Vladimír (43): Moje láska k hororům mě přiměla přiznat se ke zločinu, který jsem ve skutečnosti nespáchal

Vždy jsem byl fanoušek hororů a psychologických thrillerů. Když jsem začal sledovat novou hororovou sérii, v které se prolínala realita se sny, považoval jsem ji za nevinnou zábavu. Každý večer jsem si zapnul další epizodu jako rituál před spaním. Bylo to fascinující. Brzy se mi do snů vplížily obrazy temných ulic, záhadných postav a nekonečných útěků, z nichž nebylo úniku. Zpočátku jsem tyhle sny bral na lehkou váhu. Je přece normální, když se vám zdá o něčem, na co se díváte.

Mohlo by Vás zajímat:

Diana (27): Díky americké reality show jsem se rozhodla zhubnout, vyděsilo mě, jak vypadají soutěžící

V hlavě se mi to začalo motat

Po několika týdnech jsem začal mít pocit, že ty sny jsou skutečné, že mi promítají realitu. Zdálo se mi, že jsem někomu ublížil, že jsem snad provedl něco neodčinitelného. Probouzel jsem se s divným pocitem na hrudi, s myšlenkou, že to musím někomu říct. Zdálo se mi, že kolem mě všechno nějak potemnělo a svět se na mě dívá s odsuzujícím pohledem. Bylo to tak zvláštně opravdové, jako bych se tím činem už dávno poskvrnil a teď mě stíhaly výčitky.

Každý večer jsem zkoušel utéct z myšlenek, které se vynořily ve snech, ale bylo to marné. Vždycky jsem znovu sklouzl do těch samých scén, každý detail vypadal tak přesvědčivě, jako kdyby byl reálný. Čím déle jsem ten pocit ignoroval, tím byl silnější. Viděl jsem krev, slyšel jsem výkřiky, a ten obraz mě pronásledoval i během dne. Už jsem nevěděl, jestli je to pořád sen, nebo snad něco skutečného, co jsem jen z paměti vytěsnil.

Mohlo by Vás zajímat:

Richard (31): Pátek třináctého mi zachránil život. Díky autonehodě jsem se o sobě dozvěděl něco šokujícího

Skončil jsem na policii

Jednoho dne jsem se rozhodl a došel na policejní stanici. „Dobrý den. Jdu se přiznat k zločinu. Někomu jsem strašně ublížil.“ Posadili mě do malé, nevětrané místnosti a díval se na zdi, které na mě tlačily ze všech stran. Nebyl jsem schopen rozumně vysvětlit, co mě přivedlo. Hlavou mi běžely útržky z těch snů – či snad vzpomínek? Naplňovalo mě to šílené podezření, že jsem musel něco provést. I když jsem neměl důkaz, neznal jsem oběť, nemohl jsem si vzpomenout na jediný detail, jen pocit, že jsem spáchal něco zlého.

Policisté mě vyslechli. Navenek jsem zůstával klidný, ale uvnitř mě spalovaly pochybnosti. Byla to pravda, nebo jsem podlehl vlastní fantazii? S každou otázkou se realita stávala mlhavější a moje mysl těžší. Po několika hodinách mě propustili. Neměli důvod mě zadržet, neměli žádný důkaz, jen moji zmatenou výpověď. Řekli, že to vyšetří, ale ani po několika měsících se ke mně nedostala vodítka k tomu, že by byli na stopě mého domnělého zločinu.

Když jsem se vrátil domů, cítíl jsem se ještě zmatenější a prázdný. Zapnul jsem si znovu ten seriál a chtěl jít spát, když jsem si konečně uvědomil, co to všechno způsobilo. Uvědomil jsem si, že moje mysl je příliš snadno ovlivnitelná; sny se mi dostaly pod kůži jako jed a já na chvíli přestal rozlišovat, kde končí fikce a začíná realita.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Edita (48): Při autonehodě jsem ztratila paměť. Pak jsem zjistila, že jsem zapletená do zločineckého gangu