Facebook
Instagram
Měsíc body positivity, tedy pozitivního vnímání vlastního těla, a vlivu tohoto trendu uzavírá moderátorka Bára Hlaváčková rozhovorem s uznávanou lékařkou Kateřinou Cajthamlovou. Internistka a výživová specialistka rozebírá téma ze zdravotního hlediska, které je mnohdy opomíjeno, a přitom je ve vztahu k našemu tělu tak důležité.
K tématu body positivity si moderátorka Bára Hlaváčková pozvala do pořadu Lifee Talk čtyři osoby. První si promluvila s moderátorkou s plus size velikostí Anetou Christovovou, která své tělo miluje, ale pokřivené vidění sebe sama jí přivodila maminka.
Jako druhá se o přístupu k tělu, které vypracovala až k soutěžní formě v kulturistice, rozpovídala herečka a zpěvačka Iva Pazderková. Ta se díky sportu začala mít víc ráda. S vnímáním sebe samé má ovšem stále problémy a už roky se potýká s hejty, které se v posledních letech vynořily hlavně kvůli její svalnaté postavě.
V minulém týdnu se k tématu body positivity vyjádřil i oblíbený kadeřník Jakub Zábranský. Ten coby teenager zhubnul ze 160 na 70 kilogramů. Vzhledem k onemocnění štítné žlázy je ale pro něj cesta za tzv. "normálností" těžká a do stavu, kdy se na něj lidé přestali kvůli váze dívat skrz prsty, se dostal nezdravými způsoby, které měly své následky.
Právě zdravotní hledisko se v dnešním rozhovoru ze série o body positivity bude s MUDr. Kateřinou Cajthamlovou dopodrobna probírat.
Hnutí body positivity vzniklo jako reakce na body shaming
Trend body positivity, trend přijetí svého těla, tedy mějte se rádi takoví, jací jste, vznikl jako reakce na ideál krásy a štíhlosti. Paní doktorko, jak moc důležité je mít se rád a přijmout své tělo takové, jaké je?
Je to podstatná věc, říkáme tomu sebevědomí, pak tomu také říkáme sebeúcta a vnitřní lidská důstojnost. Já bych vás jen maličko opravila. Ono to vzniklo jako reakce na tzv. body shaming, což se týkalo nejen lidí s větším objemem prostorovým, ale vzniklo to i kvůli tomu, že je někdo štíhlý, že má nějakou barvu, nějaký nos, a i kvůli tomu, že je starý, malý, velký… Prostě, kdo chce psa bít, hůl si najde. Řada skupin se brání, akorát proti těm prostorově výraznějším je obrovský tlak i komerční.
Vy jste vyjmenovala, co všechno to může být. Jde to vůbec, aby člověk, který se trápí kvůli svému tělu, ať už z jakéhokoliv důvodu, se přestal trápit jenom díky body positivity? Jenom díky tomu, že se hlásá, mějte se rádi takoví, jací jste?
Je to podobné, jako by se člověk měl trápit tím, že je homosexuál jenom díky tomu, že homosexualita už není trestně stíhána. Už po homosexuálech většina lidí neplive, protože se ví, že to je vrozená věc. To znamená, můžeme protestovat, může se nám to nelíbit, ale to je všechno, co s tím můžeme dělat. U body positivity to původně začalo jako fat acceptance. To znamená akceptování toho, že někdo má větší množství tělesného tuku a tady bych chtěla zdůraznit, že obezita je v současnosti považována za vrozenou chorobu, která vzniká z 50 % genetickými vlivy získanými po rodičích. Velký vliv má také těhotenství. To znamená prokrvení placenty, toho, co matka během těhotenství jí, zda a v jakém je stresu. A potom záleží na typu porodu. Pokud se dítě rodí přirozenými cestami, napolyká zdravé bakterie. Nejen ty z cest porodních, ale i E. coli, tedy ze střevní oblasti. A potom záleží na tom, jestli má do dvou let domácí zvířátko a jestli ho maminka nechá plazit se po půdě a olizovat si ručičky, protože tímhle získá další důležitou součást střevních bakterií. Pokud tohle všechno získá a není v době růstu hloupými rodiči omezováno ve stravě, tak se může stát, že nezískalo ty geny, ale získalo ty bakterie, a ať jí, co jí celý život, tak tlusté nebude.
Vrátím se k trendu body positivity. V prvním rozhovoru jsme měli moderátorku Anetu Christovovou, která má velkou nadváhu, občas o 20 kilo víc, občas o 20 kilo míň. Ptala jsem se jí, jak na ni působí trend body positivity, a ona řekla, že na úplném začátku jí to přišlo fajn a teď ji to stresuje. Říkala, že se setkává s mnoha ženami, které to stresuje, protože si říkají, tak jo, budu se mít ráda, ale stále to nepřichází.
Tady hraje významnou roli tlak okolí a existuje zajímavá studie, která proběhla na 112 tisících obézních. Jednalo se o monstrózně obézní. 35 % z nich bylo fyzicky týráno v dětství, 48 % zneužíváno, další byli šikanováni v rodinném prostředí řečmi typu: “Hlavně, ať nevypadáš jako maminka.” Další byli týráni ve školním prostředí. Ty hejtingové informace z okolí vedou k tomu, že člověk potřebuje obrovskou vnitřní sílu, aby to ustál. Je to stejné jako hnutí MeToo. Možná jste si všimla, že tam vznikl velikánský odpor a k mému překvapení ze strany žen, které začaly říkat: „Ta si za to určitě může sama.“ A tady zase ze strany štíhlých chodí komentáře typu: „Se prožrala, no, tak ať se nediví.“ Ono je velmi těžké mít se rád, když neustále vzdorujete týrání a šikaně okolí.
Anorektičky se nikdy nepřijmou takové, jaké jsou
Když se někdo ale necítí ve svém těle dobře a žil by na pustém ostrově, kde by byl sám a neměl by tam zmíněnou šikanu a týrání okolí, přijal by se lépe?
Víte, kdo například se takhle není schopen přijmout? Anorektičky. A ty teda tlusté rozhodně nejsou. Jenomže ony si zvykly na stav změněného vědomí, který vzniká nedostatečnou potravou. To znamená hladověním a cvičením. Takhle fungovaly v dřívějších dobách půsty před velkými svátky. Protože tím se dostanete do změněného stavu vědomí, jste hypnabilní a máte pocit, že s vámi hovoří bozi. To znamená, ten člověk se nemá rád, ale má rád ten změněný stav vědomí, čili on toho samozřejmě nenechá. Tady bych jenom chtěla upozornit, že poruchy příjmu potravy exponenciálně narůstají, a to zejména od roku 1998, kdy americká asociace pro kardiovaskulární zdraví o třetinu snížila normální BMI. To znamená, lidé dříve robustní s velkou kostrou a dostatkem aktivní hmoty jsou nyní označeni za fit-fat. Oni jsou výkonní, daleko výkonnější než ti štíhlí, jsou veselí, jsou v pořádku, ale někdo jim říká, že moc váží.
Vy jste otevřela téma poruchy příjmu potravy, které jsem vůbec neměla v úmyslu otevírat, ale narazila jste na věc, která mě zajímá. Fakt, že počty lidí s poruchou příjmu potravy narůstají. Setkávám se ve svém okolí se ženami, které mají děti, většinou jsou to holky, kterým už je třeba šest let a přijdou a řeknou: “Mami, já nejsem hezká a já bych měla…” A ty ženy se ptají, jak tomu zabránit, aby nedošlo k tomu, že jejich dítě bude mít anorexii. Jde to nějak? Protože člověk, který trpí anorexií, rozhodně není tlustý, je hubený. Možná pokud není v nějaké extrémní fázi, tak na první pohled může být podle společenských norem vlastně hezký, ale ten člověk už ani hezký být nechce.
Tady jenom upozorňuji, že tohle patří do rukou psychiatrů. V okamžiku, kdy se člověk začne sebepoškozovat, a odpírání jídla je sebepoškozování, tam si rodiče neuvědomují, že postojově dávají najevo 75 % informace. Čili tam jenom stačí takhle se podívat na manželku a pak se kouknout na holku. A holčička se začne bát. Upozorňuji, že typická rodina, ze které se generují poruchy příjmu potravy, je manipulativní matka, která dítě příliš pozoruje, příliš se o něj nutkavým způsobem až skoro obsedantně stará a bojí, a většinou nepřítomný otec, anebo v horším případě otec, který dítě šikanuje kvůli tomu, že je podobné někomu z rodiny. Tohle se víc týká holčiček, protože holčička má být krásná, zatímco u chlapečka se to tak moc neprožívá. Zatím.
Představa, že ratlík a rotvajler budou jíst stejně, je absurdní
Vy to všechno studujete do hloubky a krásně o tom povídáte. O tom, jak ty věci mají příčinu někde jinde, než si lidé myslí, protože zdánlivá cesta, jak z toho ven, jak vyřešit nadváhu, je zhubnout. A to znamená jíst zdravě, pravidelně, přidat pohyb a za pár měsíců je hotovo. Ale v praxi to takhle nechodí.
Velký problém je, že si neuvědomujeme, že člověk s nadváhou a obezitou potřebuje jíst na kilogram své hmotnosti. Je to stejné jako u psů. Čili představa, že ratlík a rotvajler budou jíst stejně, je absurdní. Ale to, že člověk, který váží 70 kilo, a člověk, který váží 140 kilo, mají jíst stejně, nikomu zvláštní nepřijde. Podle tohoto, technicky vzato, by ten sedmdesátikilový se sedmdesátikilovým batohem měl jíst míň a hýbat se víc než ten sedmdesátikilový. Tady už slyšíte, že je něco špatně. A to pro mě velmi veselé a příjemné - a teď to berte jako sarkasmus a ironii - je, že máme jasnou epidemii obezity a metabolických chorob. Vždycky, když medicína zjistí epidemii, tak si musí uvědomit, že neznám příčinu, neumím dělat prevenci a neumím udělat efektivní léčbu. Protože kdybych znala příčinu, uměla dělat prevenci a efektivní léčbu, tak není epidemie. Stejně jako nemáme epidemie moru, cholery, tuberkulózy a dalších chorob. Vždycky, kdy jsme zmateni, obviníme nějakou skupinu. To znamená z epidemie cholery a moru se obviňovali Židé, z epidemie metabolických chorob se obviňují obézní. Je to stejně absurdní, jako to bylo v minulosti. Čili je to špatně.
Vědomosti, které máte vy, protože jste lékařka a zabýváte se s tím, lidé často nemají. Často se dostávají do začarovaného kruhu, že mají nadváhu, trápí je to, nechtějí pak už ani mezi lidi, svléknout se do plavek… A dopadá to tak, že sedí doma a svou frustraci i třeba zajídají. Jak se mají dostat ven z toho začarovaného kruhu? Aby jim bylo líp a netrápili se?
Já vás překvapím, oni to většinou nezajídají. To si myslí ti hubení, že to zajídají. Dokonce říkají, že se přežírají. Oni pouze dojídají, většinou pod bazál, aby přežili. Jenom zdůrazním, že bazál, tedy bazální energetický příjem, je potřeba na záchovu základních tělesných funkcí, to znamená na bazální funkci organismu, aby dýchal, aby mu tlouklo srdce, aby se udržela stabilní tělesná teplota a základní svalové napětí a základní funkce mozku. Čili tito lidé se s pocitem sebenenávisti a pocity viny snaží udržet jídlo na co nejmenším množství, aby takzvaně zhubli, a proto mají ty špatné nálady. V pořadu Jste to, co jíte, který bohužel televize opakuje, ačkoliv už je zastaralý a informace v něm neodpovídají nejnovějším vědeckým poznatkům, jsme těm lidem na začátku dávali možnost, aby vyjádřili své pocity.
Staré díly Jste to, co jíte nemají aktuální informace
A jaké byly?
Většina žen tam plakala, byly nervózní, bály se, nechodily ven a my jim přidávali jídlo. To zdůrazním, my jim PŘIDÁVALI jídlo, nebrali jsme jim ho. Znamená to, že dostávaly dostatek potravy v pro ně stravitelném složení, nálada se výrazně lepšila, a ony dokonce začaly být schopné říct: „Hele, nech mě být, já se potřebuju najíst. Nech si ty chytrý rady pro sebe, protože sytý hladovému nevěří a hladový má velké oči a má strach něco říct.“ Kdo by chtěl vědět, co s lidmi udělá hlad a omezení potravy, nechť si přečte Minnesotský experiment. Tam se to dělalo na mužích, zatímco tady máme ženy, které ještě navíc ztrácejí každý měsíc krev. To znamená, že potřebují různé živiny během jednoho měsíce, což takovej chlap nechápe a neví. A navíc mezi výživovými poradci je třetina lidí s poruchami příjmu potravy, nejčastěji bulimického typu. Čili kozlové zahradníky bohužel.
Body positivity, mějte se rádi takoví, jací jste, ptám se - stačí to? Nemá zafungovat třeba i okolí těch lidí, které to trápí, a vzít je třeba za vámi, abyste jim to takhle vysvětlila a na základě toho na sobě začnou pracovat?
Já bych doporučila, aby byla zachovávána lidská důstojnost. Což znamená neotírat se o sebe, nenálepkovat se, každý člověk má právo si vybrat svobodně svého lékaře. A v okamžiku, kdy nám za křídlo někdo dotáhne tzv. cílovou osobu a řekne, paní doktorko, něco s ním nebo s ní udělejte, podívejte se na něj nebo na ni, tak to je těžce kontraproduktivní. My se toho člověka zeptáme, zda to vůbec chce, a on většinou řekne nechci.
A případy, kdy to chtějí, jenom jsou v nějakém začarovaném kruhu a neví, jak z toho ven?
První, co musí udělat, je začít být subjektivní, to znamená přestat poslouchat řeči. Tady bych chtěla upozornit, že za našich mladých let se říkalo, že když všichni skočí z balkonu, skočíš taky? Takže dneska, když všichni drží dietu, budeš ji držet taky?
Neměli bychom si vybíjet frustraci na lidech s genetikou, kterou si nevybrali
My řešíme body positivity a řešíme hodně to, jak člověk vypadá, jak se lidi nálepkují, jak se na ně ukazuje. Já s tím mám malinko problém. Když vidím třeba populární zpěvačku, která sama říká, já už to neřeším, dopřávám si, tak mám kila navíc, ale jsem v pohodě, buďte taky. Trošku se bojím, aby to v některých lidech nevzbudilo rezignaci, místo toho aby jim to pomohlo v tom, aby se s tím smířili. A s čím mám ještě větší problém, je, že se hodně mluví o tom, že nemusíte vypadat nějak, a málo o zdraví.
To je pravda. A tady bych chtěla zdůraznit, že existují lidé, kteří jsou takzvaně fit-fat. To znamená obézní, ale zcela zdraví a výkonní. A pak jsou hubení, kteří jako by splňují ta estetická kritéria, ale buď je to psychiatrický pacient, to v případě těch s poruchou příjmu potravy, nebo člověk, který má cukrovku druhého typu, akorát ještě neztloustl. To znamená, že zdravotní stav by měl být primární. Jenomže to nikdo nepozná, že jo. A vy sama jste tady ikskrát řekla kila navíc. Ale to nejsou vůbec kila navíc. To jsou objemové změny a záleží na tom, kde je ten objem zvětšen. Pokud je zvětšen v pase, a to může mít i člověk, který nemá kila navíc, tak je to patologie, která vede k metabolickému syndromu a je tu závažná patologie. Ale ten člověk se natřásá a ještě se možná opírá do tlustých fit-fat, takže to opravdu není o kilech. Navíc bychom bez znalosti toho, co člověku opravdu je, neměli dělat zkratkovité soudy a neměli bychom si svoji frustraci z dnešní velmi těžké doby vybíjet na lidech, kteří mají genetiku, kterou si nevybrali.
Co dalšího uvedla MUDr. Kateřina Cajthamlová v rozhovoru o body positivity:
- Jak se posunuly vědecké poznatky od dob natáčení Jste to, co jíte
- Jak je to s kvalitou potravin v českých prodejnách
- Co se zdravím dělá nezdravý životní styl
- Jak tělu ubližuje přílišná konzumace alkoholu
- Kolik kilogramů přibrala po menopauze
- O tom, jak ve třetím stádiu života (klimakteriu) přibrala o dvě konfekční velikosti a stala se terčem kritiky
- O tom, že její maminka i babičky trpěly poruchou příjmu potravy
Související články
