Zdeňka se rozhodla, že od nového roku si s manželem rozdělí domácí práce. Přestože souhlasil, k ničemu se neměl. Ona ale nemá v úmyslu, každý den mu připomínat, že má doma něco udělat. Počítá s tím, že jako dospělý člověk to pochopí sám.
Ráno jsem vstala a místo toho, abych svému manželovi připomínala, že má uklidit, hned jsem se pustila do svého nového výtvarného projektu. Byl to úžasný pocit, konečně jsem se mohla věnovat něčemu, co mě opravdu baví. "Je čas na změnu. Chci vidět, jak si Ondra povede...“ pomyslela jsem si odhodlaně.
Zapomněl, že má doma něco udělat
Ulevilo se mi, že se mohu soustředit na svou vášeň a nemyslet na to, co je ještě třeba udělat doma. Brzy jsem si však začala všímat, že Ondra neprojevuje žádnou iniciativu. Domácí práce se začínaly hromadit a lednička zela prázdnotou.
Zpočátku mě to frustrovalo, ale rozhodla jsem se, že mu dám více času. Doufala jsem, že sám zjistí, kolik je toho potřeba udělat, a začne jednat. Jenže čas plynul a moje frustrace rostla.
Domácí povinnosti, které měly být společné, nadále byly jenom moje. Měla jsem pocit, že se nic nezměnilo. Po dalším dni, kdy jsem se vrátila z práce do neuklizeného bytu a přivítala mě prázdná lednice, jsem už nemohla mlčet.
"Mohl bys občas nakoupit?" zeptala jsem se a snažila se znít klidně.
"Myslel jsem, že mi to připomeneš...“ odpověděl Ondra s překvapením v hlase.
To opravdu zapomněl, na čem jsme se domluvili? Myslela jsem, že když souhlasí s tím, že převezme část mých povinností, opravdu to udělá. Nebo jsem si jen namlouvala, že by něco mohlo být jinak?
Musela jsem si s manželem promluvit
Jednoho večera jsem se rozhodla, že si opět promluvíme o domácích pracích. "Ondro, připadám si jako... uklízečka,“ hledala jsem ta správná slova. "Chtěla jsem zjistit, jestli si o mně myslíš to samé. Ty sám nic neděláš. Už mě nebaví, že mi všechno v tomhle domě padá na hlavu!"
Podíval se na mě, moje slova ho zjevně překvapila. Chvíli mlčel, jako by se snažil pochopit, co jsem vlastně řekla.
"Omlouvám se. Nevěděl jsem, to je pro tebe problém. Vždyť to tak bylo vždycky...“ řekl zamyšleně.
Pocítila jsem směs zklamání a úlevy. Zklamání, že si toho doteď nevšiml, a úlevy, že jsme o tom začali mluvit. Pochopila jsem, že musím být přímější. Nemohla jsem očekávat, že Ondra uhodne, co má udělat, pokud mu to nedám jasně najevo. Je to prostě typický chlap. Pokud mu problém nespadne na hlavu, nebo mu nebude bránit ve sledování televize, nic neudělá.
Možná se něco opravdu změní
Po našem rozhovoru jsem si všimla, že tu a tam začal vyvíjet iniciativu. Jednoho dne, když jsem se vrátila z práce, mě překvapil večeří.
"Dnes jsem udělal večeři, doufám, že ti bude chutnat,“ řekl s něžným úsměvem.
Byla jsem příjemně překvapená. Bylo to malé gesto, ale pro mě hodně znamenalo. Poděkovala jsem mu a políbila ho. A nejen jednou.
Chápu, že změna, kterou očekávám, vyžaduje čas, trpělivost a odhodlání z obou stran. Ačkoli situace měla stále daleko k ideálu, cítím, že děláme pokroky. Ondra začal přebírat víc iniciativy a já se snažila být chápavější a shovívavější, pokud na něco zapomněl nebo to neudělal správně.
Začali jsme společně plánovat týdenní nákupy nebo se domlouvali, kdo bude v daný den zodpovědný za konkrétní povinnosti. Nejde jen o rozdělení domácích prací, ale o vzájemnou podporu a porozumění. Začínám věřit, že s otevřenou komunikací a společným úsilím to půjde...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.