Ludvík (35): Manželčin porod byl peklo a pak se to ještě zhoršilo. Pořád jen plakala, tak jsem trávil večery v hospodě

Eva (28) si moc přála, abych byl u porodu, a tak jsem souhlasil. Jenže tu noční můru jen tak nevymažu z hlavy a nejhorší je to doma. Eva několik týdnů jen brečí a já se snažím občas vypadnout, abych se nezbláznil.

Mohlo by Vás zajímat:

Dana (34): Manžel mi od porodu s ničím pořádně nepomohl. Jsem vyčerpaná, zoufalá a znovu těhotná

Hladké těhotenství přešlo v dramatický porod

Moje žena Eva chtěla děti počít co nejdříve, a tak jsme se začali snažit hned po svatbě. Zadařilo se záhy a já viděl svou ženu plnou radosti až do devátého měsíce. Měla plno energie, pořád se smála a chodila mezi lidi, dokud se udržela na nohou. Moc si přála, abych byl u porodu naší malé Izabelky. A tak jsem absolvoval předporodní kurz.

Už během něj se mě zmocnila jistá nevole a necítil jsem se na to, abych byl přítomný tomu zázraku přírody. Nikomu jsem o tom ale neřekl, protože jsem nechtěl vypadat jako sobec. Když pak přišel porod, bylo to něco hrozného. Nic nešlo podle plánu a dostavily se četné komplikace. Všechno trvalo skoro dva dny a já z toho mám trauma.

Vzhledem k tomu, čím si prošla Eva, bych ale nikoho se svými pocity neotravoval. Manželka se dávala dohromady týden, pomáhaly jí tchyně i švagrová. Eva bez ustání pláče a já nevím, co si počít. Myslel jsem, že drsným porodem to špatné skončí. Peklo ale pokračuje. Žena se mi mění před očima a já jí nemám jak pomoci.

Mohlo by Vás zajímat:

Uršula (40): Porod byl pro mě otřesný zážitek. Rozhodla jsem se, že další dítě už nechci

Odchod do práce je vysvobozením

Nechci znít jako nějaký arogantní chlap, co doma nesnese jakoukoliv formu nepohodlí. Snažím se uklízet, vařím a pomáhám s malou, jak jen to jde. Nicméně když jsem se musel vrátit do práce, tajně jsem se těšil. Doma je tak děsivá atmosféra, že si tam připadám jako v nemocnici nebo v blázinci. Kancelář plná lidí je proti tomu ráj na zemi.

Kolegové mi vykládali vlastní zkušenosti, proti těm našim šlo ale o zábavné historky. Po práci jsem se vracel domů opravdu pomalu a u dveří se mi klepala ruka. V bytě jsem našel ubrečenou Evu, jak chová řvoucí dítě a málem jsem se otočil na patě. Po zbytek večera jsem se snažil dělat „svoji práci“ a manželku rozveselit. To druhé se nepodařilo.

Zeptal jsem se manželky, zda by nechtěla zajít k psycholožce. Stav se neměnil ani po šestinedělí a já si zvykl chodit po práci na pivo. Ženě jsem lhal. Vymýšlel jsem si večerní porady, vánoční večírky a podobně. Výmluvy docházejí a dlouhá zima je před námi. Myslím, že už to doma za takového stavu dlouho nevydržím. Pomohla až tchyně s mojí matkou.

Mohlo by Vás zajímat:

Pavel (39): Manželku trápila poporodní deprese. Když už nemohla syna ani držet v náručí, musel jsem zasáhnout

Bez pomoci bychom to nezvládli

Svěřil jsem se jim a obě se rozhodly zakročit. Střídaly se u nás doma „na směny“. Dělaly Evě společnost, pomáhaly s malou a po nějaké době si Eva odpočinula, vyspala se a začala se pomalu ale jistě cítit lépe. Ulevilo se mi jen do té chvíle, než začala mluvit o dalším dítěti. Znovu bych do toho už nešel.

Když jsem jí to řekl, urazila se. Vůbec tomu prý nerozumím, všechno je to jen na ženských a chlapi se hned „hroutí“, když je doma všechno vzhůru nohama. Možná je skoro celá tíha mateřství na ženách, ale na moje pocity se za celou dobu nikdo neptal a to mi taky nepřipadá normální.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Hanka (31): Dostaly mě poporodní deprese, rok jsem se musela léčit. Málem jsem to neustála