Facebook
Instagram
Pracující matky. Téma, které v české společnosti vzbuzuje spoustu emocí. Jak to ale prožívají samotné ženy, které se po porodu dřív nebo později do práce vracejí? Moderátorka Bára Hlaváčková si do pořadu LifeeTalk pozvala selfness leadera Danu Vítův, která vede ženy v seberozvoji a dodává jim živnou půdu pro sebejistotu.
Ženská tabu s Bárou Hlaváčkovou postupně otevírají témata, která hýbou společností a v měsíci srpnu se věnuje pohledu společnosti na matky, které se brzy vrací do pracovního procesu. Prvním hostem v minulém týdnu byla herečka Anita Krausová, která se vracela do práce hned po šestinedělí.
V dalším díle pořadu přijala pozvání Dana Vítův, autorka seberozvojových knih Sebejistou ženou krok po kroku, Donaha s anděly aneb Cesta k sobě a také selfness skript technik osobnostního rozvoje. “Selfness je o sebeobjevování, o přijetí zodpovědnosti za svůj život a o vědomé cestě k životní harmonii,“ uvádí Vítův na stránkách Selfness institutu, který v roce 2017 sama založila a kde je také lektorkou seberozvojových seminářů pro jednotlivce i skupiny.
Sebejistota ženy a mateřství
Co to je selfness leader? Co si pod tím máme představit?
Leader je ten, kdo vede. Ten, kdo inspiruje, ten, kdo není tím bossem, ale je součástí nějakého kolektivu. A selfness je o sebepoznávání, sebepéči, seberozvoji a sebeobjevování. Takže když spojíme tyto dva komponenty dohromady, vyjde nám z toho člověk, který naplňuje sám sebe. Ono se slovo selfness překládá jako jářství, sobectví, ale my jsme právě v naší společnosti nebyli vychováváni k tomu poznávat sebe, my jsme byli vychováváni k tomu poznávat druhé a rozdávat se druhým. A tady bych řekla, že je zakopaný pes.
Pozvala jsem si vás, protože se momentálně na Lifee.cz věnuju tématu pracující matky. Co vlastně s ženskou psychikou a s ženskou sebejistotou udělá těhotenství a rané mateřství? Ono se navenek říká, že to je nejkrásnější období ženy, ale jsou tam ale.
Ano, máte naprostou pravdu, protože já, jakožto matka, mám třicetileté dcery, prošla jsem si tím obdobím z té volnosti a beru to teď všeobecně vlastně na všechny ženy. I když paušalizovat by se nemělo. Každopádně z té volnosti, svobody, kdy si já užívám svět společenství lidí, svých zájmů, tak najednou přecházím do období, kdy už nejsem sama. Těhotenství, v něm jsem pořád ještě sama, jedna figura, jedna osoba, ale porodem se všechno mění a nikdy nikdo na to není připraven. Žádná žena není připravena. Existuje škála stresu, hodnocená od nuly do stovky, která má na tom úplně nejnižším bodovém hodnocení nějaké malé přestupky za 11 bodů a těhotenství má 40 bodů stresu, je tedy zhruba ve třetině té stovky. K těm stresovým faktorům se třeba přidá i nějaké studium, opouštění práce, odchod na mateřskou a ty bodové hodnoty se načítají. Stres dělá něco s naším tělem, dělá něco s našimi hormony, samotné těhotenství dělá něco s našimi hormony a tady můžeme ztrácet samu sebe.
Návrat do práce je čistě individuální
Přejděme z opuštění práce k tomu návratu. Já jsem v úvodu řekla dřív nebo později. Existuje vlastně nějaký návod, kdy je příliš brzo, nebo kdy už je příliš pozdě na to vrátit se do práce?
Řekla bych, že návod není. Neexistuje ani návod na život, natož na to, jak se vracet, nebo ne. Když jsem přemýšlela o tématu matky a jejího dalšího budoucího zaměstnání, uvědomila jsem si, že v období mé maminky existovaly tzv. jesle, kdy po půl roce od porodu se už do zaměstnání chodilo. Proč by to tedy dnes mělo být jinak, respektive, proč by to mělo být k pozastavení.
Ale je to k pozastavení.
Je to k pozastavení.
V české společnosti ano.
Ano. Tady není návod, kdy jít do práce a opět apeluji na ženy všeobecně: jak to cítím já, ne, jak to cítí okolí, ale jak to cítím já! Protože když já budu spokojená, bude spokojená moje rodina, bude spokojené moje miminko a to je to, o co tady běží. A tady je to spojeno i s tou sebejistotou, neztrácet kontakt třeba se svým zaměstnáním, které mě baví. Spousta maminek si dokáže představit další činnost při mateřské dovolené a zvyšuje si tím sebejistotu.
To určitě všechno probereme, já se pozastavím u té české klasiky, dřív to ale i v Česku bylo jinak, jak jste sama říkala, jesle. Ale dneska je tak nějak zakotveno tři roky doma na mateřské. Co podle vás ale ty tři roky, kdy ta žena je odtržená od práce, od pracovního kolektivu, co to udělá s jejím sebevědomím a se seberozvojem?
Zeptám se vás, Báro, umíte si to představit?
Ne.
Tak si to ani nepředstavujte, protože tomu, respektive té mateřské, kdy jsou doma, předchází to těhotenství a tam už začíná v hlavě práce myšlenek: mění se mi postava, dám já tu figuru zpátky, tak, jak jsem byla, budu se líbit svému partnerovi? A to přetrvává dál. Teď tady máme porod, ať je přirozený, nebo císařským řezem. U císařského řezu, tam jsou maminky ještě víc stresované tím, že společnost žen říká: Miminko by mělo jít přirozeným porodem. Tady je ten kontakt přerušený, takže další psychický blok. Potom tu máme: budu dobrá máma, jak se o někoho vůbec postarám, když jsem se teď sotva starala sama o sebe. Sebevědomí a sebejistota jde velmi dolů. Neříkám u všech, protože pokud máme dobré zázemí, podporujícího partnera, podporující rodinu svoji i svého partnera, pak sebevědomí nemusí tolik klesat. Je nutné tady dávat té mamince podporu psychickou, mentální, že tohle všechno zvládnou, že se učí na tom oba dva znova něco nového. Ale určitě to s psychikou dělá velké věci.
Komunikace s partnerem je klíčem
Je spousta žen, které mají partnera, který jim moc sebevědomí nedodává, protože ta žena chce jít třeba do práce, ač má malé dítě, ale partner nechce, aby chodila mezi lidi, nechce, aby byla soběstačná, sebevědomá a nepodporuje ji, naopak ji sráží. Co s tím?
Kdybychom to věděli, tak to praktikujeme. Je to partnerství od partnerství, manželství od manželství. Hrají tady velkou roli převzaté vzorce ze svých kořenových rodin. Nedokážu zde říct, co s tím, je to vždycky o komunikaci těch dvou. Samotná komunikace by měla přicházet ještě před početím miminka nebo před porodem.
To znamená být připraven, nebo připravena předem ještě před těhotenstvím, neřešit to, až když máme doma malé dítě, které brečí a jsme z toho všichni na nervy a jsme nevyspalí. To už je pozdě?
Když řeknu, že je to pozdě, budou mě lynčovat. Nepřipravíme se na to. Celý život je o tom být autentičtí, takoví, jací jsme, jak se známe. Nikdo sebe nezná lépe než my sami, 24/7 se sebou žijeme, takže poznat to, kdo já jsem i vedle toho partnera. Je důležité, jak dokážu kooperovat s partnerem v domácnosti. Byl by to hezký vzorec, kdyby ti dva spolu komunikovali, posléze spolu žili, zjistili, jak to spolu funguje, pořídili si psa, což mnoho mladých párů dělá, nebo kočku a pečovali o ni. Je to takový trenažér, to zvířátko. Každopádně manželství, partnerství s dítětem se natrénovat nedá. Nikdy nevíme, jakou reakci bude mít ten druhý, ale mějme na paměti, že tady nejsme od toho, abychom plnili přání druhým, ale od toho, abychom plnili přání sobě. To znamená být připraveni i na konfrontaci s partnerem. Ty mě nechceš pustit do práce, řekni mi důvody a já ti řeknu svoje důvody. Být připravena, mluvím za ženy, mít dostatek síly se opřít do všech mužských argumentů nebo do vzorců svého partnera.
Umět si říkat o pomoc, naplňovat svoje potřeby
Aha, tohle, o čem mluvíte, chce ale poměrně velkou dávku odvahy, zvlášť v naší společnosti, kde jsou zakotvené určité vzorce. Jak tu odvahu získat?
Opět se vrátím k tomu, být autentická a naplňovat svoje potřeby. Příkladem: žena mohla odmalinka toužit po úspěchu, nebo měla celoživotní vizi, že by chtěla malovat obrázky a najednou jí v tom brání třeba i ten partner nebo rodina, musela jít studovat a teď na té mateřské má šanci vybojovat si to, co ona chce. Sice je tady miminko, o které se stará 24 hodin denně, ale nesmí zapomínat na to, že v tom není sama, že tady má toho partnera, manžela, pokud je, a že tady má svoji kořenovou rodinu nebo jeho kořenovou rodinu. To znamená, umět si říkat o pomoc, umět si říkat o to, co já chci a v jakém ohledu bych se chtěla realizovat. Jsem unavená nebo cítím, že nejsem dostatečně naplněna. Je to pořád o tom naplňovat svoje potřeby.
Ženy ale kolikrát chtějí být dokonalé ve všem, takže když už mají malé dítě, jdou do práce, tak chtějí být skvělé matky, dobré milenky, dobré hospodyně, skvělé podnikatelky, ale je to nutné, být ve všem skvělá?
Není. Chtěla jsem opáčit otázkou, ale ženy si nastavují neskutečně vysoké hranice a můžeme to nazvat i jako cíle, ale není to cíl. Můj cíl není v mých 50 letech mít 40 kilo, protože to je přirozená váha mladé slečny. Každopádně společnost na nás tlačí, média tlačí, Instagram tlačí. Je to neskutečný tlak a jak mu může žena oponovat? Najít si společenství žen, třeba maminky na hřišti nebo na internetových seskupeních, kde si vzájemně řeknou: jo, to těhotenství bylo nejhorší období v mém životě, potila jsem se, připadala jsem si jako velryba, neohrabaně, po porodu to stejné, jsem unavená... Přiznat si všechny tyhle věci.
A nebát se to říkat nahlas.
Nebát se to říkat nahlas. A když přijde období, jupí, tak já už toho mám opravdu dost, věnovala jsem tři, čtyři měsíce, nebo půl roku svému miminku a teď chci taky cítit to napojení na společnost, chci se realizovat, chci něco vytvářet. Mnoho mladých maminek na mateřské právě vytváří i něco, co nezatěžuje rodinu. Jsou 24 hodin denně s dítětem, vaří kašičky a starají se o to, co potřebují a mohou se u toho nějak profilovat, třeba i obchodovat s oblečky. Je to jedno, ale najdou si nějakou cestu, pak to dítě začne kreslit, malovat, zakládají se různé kluby a podobně.
Žena potřebuje sebejistotu, aby čelila hejtům
Je tedy cesta pro matky, které chtějí pracovat, vymanit se i z takového toho klišé možná, že práce je pondělí až pátek, 9-17, že to tak být nemusí.
A to je ta odvaha, udělám to jinak, než to je společností nastavené. Ono už jenom, když žena začne "podnikat", něco malého tvořit, tak si to stejně u toho miminka musí nastavit tak, aby tady byla pro něj, protože nikdy neví. Plánů může mít spoustu, ale dítě tam vždy hodí nějakou jinou aktivitu.
Když se žena vyslyší, jde pracovat. Dítěti je třeba jenom pár dnů, nebo pár týdnů. V naší společnosti velmi často sklidí hejty, že je špatná matka a že je sobecká. Jak tomu čelit?
No, zase ideální je, když vím, kdo jsem, jaké mám svoje hodnoty, dovednosti, návyky a co všechno můžu a umím, ale většinou je taková žena unavená. A tady bych doporučila jednoznačně poslat je k šípku, protože ten, kdo nejvíc kritizuje a kdo nejvíc soudí, posuzuje, ten sám má, jak se říká, máslo na hlavě. Opravdu bych chtěla, aby si ženy pamatovaly, že ten, kdo kritizuje, pokud to není nějaká strukturovaná kritika a konstruktivní kritika, tak kritizuje z důvodu nebo soudí a posuzuje proto, že chce být viděna v lepším světle, než je ta dotyčná.
Co dalšího řekla v rozhovoru Dana Vítův:
- Jak být sebejistou ženou
- Možnosti samoživitelek, které musí pracovat i s dítětem
- Rady, jak reagovat na hejty ohledně sobectví a kariérismu
- Co se mohou naučit ženy v Selfness Institut
- Je touha po seberealizaci ženy sobecká
- V čem všem si ženy musí vybudovat odvahu
Související články
