Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeZdeněk je normální chlap, přesto nemá štěstí v lásce. Zatímco ostatní muži v jeho věku už mají rodiny, on žije pořád sám. Dva jeho poslední vztahy skončily kvůli tomu, že partnerky začaly narušovat jeho klid a zaběhlý řád. Neví, zda se ještě dokáže změnit natolik, aby se naučil s někým skutečně sdílet život.
Nikdy jsem nechtěl zůstat sám, ale už jsem si na ten staromládenecký život tak zvykl, že nevím, zda mám ještě šanci s tím něco udělat. Možná už jsem příliš líný a pohodlný a žádná žena to se mnou nevydrží...
Nechci být starý mládenec
Nejsem přitom žádný podivín. Vypadám docela k světu, sportuju, starám se o sebe, mám slušnou práci i plat a bydlím ve vlastním bytě. Mám rád pořádek. Jsem čistotný, někdy možná až moc, ale lepší než naopak. I tak mi to se ženskými nějak nevychází.
Moje máma už to vzdala. „Zdeňku, já to vnouče asi nikdy neuvidím,“ povzdechla si minule, když jsem jí oznámil, že jsem zase sám. „Ale, mami, vždyť víš, že to nejde lámat přes koleno,“ snažil jsem se ji uklidnit. Nebudu za každou cenu s někým jenom proto, že se to očekává.
Ale upřímně? Už začínám mít také strach, že skončím jako ten starý mládenec ze třetího patra, co si pořídil hned několik koček.
Proč mě musí každá měnit?
Dva poslední vztahy jsem přitom bral dost vážně. Myslel jsem si, že by z toho mohlo něco být. Dokud jsme jen randili a užívali si skvělého sexu, bylo vše v pořádku. Jenže pokaždé se to zlomilo ve chvíli, kdy se ke mně ženy nastěhovaly a začaly přetvářet nejen mé obydlí, ale i můj život.
Ta první hned po měsíci vytáhla plány na přestavbu. Nejspíš už automaticky počítala s tím, že se hodně rozmnožíme. Tak je prý potřeba přebudovat příčky, aby aspoň dvě děti měly své soukromí. Vyděsila mě už jen představa, že by nadobro zrušila moje doupě, tedy moji pracovnu s počítačem a domácím kinem, kde to mám nejraději.
„Tahle sedačka je hrozná, Zdeňku. Potřebujeme sem něco světlého, moderního,“ řekla mi jednou večer. „Já ji mám rád. Mám ji sice několik let, ale je pořád pohodlná,“ zkoušel jsem jí vysvětlit.
Jenže ona si jela svoje. Postupně mi přerovnala celou kuchyň, vyházela staré hrnky, chtěla vyměnit záclony a koberec. Najednou jsem měl pocit, že nejsem doma, ale v jejím bytě. Ze začátku jsem mlčel a jen trpěl, jak mi moje hnízdečko postupně ničí.
Když jsem to ale nakonec nevydržel a řekl jí, že už mi to vadí, urazila se a beze slova odešla. „Když nejsi schopný kvůli mně nic změnit, nemá to cenu,“ pronesla naposledy.
Jsem nakonec rád, že to skončilo
Podruhé to bylo dost podobné. Také nejdřív všechno vypadalo skvěle. Jenže za pár týdnů to začalo. Nenechala mi soukromí ani v pracovně. A vadilo jí, že se tam třeba na celý večer zavřu. Musel jsem, potřeboval jsem vydýchat to, že mi někdo narušuje můj prostor. Pak se snažila udělat ráznou změnu v mém životním stylu. A to byla poslední kapka.
„Proč vlastně nejíme zdravěji? Tohle všechno bychom měli vyházet,“ řekla mi, když otevřela moji lednici.
„Protože to takhle mám rád. A je to můj byt,“ odpověděl jsem už vytočeně. Ať si klidně jí sóju, fazole či klíčky, ale mně ať nebere moje zvyklosti a radosti. Třeba poctivou omáčku nebo pořádnou flákotu.
Po několika výstupech si i ona sbalila pár svých věcí a naštvaně bouchla dveřmi. Nakonec jsem byl rád. Představa, že s někým takovým mám dítě...
Nechci být sám, ale…
Nevím, jestli mám prostě smůlu na ženské, nebo je chyba ve mně. Možná jsem si zvykl na svůj klid až moc. A s „vetřelcem“, který mi ho nějak naruší, to nedopadne dobře. I kdyby to byla ta nejlepší ženská pod sluncem. A přitom nechci být sám. Chci mít někoho, kdo mě bude brát takového, jaký jsem, s kým zestárnu, kdo se mě zeptá, jaký jsem měl den.
Ale představa, že mi zase někdo přestaví byt, že budu poslouchat, co všechno je špatně… to mě děsí. Přece když někoho miluji, neznamená to, že mu přepíšu celý život od podlahy, ne?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Související články
