Veronika (34): Rozhodla jsem se, že nechci být mámou. Mám příliš velké trauma z dětství a nehodlám ho přenášet dál

Trvalo mi dlouho, než jsem přijala fakt, že děti ve skutečnosti nechci. Neměla jsem o tom tušení a dělala, co se po mně chtělo. Přiznat si, že nechci pokračovat v rodinném traumatu a žít si po svém, bylo těžké. Hlavně pro mého partnera, který mě asi opustí.

Mohlo by Vás zajímat:

Vendula (39): Roky jsem tvrdila, že nechci děti. Byla to chyba, teď bych hrozně moc chtěla alespoň jedno

Dlouho jsem se nutila do něčeho, co nechci

S přítelem jsme se nějakou dobu snažili o miminko a nešlo to. Podle všech lékařských vyšetření jsme oba v pořádku. Vrhla jsem se dokonce i do alternativní léčby, včetně těch spirituálních. Tam jsem asi přišla na to, v čem je „kámen úrazu“. Seděla jsem u jedné léčitelky, před každou speciální masáží jsme si povídaly. Dokázala jsem se jí otevřít víc, než nějaké psycholožce.

„Proč vlastně chcete děti a co si od toho slibujete?“ položila mi zřejmě celkem normální otázku. Kdekdo by třeba odpověděl, že děti miluje, jde o výsledek lásky s partnerem a touží po rodině se všemi těmi radostmi i starostmi, jež k životu patří. Je to další krok, který člověk dělá přirozeně, stará se o potomka a připravuje ho na život.

„No, asi už je pravý čas. S přítelem máme velký byt, časy zábavy skončily a chce to víc zodpovědnosti,“ řekla jsem nejistě. Neznělo to moc přesvědčivě. A pak to bylo ještě horší. Začala jsem rozebírat fakt, že na mě všichni tlačí a když nebudu máma, o něco se ochudím. Ale vlastně si to nedokážu vůbec představit. Léčitelka se na mě usmála a řekla mi děsivou věc: „Myslím, že to dítě nechcete.“

Mohlo by Vás zajímat:

Ivana (33): Po šíleném potratu už nechci další děti. Jenže manžel na nich trvá. Co mám dělat?

Byla jsem rozpolcená

Odcházela jsem značně rozladěná, zprvu jsem nesouhlasila s tak tvrdým verdiktem. Každý se přeci na začátku obává, nedokáže si tu zodpovědnost představit a možná by občas raději nechal všechno při starém. Že bych děti nechtěla a bránila se tak početí, to mi připadalo příliš drsné.

Pak jsem si vzpomněla na to, že s každou menstruací přicházela pravidelná úleva. „Ještě mám další měsíc pro sebe,“ říkala jsem si v duchu pokaždé. To asi nenapadá ženy, jež zoufale touží po dítěti. Vzpomněla jsem si na to, že jako malá holka jsem se zařekla, že děti mít nebudu. Nesnášela jsem domov a těšila se, až vylétnu z hnízda.

Bylo to proto, že s naši hodně hádali. Neměli jsme doma příjemné místo k žití, byl tam jen křik a ponižování. Moje sestra má vlastní rodinu a musím bohužel říct, že se chová stejně, jako naše máma. Jakoby ten řev jen pokračoval dál. Samé peskování a málo radosti. Nikdy si nevyřešila svoje trauma z dětství a já ostatně také ne. Prostě jsem udělala tlustou čáru a nechci se v tom babrat.

Mohlo by Vás zajímat:

Nela (37): Byla jsem přesvědčená, že nechci děti. Pak mě osud zavál do jedné africké vesnice a všechno se změnilo

Nechala jsem si zavést tělísko

Potřebovala jsem nějaký čas, kdy si vše v klidu promyslím. Do té doby, než budu mít jasno, jsem určitě otěhotnět nechtěla, a tak jsem si nechala zavést nitroděložní tělísko. Partnerovi jsem o ničem neřekla, jen mi připadalo frustrující, že se stále snažil o potomka.

Po pár měsících jsem si uvědomila, že dítě vážně nechci. Chtěla jsem ho jen proto, abych uspokojila svoje okolí. Sama ale po rodině netoužím, nechci opakovat chyby rodičů. Přesně tak jsem to oznámila partnerovi a pak dokonce i matce. Tu jsem velmi rozladila, ale musí se s tím vypořádat sama. Přítel je na tom hůř a asi se se mnou rozejde. Mrzí mě to, ale nepořídím si dítě jen kvůli němu.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Doubravka (30): Máma se mnou nemluví. Nechápe, že děti nechci kvůli tomu, v jakém stavu je naše planeta