Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Vendula nikdy nezapomněla na svou první lásku. Když se po letech náhodou opět setkali, měla pocit, že jejich city nikdy nevychladly. Pak zjistila něco, co jí hodně zkomplikovalo život.
Seděla jsem v malé kavárně na rohu ulice a poslouchala, jak déšť bubnuje na výlohu. To počasí přesně vystihovalo moji náladu – klidnou, ale plnou vzpomínek a přemýšlení. Můj život byl až příliš předvídatelný. Každé ráno vstanu, dám si kafe, jdu do práce, večer zajdu s kamarádkami na večeři a pak se vracím do prázdného bytu. Někdy se mi zasteskne po době, kdy bylo všechno jednodušší, kdy jsem byla až po uši zamilovaná do Filipa.
Filip byl moje první láska, chodili jsme spolu ještě na střední. Vysedávali jsme na kopci za městem, koukali na hvězdy a snili o budoucnosti. Tehdy bylo všechno skvělé a měla jsem pocit, že to je vztah na celý život. Jenže pak se naše cesty rozešly. Filip se odstěhoval a my se celé roky neviděli. Přesto mi zůstal v hlavě, protože na první lásku se nezapomíná...
Potkala jsem svou první lásku
Ten den jsem v kavárně zůstala dlouho. Popíjela jsem čaj a četla si knížku. Když jsem jednou zvedla oči, zatajil se mi dech. U pultu stál Filip a povídal si s baristou. Vypadal skoro stejně. Pořád ten samý úsměv, stejný jiskřivý pohled. Naše oči se setkaly a mně se po těle rozlilo zvláštní teplo.
Přišel ke mně a usmál se. „Vendulo? Jsi to opravdu ty?“ zeptal se nevěřícně.
„Filipe! Nemůžu uvěřit, že tě vidím,“ vydechla jsem.
Posadil se ke mně. Vzpomínali jsme na staré časy, na kamarády, které jsme roky neviděli, na všechny ty bláznivé věci, co jsme dělali jako puberťáci. Připadalo mi, jako by to bylo včera.
„Občas jsem přemýšlel, jak se máš. Je to náhoda, že jsme se potkali, ale jsem za to vážně rád...“
„Já taky. Možná je to osud...“ zasmála jsem se, sama překvapená vlastní odvahou.
Než jsem se nadála, uplynula hodina. Filip musel jít, ale domluvili jsme si další schůzku. Z kavárny jsem odcházela plná naděje a vzrušení. Možná to mezi námi ještě úplně nevyhaslo...
Bylo to krásné
Setkali jsme se v malé útulné restauraci na kraji města. Filip vypadal skvěle, byl dobře oblečený a hezky voněl. Začali jsme povídáním o běžných věcech, ale brzy jsme zabrousili hlouběji.
„Vždycky jsem snil o cestování. Ale život se prostě vyvinul jinak,“ řekl zamyšleně.
„Znám to. Taky si občas říkám, jestli to, co dělám, mě opravdu dělá šťastnou,“ přiznala jsem.
Během té večeře jsem si začala všímat drobností, které mi vrtaly hlavou. Filip byl chvílemi myšlenkami úplně jinde, pohled mu utíkal kdovíkam. Něco mi na něm nesedělo. Přesto to byl příjemný večer, plný smíchu a nostalgie.
„Měli bychom si to zopakovat,“ navrhl, když jsme se loučili.
„Ráda tě znovu uvidím,“ usmála jsem se, i když ve mně začínal hlodat divný pocit, že mi neříká všechno...
Anna (40): Chybí mi moje první láska. Přála bych si, aby mé děti měly jeho oči
Jsem v citové pasti
Věděla jsem, že to musím zjistit. Ať to bolí, jak chce. Při dalším setkání jsem šla rovnou na věc. „Musím se tě na něco zeptat. Cítím, že mi něco tajíš. Co se děje?“ podívala jsem se mu přímo do očí.
Filip zbledl a chvíli mlčel. „Promiň, že jsem ti to neřekl dřív... Mám manželku...“
Měla jsem pocit, jako by na mě někdo vylil kýbl ledové vody. „Manželku? A proč jsi mi o ní neřekl?“ vypadlo ze mě, hlas se mi třásl vztekem i zklamáním.
„Je hodně nemocná. Přijeli jsme sem, protože potřebuje odbornou péči. Nechtěl jsem tě do toho zatahovat, ale... nedokázal jsem odolat. Chtěl jsem tě vidět a...“ nedořekl, v očích měl smutek.
Cítila jsem vztek, žal i lítost. Filip pro mě vždycky hodně znamenal, ale teď bylo všechno tak strašně zamotané. „Nevím... nevím, co ti na to mám říct...“ zašeptala jsem a oči se mi zalily slzami. To, co mi řekl, mě ranilo. Myslela jsem, že naše city znovu ožily a jsou skutečné. Nechápu, proč mi tajil manželku. Dokonce ani nenosil snubní prstýnek.
Několik dní jsem byla úplně ztracená. Částečně jsem Filipa chápala, ale zároveň jsem se cítila podvedená a zrazená. Srdce mi říká, že moje city k Filipovi jsou opravdové. Ale rozum křičí, že to nemá smysl. Vždyť má ženu... Asi jsem se chytila do nějaké citové pasti...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
