Facebook
Instagram
Uršula náhodou zjistila, že její manžel Filip koupil milence drahý parfém. Jí se také líbil, ale nemohla si ho dovolit. Rozhodla se pro promyšlenou mstu, která se stupňovala, až to Filip jednoho dne už nevydržel.
Ten večer přišel můj manžel Filip domů pozdě, stejně jako téměř každý den za posledních pár týdnů. Už nějakou dobu bylo jeho chování jiné. Sice se pořád usmíval, ale zdálo se mi, že jeho myšlenky bloudily kdesi daleko.
S mým manželem se něco dělo
Jednoho dne, když jsem uklízela, narazila jsem na něco, z čeho mě mrazilo. Našla jsem účtenku za parfém v hodnotě přes tři tisíce korun. Parfém, který jsem nikdy nedostala, přestože jsem ho v parfumérii obdivovala. Věděla jsem, že zůstane jen mým snem, protože jsme šetřili každou korunu. Bylo jasné, že nebyl pro mě.
„Tak ty chceš hrát tuhle hru?“ zamumlala jsem tiše sama pro sebe. „Dobře. Uvidíme, kdo z toho vyjde lépe.“
Další den jsem po práci šla do parfumerie. Vůně, kterou koupil Filip – intenzivní, sladká, lepivá jako nejhorší vzpomínka – stála majlant, ale naštěstí prodávali i její miniaturní flakony za přijatelnou cenu.
Ten samý večer, ještě než se Filip vrátil domů, jsem jemně rozprášila parfém po obýváku. Když přišel domů, okamžitě se zastavil. Věděla jsem, že ucítil vůni, kterou koupil pro jinou ženu.
„Tady to nějak zvláštně voní,“ řekl. „Změnila jsi parfém?“
„Nic necítím,“ odpověděla jsem s předstíraným údivem. Viděla jsem, že je vyvedený z míry, protože rychle uhnul pohledem...
Chtěla jsem se mu pomstít
Od té doby byl neklidný. Vyhýbal se očnímu kontaktu a naše konverzace se omezila jen na domácnost a práci. Vůně, která mu měla připomínat jen jeho milenku, teď naplnila náš domov. Nastříkala jsem ji na závěsy v obýváku, na ručníky v koupelně, dokonce i na jeho oblíbený kabát. Sledovala jsem, jak vždy ztuhne, když po něm sáhne.
Jednoho večera jsem zapředla zdánlivě nenucenou konverzaci. „Někdy mám pocit, že se známe dokonale,“ řekla jsem, jako bych se ponořila do hlubokého zamyšlení. „A zároveň mám pocit, že každý z nás má nějaké tajemství.“
Koutkem oka jsem se na Filipa podívala a čekala, jestli na jeho tváři zahlédnu nějakou emoci. Jen se slabě usmál a pokrčil rameny. „O čem to mluvíš?“ zeptal se.
„Ale... o ničem,“ odpověděla jsem s úsměvem a opřela se o židli.
V dalších dnech jsem pokračovala ve své hře. Procházela jsem kolem něj, když sahal po telefonu, a on ho nervózně schovával. Sledovala jsem, jak jeho neklid roste...
Můj plán zabíral
Jednoho dne jsem mu tajemně řekla: „Víš, na něco jsem přišla. Někdy se ty nejdůležitější věci odehrávají pod povrchem, a my vidíme jen to, co nám někdo chce ukázat.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se a hleděl do země.
„Nic zvláštního,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Jen tak přemýšlím o loajalitě a věrnosti...“
Ztěžka se posadil do křesla, jako by mu najednou došly síly. Cítila jsem, že se začíná ztrácet ve svých vlastních lžích. Věděla jsem, že brzy praskne. Začínal se rozpadat.
Rozhodla jsem se přejít do finální ofenzívy. Ten den jsem na něj čekala s večeří, i když to jsem dělala málokdy. Malé změny v naší rutině teď měly obrovskou moc. Když vešel do kuchyně, podívala jsem se na něj s nevinným úsměvem.
„Napadlo mě, že by sis mohl dát něco domácího, když teď tak často nebýváš doma,“ řekla jsem nevinně. „Práce tě tak pohlcuje, že si někdy říkám, jestli jsem ještě vůbec součástí tvého života.“
Už nemohl předstírat, že ho to nezasáhlo. Chtěl mi něco říct, ale jeho rty se jen trhaně pohybovaly, jako by bojoval sám se sebou. „Můžeš toho nechat?“ vybuchl nakonec.
Zvedla jsem obočí a předstírala zmatení. „Nechat čeho? Mluvení s tebou?“ zeptala jsem se s náznakem hraného pobavení. „Proč jsi tak nervózní? Máš snad něco na svědomí?“
Přimáčkla jsem ho ke zdi
Zachvěl se, zdálo se, že jsem se trefila do černého. Vypadal naprosto zničeně. Byl přitlačený ke zdi, jeho vlastní lži ho drtily tíhou, kterou už nedokázal unést.
„Nech toho!“ vykřikl a divoce se na mě podíval. „Jestli něco víš, tak to prostě řekni!“
„Filipe,“ začala jsem pomalu. „Nechceš mi něco říct ty?“
A pak konečně pronesl slova, která prořízla nastalé ticho jako nůž: „Ano, mám milenku.“
Dívala jsem se na něj bez emocí, i když mi srdce bušilo jako splašené. Nezvýšila jsem hlas, nevybuchla jsem. Místo hněvu jsem cítila zklamání. Místo bolesti tady bylo jen chladné zadostiučinění. V tu chvíli jsem věděla, že jsem vyhrála. Byl to bod, odkud už nebylo návratu.
Seděl naproti mně, ramena mu poklesla, obličej vyjadřoval porážku a vyčerpání. Vypadal jako člověk, který ztratil všechno, na čem mu záleželo. „Omlouvám se. Nevím, jak se to stalo. Chápu, že jsem všechno zničil...“
U k němu nic necítím
Dívala jsem se na něj mlčky. Čekala jsem, jestli řekne ještě něco, protože v hloubi duše jsem věděla, že jeho přiznání je zoufalým pokusem zachránit něco, co už dávno neexistovalo. Nakonec zvedl oči a snažil se najít v mých očích pochopení.
„Prosím, odpusť mi. Zkusme to nějak napravit. Začít znovu. Prosím, neopouštěj mě,“ šeptal.
Cítila jsem, jak ve mně roste hněv, který jsem tak dlouho potlačovala. Jeho slova ve mně nevzbudila soucit ani lítost, jen chlad a únavu. Tehdy jsem se rozhodla, jak se náš příběh skončí.
„Tohle se spravit nedá. Myslíš, že omluva stačí na to, aby se všechno smazalo? Víš, co je na tom nejhorší? Že teď, když na tebe koukám, necítím už ani kousek toho, co jsem k tobě kdysi cítila. Myslím jen na to, jak dlouho tu ještě budeš sedět a prosit o něco, na co nemáš právo...“ pronesla jsem rázně.
Konečně pochopil, že už nemá žádnou záchranu, žádnou šanci na odpuštění. Pomalu vstal a odešel. Když za sebou zavřel dveře, rozhostilo se ticho. Cítila jsem úlevu, ale také zvláštní prázdnotu. Vyhrála jsem, ale to vítězství chutnalo hořce...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Související články
