Veronika (39): Pracovala jsem do poslední chvíle před porodem, ale reakce mých kolegů mě vykolejila

znepokojení
hněv
překvapení
Zdroj: Freepik

Ne nadarmo nám okolí opakuje, že v práci nám nikdo za naše nasazení nepoděkuje, ale naše rodina si to bude pamatovat. Veronika pracovala ještě minuty před porodem, ale reakce jejích kolegů ji od nasazení zcela odradila.

Gabriela Budějcká
Gabriela Budějcká 24. 02. 2025 15:00

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych si mohla dovolit zpomalit. Pracovala jsem jako obchodní ředitelka, kde se očekávalo, že budu neustále k dispozici. Home office byl sice výhoda, ale znamenalo to, že můj pracovní den neměl žádné jasné hranice.

Telefon jsem měla ještě na sále

Odmítla jsem zpomalit a odevzdat práci, i když jsem byla už na mateřské, pracovala jsem dál. Ve třicátém devátém týdnu těhotenství už bylo těžké dlouho sedět, ale pořád jsem měla rozdělané projekty. Klienti čekali na prezentace, kolegové se na mě spoléhali a šéf mi každý den psal, jestli něco nehoří. Hořelo vždycky.

V den, kdy mi praskla voda, jsem ještě odpovídala na e-maily a dokončovala tabulky. Kontrakce přicházely nepravidelně, takže jsem se snažila udržet pozornost, ale bylo čím dál těžší ignorovat bolest. Nakonec jsem zavřela notebook a manžel mě odvezl do porodnice.

Na příjmu jsem měla mobil v ruce. Když mě připojili na monitor, přišla zpráva od šéfa, jestli bych mohla zkontrolovat prezentaci. Odpověděla jsem, že se na to podívám později. Vlastně jsem si pak uvědomila, že jsem mu nedala vědět, že rodím. Poprosila jsem manžela, aby dal do práce vědět.

Nikdo mi ani nepoblahopřál

Jakmile mě převezli na sál, už jsem nestihla ani odepsat. Porod byl rychlý, ale vyčerpávající. Když mi položili syna na hruď, měla jsem pocit, že se mi rozpadlo celé tělo. Chtěla jsem si ho vychutnat, ale v hlavě jsem myslela na prezentaci, kterou musím zkontrolovat, aby firma mohla komunikovat s dalším potenciálním klientem.

Usnula jsem jen na pár hodin. Když jsem se ráno probudila, telefon mi vibroval na nočním stolku. Šéf psal znovu. „Potřebuju urgentně doplnit podklady k prezentaci. Mohla bys to poslat co nejdřív?“ Zírala jsem na tu zprávu a v hlavě se mi honilo jediné: opravdu ode mě čekají, že budu pracovat i teď? Nikdo se nezeptal, jestli jsem v pořádku. Nikdo nenapsal, že mi gratuluje.

Vzala jsem telefon a otevřela e-mail. Pak jsem ho zase položila. Podívala jsem se na svého syna a v tu chvíli mi došlo, že už nikdy nebudu stejná. Práce počká. Ale já už nikdy nechci být člověkem, od kterého se očekává, že zvládne všechno – a ještě beze slova díků nebo gratulace.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Nejtěžší chvíle v životě Petry Janů: V den smrti manžela odzpívala dva koncerty, potom se na rok ztratila

Nejtěžší chvíle v životě Petry Janů: V den smrti manžela odzpívala dva koncerty, potom se na rok ztratila

Související články

Další články