Facebook
Instagram
Zpěvačka Heidi Janků působí velmi optimistickým dojmem. V naší talkshow Na kafeečko si ale s moderátorkou Miluší Bittnerovou povídala také o věcech méně pozitivních, které ji tíží na duši i po letech. Prozradila rovněž tajemství hitu Když se načančám. A nejenom to…
Zpěvačka Heidi Janků si v životě prošla lecčím. Zejména v dětství jí osud připravil nejednu krušnou chvilku. Jak sama ale říká, co tě nezabije, to tě posílí. Možná i proto si stále drží úsměv na tváři a je vždy dobře naladěná. Naší moderátorce Miluši Bittnerové poodhalila nejenom vztah s manželem Ivo Pavlíkem, ale i se svým otcem.
Miluše Bittnerová: Heidi vítej, vítej na kafíčku. Piješ kafíčko?
Heidi Janků: Děkuju, samozřejmě že piju kafíčko.
Miluše Bittnerová: Jaký?
Heidi Janků: Já mám ráda lungo s mlékem, ale třeba ráno si dělám takový ten french press. Je to takový lepší turek. Ten lógr zůstane v té konvičce a pak už jenom piješ. Ale já si toho doma udělám tak tři čtvrtě litru a piju to celé dopoledne.
Teď právě přemýšlím, jestli se to dá objednat v restauraci, lepší turek...
Já si myslím, že french press oni znají, že už se v restauracích nebo kavárnách objednává.
Koneckonců, ty jsi z toho Slezska, tam jste drsný, viď.
Hmm, je to takový kraj razovity.
Neslyším přízvuk. Měla jsi přízvuk někdy?
Strašný a nebýt toho, že jsem se přestěhovala do Prahy, tak by to asi bylo slyšet pořád. Já jsem měla výbornou učitelku Ivanku Andrlovou, protože já jsem přišla do Prahy někdy 1997-1998 a zkoušeli jsme tenkrát muzikál Jeptišky, kde se mnou hrála Ivana. A ta mě tedy strašně pérovala za to, jak jsem mluvila. Já jsem fakt mluvila jako hovado.
Co bylo jako tak tvoje nejhorší?
Gdyž, to když slyšela Ivana... No, musí se to všechno měkčit...
A třeba nějaký úpravy slov? Třeba mně se všichni smáli, když jsem přišla na DAMU. Já jsem z východních Čech a tam často říkáme s cibulej, pod lavicej, ej, oj… a co děláte vy?
My máme kratky zobak a nechtěj slyšet, co všechno říkáme.
Pocházíš z Ostravy, drsná rockerka, která se proslavila, promiň, ale...
Infantilní písničkou Když se načančám, chceš říct...
Hele, takhle, jako ona je infantilní, ale je to zásadní píseň na všech svatbách. Já neznám svatbu, na které by nezazněla písnička Když se načančám, neznám travesty show, kde by nebylo Když se načančám...
Ano.
Prosím tě, jak jsi k té písničce přišla?
To bylo v 80. letech. Zavolal nám Jirka Zmožek, známý to autor písní a zpěvák. On kdysi spolupracoval s Věrou Špinarovou. A protože Ivoš vyměnil Věru za mě, tak volal Ivošovi, že budou dělat pohádku, ve které budou písničky a budou to hrát herci, ale chtěl, aby ty písničky nazpívali zpěváci. On byl, asi ještě je, dobrý byznysmen, protože věděl, že kdyby to nazpívali ti herci, tak už by s těmi písničkami nemohl pracovat dál a on věděl, že to chce vydat na CD, že to chce vydat na kazetách, že s tím prostě chce pracovat dál, proto to nechal nazpívat profesionální zpěváky. No a tak vzniklo Když se načančám. Nazpívala jsem to tady na Kavkách v Praze, ta písnička proběhla, my jsme to tedy s kapelou nacvičili jako takový druhý přídavek. Jako takovej fór...
Počkej, s rockovou kapelou jste hráli tuhle píseň?
Ano, hráli jsme jako fór. Jako, že fakt jsem se načančala. Dala jsem si tady mašli a korále jsem měla a byl to opravdu konec rockového koncertu, jako že si z toho děláme srandu.
Každopádně ty jsi k té kariéře zpěvačky směřovala vlastně od začátku, protože tvoje maminka, jak jsi někde říkala, z tebe chtěla mít bárovou zpěvačku. To se mi líbí, jak používáš slovo bárovou.
Protože moje maminka chtěla být barová zpěvačka, ale nepoštěstilo se jí. Byla učitelka na hudební škole, učila violoncello což je docela těžký nástroj, ale strašně měla ráda ty šlágry a ty písničky, které fungovaly v těch barech, že jo...
A v kolika letech tě učila zpívat tvoji první barovou písničku?
No to jsem ještě nechodila do školy... Cikánko ty krásná.
Takže ty jsi v 5ti letech...
Ano, zpívala jsem Cikánko ty krááásná.
To je neuvěřitelný, víš jako málo kdo si představí, že prostě jeho dcera jde do báru a začne tam zpívat.
Já si myslím, že maminka by ze mě měla radost, kdyby se toho dožila, protože já jsem opravdu začínala profesionální kariéru v baru.
Jo? A za panáky, nebo za peníze?
Nenene, odjela jsem do Hamburku zpívat do baru.
Jo takhle, takže ty máš takovou mezinárodní školu.
No a musím říct, že opravdovou školu života.
A je to dobrá škola? Teď jako myslím profesně.
Neskutečná.
Tak pojďme na tu profesi.
Musím říct, že jsem od útlého dětství, od té první třídy, chodila na sólový zpěv, sborový zpěv, protože maminka byla učitelka na lidové škole umění. Abych se odpoledne sama doma nenudila, tak jsem přišla domů ze školy, práskla s taškou a jela s ní do školy do hudebky, kde mě přihlásila na všechno možný. V pondělí, úterý, středu, čtvrtek, pátek jsem měla vždycky něco jinýho, takže já jsem v tý muzice vyrůstala a bylo to pro mě velmi přirozené. Maminka umřela, když mně bylo 11 let. Já jsem v tom pokračovala, ten sólový zpěv mě samozřejmě bavil. Pak jsem zpívala s nějakýma amatérskýma kapelama, no a potom jsem dostala lano od Pavla Nováka z Přerova. On měl mladou kapelu a potřeboval, aby si kluci vydělali na aparaturu, tak domluvil že pojedou na dva měsíce do Hamburku do baru. A ten majitel toho baru měl jedinou podmínku, že tam musí být ženská v té kapele, že nemusí ani moc zpívat, ale musí tam být. Tak oni udělali konkurz, já jsem ho vyhrála a odjela s nimi do Hamburku, jako do baru na dva měsíce a bylo to teda krušný... 8 hodin denně zpívat... být na jevišti. My jsme se samozřejmě střídali s Pavlem, ale jako fakt to nebylo jednoduchý. Pro mě už vůbec ne, protože mně bylo 18 let a do té doby jsem jezdila akorát do Malenovic na chatu. Takže jsem byla poprvé v zahraničí, a hned Hamburk, a hned takhle. Jako byla jsem z toho fakt zdrchaná a byla jsem tam přes Vánoce a přes Silvestra. To jsem taky před tím nikdy v životě nezažila, být mimo rodinu, mimo své okolí... Tenkrát jsem ale dostala tu největší školu, jakou jsem mohla dostat.
Takhle, já osobně si myslím, když se dívám na tvůj život, že ty jsi dostávala tu školu velmi brzy.
Po kapkách...
A velmi drsně a v zásadě, že až potom, v dospělosti, kolem toho 25. roku sis začala žít s prominutím jako prase v žitě.
Ano.
Protože jsi měla všechno to, co v tom dětství nebylo. Nebylo to zázemí, když odešla maminka a tatínek začal pít.
No tak on už pil i před tím.
Jo, ale maminka to nějak držela?
No spíš držela tu rodinu, abychom byli po hromadě. Je možný, že kdyby máma neumřela, tak by se stejně rozvedli. Ono to bylo takový střídavě oblačno, takže jako těch životních zkušeností, ano, jsem v tom dětství a mládí nasbírala docela dost a možná právě proto mi to potom ten život a osud vrátil. Já na ten osud trošku věřím.
Jo, fatalistka... Prosím tě, vrátíme se do toho 11. roku, protože kromě toho, že maminku miluješ a je to tvůj vzor a ona chtěla, abys byla zpěvačka, jak jsi vnímala zpěv v souvislosti s tím jejím odchodem?
No já jsem se chodila vyzpívávat z toho smutku a z toho, že maminka není a pořád jsem měla na mysli, že ona ze mě tu zpěvačku chtěla mít. Na rozdíl od mého otce, který ze mě chtěl mít kvantovou fyzičku a matematičku. Vůbec nevím, kde k tomu přišel, protože já jsem sotva prolezla gympl z matiky.
Možná to byl jeho životní sen.
Asi jo, ale při tom on byl taky muzikant, že jo...
No právě.
Takto, on vždycky říkal, že, pardon, muzikanti jsou svině a že nechce, ať jako do té branže taky patřím.
No, tak ale přiznejme si, že někteří muzikanti...
Ale jsou fajn, i když jsou svině (smích). Já všechny muzikanty miluju a v podstatě se všem omlouvám za mého otce.
No ale otec. U toho se musím zastavit, protože já vůbec nechápu, jak jsi to dala.
No on mi moc nepomáhal.
No právě, on ti nepomáhal, v zásadě se tedy o tebe víc starala ta tvoje tetička. A to, co ti řekl... asi to raději řeknu za tebe, protože...
Ale já to klidně řeknu, že jsem mu zkazila život tím, že jsem se narodila...
Ty, promiň, ale já bych ho propleskla.
Jako ve 12ti... na to nemáš.
Bolí to?
Bolí to.
A to nebolí ve 12ti, to bolí ve 22ti...
Pořád.
Přesně, možná to bolí i teď, si myslím.
Jako teď jsem s tím tak nějak vyrovnaná, ale asi jsem se s tím vyrovnala až po jeho smrti. To bylo taky docela drsný. To nevím, jestli jsem už někde říkala, možná ne. On zemřel na selhání organismu, protože už nejedl a jenom pil. Našli ho zkolabovanýho někde na ulici, takže ho odvezli. Já jsem si myslela, že zemřel hned, ale ne, byl ještě v nemocnici. A když se ho v nemocnici ptali, jestli mají dát někomu zprávu, že je ve vážném stavu v nemocnici, tak jim řekl, že nikoho nemá.
On tě zapřel na smrtelným loži.
On mě zapřel, potom zemřel. A mě ty úřady hledaly asi měsíc, než našly, že já jsem ta dcera, kterou on měl.
Ehm, Jak se s tím člověk vyrovnává?
Jako já už jsem měla svůj život v té době. Tušila jsem, že to nebude tak jako... ale pořád v tom srdíčku jsem si říkala, tak teď přijdu do toho bytu, kde jsem vyrůstala a třeba se to všechno změní, třeba tam bude nějaká vzpomínka na to, jak jsem vyrůstala. No, tak ten byt byl totálně vybydlený a když jsme to tam dávali dohromady, respektive když jsme si brali nějaký věci, tak tam nebyla jedná zmínka o mně, jediná zmínka o rodině, jediná fotka, prostě nic.
A máš k tomu nějaké vysvětlení? Já to beru podle sebe, protože já bych hledala ty důvody, proč byl tak nešťastnej.
Já si myslím, že on byl trošku jako bohém, ten alkohol měl rád, asi se mu změnil totálně život, když zemřela máma a on měl skočit do toho, aby se staral o nezletilou holku a vůbec to neuměl, vůbec nevěděl. Myslím si, že je možný, že jsou tam i důsledky toho, v jaký rodině on vyrůstal, protože ta taky nebyla úplně ideální. Otec mu zemřel, vyrůstal jenom s mámou, takže jako já se snažím mu odpustit.
Snažíš.
Snažím, protože si myslím, že člověk nemůže žít neustále jako zapšklý, kdo ví, my jsme si to nikdy nevyříkali, ale já to už tak teď nějak neberu.
Každopádně, úžasnýho chlapa vedle sebe jsi měla později v životě. Přišel...
Osud.
Přišel osud, vlastně napodruhé, druhý manžel. Hele, asi to nebylo jednoduchý, protože možná veřejnost si myslela, že jsi paní Špinarový přebrala manžela, viď.
A tak to vůbec nebylo, protože Ivoš měl dlouhodobý vztah v rámci svého manželství, takže tam spíš ta jeho milenka čekala na to, až on se rozvede s Věrou a do toho jsem skočila já, takže...
Holka čekala, čekala...
No a nedočkala se. To jsou černý puntíky, co v životě mám, ale jako já si myslím že ani by to s tou milenkou nedopadlo, protože ona nebyla z naší branže a přeci jen ti muzikanti, když pak začnou jezdit, ona sedí doma s dítětem, jako to nemůže fungovat.
Ne, taky si myslím.
A zvlášť u Ivoše to nemohlo nikdy fungovat.
Každopádně, našli jste se, láska jako trám.
Ze začátku ne. Ze začátku to bylo tak, jako on mě vlastně získal tím, že na první schůzce, když mi zavolal, že teda ze mě zkusí udělat zpěvačku, já jsem byla zamilovaná a vdaná, tak mě dostal tím, že vlastně půjde jenom o profesionální vztah. Já mám svůj život, ty máš svůj život a dáme se jenom profesionálně dohromady.
Tohle miluju, když někdo řekne.
A zvlášť Ivoš, kterej, co neuteklo, tak dostal (smích). No já jsem tenkrát byla ještě takový telátko. Mně bylo fakt 19.
A kolik bylo jemu?
Jemu bylo 49... 30 let rozdíl, takže já jsem mu věřila. Věděla jsem, že on je persona v naší branži a věřila jsem mu každý slovo, takže když mi řekl, já mám svůj život, ty máš svůj život, jako nebudeme toto, tak jsem mu věřila... do prvního zájezdu (smích).
Já vím, že se na to ptá každý, ale je to hodně velký věkový rozdíl. A je taky pravda, že v každým věkovým období to je trošinku jiná záležitost.
Já jsem se do něj zamilovala bláznivě v těch 19ti letech. On měl spoustu našeptávačů, kteří mu říkali, ta jde jenom po kariéře, to je zlatokopka, to nedopadne. Bál se toho vztahu, samozřejmě. Já jsem vedle sebe měla rodinu, moje teta se se mnou nebavila asi 3 roky, když zjistila, že žiju s Ivošem. Ona vždycky říkala, to je spíš partner pro mě, než pro tebe. No byl samozřejmě a tak jako mě chtěla vydědit, i když neměla z čeho. Nakonec to dopadlo tak, že k nám jezdila na návštěvu a s Ivošem byli nejlepší kámoši. Takže ono se to všechno obrousí, ale je pravda, že ani ty začátky a samozřejmě ani ty konce nebyly jednoduchý. Jenže, když někoho miluješ, znáš to, tak to prostě, tak to vydržíš, tak to prostě dáš, protože on mi ze začátku toho vztahu dával tolik a všecko mě vlastně naučil, že mně bylo jasný, že až se to převrátí, tak mu budu muset vracet to, co mi dal na začátku. To je život.
Ivoš tady už není, je to pár roků... Jasně, že je člověk připravený na to, že se tohle stane, to je přirozená varianta. Nicméně, i tak je to šok?
Je to šok a je to vyrovnávání se s něčím, na co nejsi jako úplně připravená, protože my jsme spolu byli 35 let. A když to vezmeš, že jsme spolu byli 24 hodin denně, protože jsme spolu pracovali, Ivoš byl se mnou ještě na kšeftu týden před smrtí... Takže my jsme pořád byli spolu, my už jsme spolu chodili pak nakupovat... takže se to dá násobit dvakrát, že jo. Takže je to šok v tom, že se musíš vyrovnat s něčím, co tě strašně překvapí, že teď už nebude, teď už to bude úplně jinak.
Jak dlouho to trvá, než člověk zjistí, že to bude jinak, protože ta první fáze je asi tak, že už nebude nic.
Tak jako ten rok.
Rok. Viď, je to zvláštní, člověk by neřekl, ale ten rok po pohřbu je opravdu strašně důležitý.
Jo, odtruchlit si to, a tak jako si to v tý hlavě srovnat. Já jsem třeba zažívala takový věci, a dneska se tomu už směju, protože už jsem vyrovnaná, už jsem v klidu, že když jsem si jela pro psa, já jsem si samozřejmě hned koupila psa, abych nebyla doma úplně sama.
Jmenuje se Edík a je rozkošnej.
Tak když jsem si pro toho psa jela, tak jsem se v duchu Ivošovi omlouvala, protože on psa nikdy nechtěl.
Panebože, jasně.
Bylo to silnější.
Absolutně chápu.
Teď vlastně jeho vyměním za toho psa, tak jsem se mu omlouvala, ale teď už je to dobrý.
No dokonce by mohly přijít další vdavky.
To si nemyslím. Když se tak kolem sebe dívám, tak nejsou lidi...
No takhle, je jich málo, ale jsou a navíc ty vypadáš strašně dobře, mrcho.
Víš co, po ránu ne.
Po ránu. Dobře a jak to děláš, že vypadáš pořád takhle dobře.
Já ti nevím.
Už tam jsou nějaký plastiky?
Nejsou.
Teď se na ni takhle podíváme, nejsou, takže geny?
Geny a asi i to, že všechno je to v hlavě.
Počkej, takže co používáš za krémy, jak často chodíš na kosmetiku, povídej?
Tak to ti povím úplně přesně, krémy používám takový, který najdu v normální drogerii. Já nevím, teď tam mám, značky nebudu říkat, prostě nějaký kelímkový asi za 300 korun. Víc do toho nedám. Na kosmetice jsem byla asi dvakrát.
Za celej život?
Za celej život. Ale pozor, kosmetický firmy, ty si vydělají, protože já vidím reklamu, hned letím a kupuju.
Jsi tenhle ten typ?
Hmm, neříkám, že do toho investuju, ale mám ráda dekorativní kosmetiku a co zásadně dělám, to dělám několik desítek let, nešla bych neodlíčená spát.
A co znamená neodlíčená, používáš mléko, mýdlo?
Ne, používám micelární vodu, ta mně vyhovuje nejvíc. To mlíko mi nevyhovuje, to jsem potom taková... Micelární vodu, pak se namažu krémem za dvě stovky a jdu spát.
Takže tady to vidíme.
A ráno, já ti něco řeknu, fakt to po ránu už asi není dobrý, protože já ráno vstanu a první, co udělám, nelíčím se, maximálně si zase namažu ten dvoustovkový krém, jdu s Edou na procházku do lesa k rybníku. Mám tam jednoho pána, který mě potkával už dřív. A potkal mě nedávno v létě, fakt chodím nenalíčená, neučesaná, ještě tak jako nedooblečená s tím Edou, ještě u toho trošku spím. A ten pán mi říká, a vy už jste tak rezignovala co?
Neee.
Jo. A já říkám, prosím? A on říká, víte, když jsem vás potkával před těma dvěma nebo třemi lety, když jste si pořídila toho pejska, tak jste ještě ty své nedostatky maskovala, teď už to nemaskujete.
Ne ne.
Jo, ale zajímavé bylo...
Promiň, já jsem v šoku, že si tohle dovolí někdo říct.
Jo, já jsem byla taky, ale měla jsem drsnou školu od toho Ivoše, takže mně tohle nevadí. Zajímavý bylo, že se to stalo v den, kdy zemřel Ivoš, na jeho výročí.
Jo, takhle, takže to byl takový veselý sarkasmus, shora hozený...
Ze shora hozený a musím že já to potřebuju, vždycky potřebuju spíš jako shodit, sklepnout, než aby mě někdo chválil, to jsme s Ivošem věděli a on mě nechválil nikdy a tady tenhle ten pán mi trošku otevřel oči, že já jsem začala o sebe trošku víc pečovat, i když ráno jdu s tím psem. Já to asi potřebuju, aby ke mně byl někdo kritickej, jinak nefunguju.
Nezlob se na mě, ale dle mého laického názoru vypadáš naprosto fantasticky.
Děkuji.
Víš, co je taky na tobě zajímavý? Ačkoliv sis prošla šílenými věcmi a neprožívala jsi úplně veselý období, tak kdykoliv jsem tě potkala, byla jsi optimistická. Myslím, že to je vlastně jediná cesta, jak se to dá překonat.
Ano, jak jít dál. Musíš jít dál. Jako já nejsem zastánce nějakých hesel, kterými by se člověk měl řídit, ale zase na druhou stranu, co tě nezabije, to tě posílí, to u mě docela funguje.
Asi u všech. Heidi, mockrát děkuji, že jsi přišla.
To už jsme skončily? To bylo rychlý.
Právě nám to strašně rychle uteklo, takže já doufám, že přijdeš ještě po druhý.
Celý rozhovor s Heidi Janků si můžete poslechnout v úvodním videu.
Související články
