Facebook
Instagram
Moderátorka Bára Hlaváčková otevírá pro magazín Lifee.cz tabuizovaná ženská témata. První měsíc se zaměřila na ženy, které se rozhodly nemít děti, a v druhém měsíci rozkryla na trend body positivity, tedy lásky k vlastní tělesné schránce. Třetí měsíc se pouští do křehkého tématu úmrtí dítěte a hned v prvním díle vyzpovídala modelku a Miss International Czech Republic 2020 Natálii Kočendovou, která porodila mrtvé miminko v 6. měsíci těhotenství.
Téma úmrtí dítěte začíná rozhovorem s Natálií Kočendovou, která si před třemi lety prožila něco, co je noční můrou každé těhotné ženy. Už velmi mladá tak musela čelit těžké zkoušce osudu, když jí v šestém měsíci těhotenství zemřelo dítě, které poté musela porodit. Jistou formou terapie pro ni byla i možnost sdílení tragickou událost na sociálních sítích.
"Podělila jsem se o to tři dny poté, co se to stalo, protože jsem ležela v porodnici a stále mi chodily gratulace k těhotenství (oznámení o těhotenství modelka zveřejnila jen o měsíc dříve - pozn. red.), takže to bylo těžké a řekla jsem si, že to musím zveřejnit, protože mě to bude jinak ubíjet dál," uvedla v rozhovoru modelka.
Natálie Kočendová se stala třetí nejkrásnější Češkou na Miss Czech Republic v roce 2020 a později získala i titul Top Model of the World 2022. Kromě modelingu se věnuje i dekorativní kosmetice, když v loňském roce založila značku NK by Natálie Kočendová.
Promluvit o úmrtí dítě bylo pro Natálii terapií
V první řadě ti děkuji, že sdílíš svůj příběh, protože může pomoct mnoha lidem, kteří jsou ve stejné životní situaci.
Právě proto jsem se o to podělila, abych pomohla ostatním ženám.
Už to pomalu budou tři roky, co jsi zažila tak velkou ztrátu. Kdy ses rozhodla o tom mluvit, nebo kdy jsi cítila, že o tom můžeš mluvit veřejně?
Podělila jsem se o to tři dny poté, co se to stalo, protože jsem ležela v porodnici a stále mi chodily gratulace k těhotenství (oznámení o těhotenství modelka zveřejnila jen o měsíc dřív - pozn. red.), takže to bylo těžké a řekla jsem si, že to musím zveřejnit, protože mě to bude jinak ubíjet dál.
To, že o tom mluvíš a svůj příběh sdílíš, je součást jakési terapie? Pomáhá ti to?
Na tuhle otázku se mě už zeptalo hodně lidí a donutilo mě o tom začít přemýšlet. Myslím si, že je to jedna z věcí, které mi hodně pomohly, protože se našla spousta žen, které si tím také prošly a mohly jsme se o tom pobavit.
Já budu citovat to, co jsi napsala na sociální síť asi před těmi necelými třemi lety: ,,Takovou lásku a štěstí, jako jsem zažívala šest měsíců s tebou, jsem nikdy nezažila. Nyní to vystřídala neskutečná bolest, ztratila jsem kousek sebe. Dala bych vše za to, abych opět cítila tvé kopance a po porodu si tě mohla vzít zdravého domů." Uf, jak to cítíš teď? Dá se s tím srovnat? Aspoň do určité míry?
Myslím si, že se s tím člověk spíš naučí žít, ale bolest je to pořád stejná.
Na soutěži krásy ji kvůli těhotenství odmítli
Pak budu citovat ještě jedno psaní, které je asi rok staré: ,,Před rokem bych napsala, že jsem zdrcená. Neskutečně mě to bolí, ale dnes bych ti chtěla poděkovat za vše, co jsi mi dal a co jsi mě naučil. Miluju tě." Díváš se na to, co se stalo, jako na životní zkoušku? Nebo je to o tom, že si prostě řekneš, že to tak ještě tehdy nemělo být?
Asi obojí. Myslím si, že to byl osud, protože potom se vlastně stalo to, co jsem si celý života přála, a to je vyhrát světovou soutěž. Takže se asi vše stalo z nějakého důvodu, protože kdybych miminko měla, tak bych na světovou soutěž letět nemohla. Asi to tak mělo být.
Ale tys měla letět na jinou soutěž a tam jsi stejně nemohla právě kvůli tomu, že jsi to miminko čekala, je to tak?
Přesně tak. Nesouhlasili s tím, takže jsem tam letět nakonec nemohla.
Nesouhlasili s tím v momentě, kdy už jsi těhotná nebyla?
Přesně tak.
Co se tam stalo, co tam je za pravidla?
Ta soutěž probíhá v Japonsku, což je dost konzervativní země. A myslím si, že ještě malinko pozadu v tomhle, takže se jim to úplně nelíbilo. Chtějí tam mít spíše slečny, které ještě těhotné nebyly, ale nevím. Dál jsem se s nimi o tom nebavila, protože mi to přišlo zbytečné a sami mi to znechutiti, takže už jsem tam ani letět nechtěla.
Když jsem zvládla úmrtí dítěte, zvládnu cokoliv, říká Natálie
To, co se ti stalo, změnilo tě to nějak?
Určitě! Jako člověka mě to neskutečně posílilo a myslím si, že teď zvládnu cokoliv.
Říkáš, že se s tím srovnáš, naučíš se s tím žít a že jsi to zvládla. Přesto jsou věci, ke kterým se vracet nechceš a ani o nich mluvit?
Určitě ano. Potom, co se to stalo, jsem chtěla napsat knížku a založit nadační fond, který by pomáhal rodinám, které si prošly stejnou věcí. Postupem času jsem si uvědomovala, že to je něco, co mě hrozně bolí a že bych to asi nezvládla, takže jsem se rozhodla to úplně utnout a posunout se dál.
Měla jsi nebo máš nějakého terapeuta, který ti pomáhal se s celou situací srovnávat?
V té době jsem si říkala, že terapeuta nechci ani nepotřebuji, protože jsem si myslela, že si to člověk musí srovnat v hlavě sám. Teď, když se na to dívám zpětně, si myslím, že kdybych někoho sehnala, možná by to srovnání se s bolestí bylo o něco rychlejší. Ale měla jsem rodinu a přítele, kteří za mnou stáli a pomáhali mi. To byl ten největší lék.
Já se vrátím na začátek příběhu. Ty jsi otěhotněla se svým tehdejším přítelem, barberem Lukášem, a to miminko nebylo v plánu. Jak jsi to prožívala od začátku, když jsi zjistila, že jsi těhotná?
Byl to velký šok. Myslím si, že v tu chvíli se mi na chvíli zastavilo srdce, protože jsem byla ve finále Miss Czech Republic. Když jsem to zjistila, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, ale už to byly skoro tři měsíce. Já bych na potrat asi nemohla jít, protože když to žena zjistí, že je v jiném stavu, je už s tím dítětem spojená, i když to ještě není dítě, jen malá fazolka. Ale ta žena se cítí úplně jinak.
Takže od toho prvotního šoku následovalo co?
Řekla jsem to rodině, řekla jsem to příteli a nejtěžší to bylo říct paní ředitelce v Miss Czech Republic, z té jsem měla fakt strach, ale nějak se to vyřešilo. Nakonec jsem se rozhodla, že to tak zůstane, že to tak má být. Řekla jsem si, že si miminko nechám, protože mě maminka měla úplně ve stejných letech, tak jsem si řekla, že to zvládnu.
Kolik ti bylo?
21 let.
Lékaři mi oznámili, že miminku nebije srdíčko
Byl tam z lékařského hlediska nějaký náznak, že se děje něco špatně?
Vůbec ne, až na začátku šestého měsíce. Přišla jsem k doktorovi, který mi řekl, že na ultrazvuku vidí něco, co by tam být nemělo, ale že neví, co to je, a poslal mě na ultrazvuk do Ostravy, kde mají mnohem lepší přístroje pro tyto případy. Tam mi řekli úplně totéž, že tam vidí nějakou hmotu, nebo tekutinu, která by tam být neměla, ale že vůbec nevědí, co to je. Takže budu jezdit každý týden na vyšetření, na kontrolu a po dvou týdnech jsme zjistili, že miminku nebije srdíčko. Takže jsem šla na covid test, protože to bylo v době covidu, a musela jsem být 24 hodin doma s tím pocitem, že už je miminko mrtvé. To bylo úplně nejtěžší. Potom jsem jela do Ostravy, kde mi vyvolali porod, a po jednom dni jsem tedy rodila a hned při tom mi řekli, že to nebyla žádná hmota, ale pupeční šňůra, která byla omotaná kolem miminka.
Já se vrátím ještě do toho momentu, než ti řekli, že miminku nebije srdíčko. Ty sama jsi cítila, že je něco špatně?
Cítila jsem to přesně tu noc, co jsem tam měla jet. Ráno jsem měla jet a v noci jsem se vzbudila a věděla jsem, že je něco špatně. Máma je jednoduše s dítětem propojená.
Tys rodila s tím, že víš, že to je nevratné, že miminko se rodí mrtvé. Cítila ses na to to miminko vidět, nebo jsi nevěděla, jestli tohle zvládneš?
Vůbec jsem nevěděla, že tam je ta možnost, ani jsem nad tím nepřemýšlela. Ale potom, když se mě po porodu zeptali, jestli chci miminko vidět, chvilku jsem přemýšlela, protože jsem věděla, že to bude hodně těžké. Řekla jsem si o chvilku na oddech a ať ho za mnou pak přinesou. Myslím si, že jsem udělala dobře, protože jsem se takhle mohla rozloučit.
V nemocnici vám neporadí, jak se s úmrtím vyrovnat
Řekl ti ten tým, jaké všechny možnosti tam jsou a co je dobré pro to, aby se s tím člověk líp srovnával?
Vůbec! Myslím si, že je tohle téma tabu a člověk absolutně neví, co má v tu chvíli dělat, protože se o tom nemluví a neví se, jaké možnosti jsou. A když mu to ani v té nemocnici neřeknou, tak já vůbec nevěděla co a jak. Teď už něco málo vím, že třeba můžu udělat i nějaký pohřeb.
Dala jsi miminku i jméno. To byl tvůj nápad, nebo ti to někdo poradil?
To byl můj nápad hned od začátku. Věděla jsem, že to bude chlapeček, cítila jsem to a stále se mi o tom zdálo. Shodli jsme se s bývalým přítelem na jménu a pojmenovali ho.
Vznikla i fotka, což je jedna z věcí, která se doporučuje, ale možná to z tvojí strany bylo i spontánní. Vložila jsi ji na sociální sítě a myslím si, že tam vznikly i nějaké hejty. Co říct lidem, kteří v takové situaci dokážou hejtovat?
Teď už je to pro mě úsměvné, protože absolutně nechápu, jak někdo vůbec může napsat škaredou zprávu člověku, který si prochází něčím takovým. Tohle nepřeji ani tomu největšímu nepříteli, je to strašné. Myslím si, že dokud si tím člověk neprojde, tak absolutně nemůže soudit, protože v tu chvíli je člověk úplně, ale úplně jinde. Popravdě, když jsem zjistila, že miminko nežije, ani nevím, co mi ten doktor povídal, byla jsem úplně mimo. Měl jsem záchvat breku a absolutně nikoho jsem neposlouchala.
Když se na to díváš s odstupem, tak ty rituály, který jsi udělala - miminku jsi dala jméno, vznikla společná fotka, zveřejnila jsi příběh na sociální sítě - jak to hodnotíš zpětně? Pomohlo to? Byly to důležité kroky v tom vyrovnávání se?
Myslím si, že je to taková terapie, že jsem se o to podělila a mně vlastně ani nezbývalo nic jiného, než to lidem říct. Hodně lidí mi říkalo, že jsem udělala špatně to, že jsem přidala tu fotku, ale jak už jsem říkala, člověk nemůže soudit, protože v té situaci nebyl. Myslím si, že jsem udělala správně, protože se o tom začalo víc mluvit.
Záchrannou rukou byla pro Natálii rodina a přítel
Ty už jsi zmiňovala, že se to stalo v pandemii covidu. Tys na to byla úplně sama, protože do nemocnice nikoho nepouštěli. Jak jste tohle prožívali s přítelem? Jak bylo tobě a jak bylo jemu?
Přítel to opravdu nezvládal, byl v Praze, já v Ostravě, kde mám rodinu v Karviné, takže jsem tam měla tu rodinu, u které jsem po porodu byla. On byl sám v Praze a sám je z dětského domova, má za sebou těžké dětství, a když se dozvěděl, že jeho dítě nežije, bylo to pro něj strašné.
Vy už spolu nejste. Myslíš, že vás tahle životní zkušenost rozdělila?
Určitě ne. Právě že si myslím, že nás posílila v tu dobu.
Takže ten rozchod přišel později a z jiných důvodů?
Ano, asi to bylo z úplně jiných důvodů.
Co dítě teď? A teď nenarážím na to, já vím, že s nynějším přítelem jste se potkali v Love Islandu, což je teprve asi půl roku. Teď se oprostíme od týhle situace. Já myslím, co je v tobě? Máš touhu mít další dítě, nebo jsi ve fázi, že si řekneš až někdy jindy. Jak to máš teď v sobě?
Hned po tom porodu jsem chtěla miminko, fakt jsme se o to snažili. Chtěla jsem miminko, ale potom jsem si řekla, že jsem mladá a musím se s tím nějak smířit, abych byla na druhé miminko připravená na 100 %. Je na to ještě čas. Přítel je mladší než já, takže si myslím, že na to není úplně připravený. Uvidíme. Osud nám sám něco přinese a nastaví.
Jak se daří Natálii téměř tři roky po ztrátě miminka
Ten osud. Nejenom osud, ale i to, že jsi krásná, ti přineslo vítězství ve světové soutěži krásy. Jak se ti daří teď? Jakou a kde máš práci? Máš ji i v zahraničí, když jsi tam zvítězila?
Nevím, jestli díky tomu, že jsem vyhrála světovou soutěž krásy, ale vybírají si mě návrháři i ze zahraničí. Sledují mě na Instagramu a líbí se jim, jak se prezentuji. Takže ano, mám práci i v zahraničí, ale momentálně se věnuji hlavně své firmě. Mám NK firmu, která se zabývá dekorativní kosmetikou a to mě činí šťastnou a fakt mě to baví.
Jaké máš vize, jaké máš pracovní přání? Protože jsem tě zahlídla i jako jednu z moderátorek soutěže Miss, tak i nám budeš fušovat do řemesla?
Předtím, než jsem se přihlásila do Love Islandu, jsem si řekla, že chci zkusit něco nového, protože mi přišlo strašidelné, že jsem si ve 22 letech splnila všechno, co jsem se vždycky přála. Takže jsem chtěla zkusit něco úplně nového a to byl právě Love Island, který mě hodně posunul v komunikaci. Když jsem se vrátila zpátky, řekla jsem si, že bych moderování mohla zkusit, protože ráda zkouším něco, z čeho mám strach, co mě děsí. Jsem introvert a mluvit před lidmi mi vždy dělalo problém. Po Love Islandu je to pro mě jednodušší, tak jsem se rozhodla pro krok z komfortní zóny.
Související články
