že když jsem šla rodit ve třiceti, tak jsem řekla, že nechci epidurál, že chci vědět, jaké to je. Když to ví miliardy žen na celém světě, tak to chci vědět taky. Ovšem, když jsem se tam cukala asi dvanáct hodin a pořád jsem se takzvaně neotvírala, tak už jsem chtěla skočit bolestí z okna. Takže to bylo fakt hrozné. Při druhém porodu mě rodil kamarád a tomu jsem řekla, vcházím do nemocnice a už chci mít epidurál, že už to bez toho nedám. Takže jsem dostala epidurál a bylo to úžasné.
A jak se dostává tělo do formy ve třiceti a ve čtyřiceti. Je v tom rozdíl?
Já jsem se ale nikdy nesnažila dostat do formy. Vlastně já jsem ani neměla nějaké problémy. Nic mě nebolelo, neotékala jsem, vlasy mi nepadaly. A bylo to stejné ve třiceti i ve čtyřiceti.
Ale ty jsi mezitím, než jsi porodila chlapečka, byla těhotná. A to těhotenství se muselo přerušit v poměrně v pokročilém stádiu.
Ano, v šestém měsíci a v podstatě to byl porod. Bylo to pro mě hrozné, když jsem se to dozvěděla, tak jsem málem omdlela. Navíc už jsem měla pohyby, takže strašné.
A to přišlo na základě vyšetření z plodové vody?
Tak, všichni říkali, to bude v pohodě, protože já jsem měla dobré screeningy, neměla jsem nic špatně. Čili jsem na to vyšetření šla jenom proto, že se mě zeptali, je vám třicet pět let, tak chcete jít? Já jsem říkala, jasně, tak jestli už na to mám nárok a bylo by to dobré kvůli tomu, aby se cokoli vychytalo, tak jdu. A ještěže jsem šla.
A kdybys nešla?
Tak by se to miminko narodilo s Klinefelterovým syndromem. Zkrátka mělo navíc nějaký chromozom a to jsou kluci, kteří jsou velcí, mají delší ruce, bývají mírně až středně duševně postižení. A dost si uvědomují, že nejsou úplně v pořádku. Většinou jsou neplodní. A já jsem nechtěla uvrhnout rodinu do neštěstí, ani toho tvorečka. Já až umřu, tak se o něj bude starat Viki? Tak jsem se rozhodla pro přerušení, které mi ostatně doporučovali.
Takže jsi musela absolvovat porod…
Ano, já jsem rodila. Nevěděla jsem to. Myslela jsem si, půjdu na sál, uspí mě, probudím se a bude hotovo. Ne, prostě se rodí. Kamarádka, která prožila něco podobného, tak mi radila, abych se na to miminko nedívala. Tak ne. Ale jediné, co bylo divné a hodně smutné, že jsem druhý den dostala mléko. Teď jsem ležela na pokoji s těmi maminkami, stahovali mě takovými mokrými zábaly a dávali mi nějaké prášky, abych to mléko ztratila. Bylo to fakt smutné, ale zase na druhou stranu se to vychytalo.
Měla jsi strach při tom posledním těhotenství?
Ne, protože jsem šla zase na amniocentézu. A výhodou je, že když žena rodí v pozdějším věku, po těch pětatřiceti, tak tě doktoři prostě víc hlídají. Nemůže se proto stát, že bys porodila dítě, které má nějakou větší vadu.
Pojďme raději na veselejší téma. Řekni mi na závěr, co tě teď čeká a co tě nemine?
Vracím se k výuce na konzervatoři. Jak víš, v divadle spolu zkoušíme Lásku nebeskou. Pak chystáme zase talk show Trojhlavá saň. Už se na to moc těším.
Celý rozhovor s Lindou Finkovou si můžete poslechnout v úvodním videu.
Související články
