Zuzana (31): Zahrada u nového domu mě uklidňovala. Ovšem jen do chvíle, než jsem narazila na podivné hroby

Zuzana si pochvalovala novou zahradu, cítila z ní klid. Pak zjistila, že se jedná o hřbitov, a začaly ji pronásledovat hlasy mrtvých dětí. Sousedka jí naštěstí prozradila tajemství náhrobků.

Mohlo by Vás zajímat:

Naďa (22): Nikdy mi nevadilo, že náš dům leží vedle hřbitova. Dokud nás nezačal navštěvovat jeden zemřelý

Nastěhovala jsem se do domku se zahrádkou

Naskytla se mi příležitost bydlet za městem v domku se zahrádkou. Kamarádi se chystali dům za rok rekonstruovat a do té doby sháněli někoho do podnájmu. Já byla akorát po rozchodu, hledala jsem útočiště a preferovala samotu před hlučnými ulicemi. Zkrátka se to perfektně sešlo. Neváhala jsem ani minutu a co nejdříve si přivezla v dodávce všechny věci.

Hned první týden přišly deště, takže jsem se na zahradu nedostala. Pak konečně vylezlo sluníčko a já po práci seděla v zeleni až do setmění. Cítila jsem tam neuvěřitelný klid, občas nebyli slyšet ani ptáci. Zdálo se mi, že se mi tam dokonale léčí zlomené srdce i stav mysli. Začala jsem tomu místu říkat „zenová zahrádka“. Pozvala jsem tam kamarádku, ta měla z místa ale dočista jiný pocit.

„Tobě to vyhovuje? Mně to tady připadá jako na hřbitově, všude břečťan a strašidelný ticho,“ nechala se slyšet. Když odjela, zůstal mi po ní nepříjemný pocit. Najednou jsem si uvědomila, že to místo je trochu smutné a děsivé. Rozhodla jsem se ho malinko vylepšit. Vzala jsem si rukavice a pustila se do plení. Jenže jsem v rohu zahrady narazila na náhrobní kámen a pak další.

Mohlo by Vás zajímat:

Roman (26): Zamiloval jsem se do dívky, která měla ráda hřbitovy. Netušil jsem, že jeden se brzy stane jejím domovem

Našla jsem sedm hrobů s křestními jmény

Rozklepaly se mi ruce. Celkem sedm náhrobních kamenů se jmény jako Bára, Alois nebo Kačka. Všechny děti zemřely kolem deseti, dvanácti let. Nebo je někdo zabil? Utekla jsem do domu s tím, že zavolám kamarádům. O tom přeci museli vědět, když si dům s pozemkem kupovali!

Jenže jsem se jim nemohla dovolat, pomalu se smrákalo a mně bylo hrozně. Docházelo mi, že kamarádka měla s tím hřbitovem pravdu. Najednou jsem všude kolem sebe cítila duše dětí, které mě sledují. Nebo si chtějí hrát! A to mě děsilo ze všeho nejvíc. V noci se mi pak zdálo, že si se mnou přízraky hrají na schovávanou.

Mrtvé děti volaly moje jméno a já blouznila až do svítání. Ráno jsem se konečně přátelům dovolala a sdělila jim hrůznou novinu. Byli z toho jako opaření a slíbili, že odpoledne přijedou. Rozhodně nechtěli mít na pozemku jakékoliv hroby a chtěli se spojit s původní majitelkou. Jenomže ta se někam vypařila.

Mohlo by Vás zajímat:

Matěj (38): Tchyni hrozně naštvalo, že chodím s kočárkem na hřbitov. Jenže to je jediné místo, kde je ve městě klid

Hřbitov jsem si nakonec paradoxně oblíbila

Rozhodně jsme nechtěli hroby vykopávat, bylo potřeba zapojit policii. Pohřbívat mrtvé na zahradě se přeci nesmí. Nicméně jsme nakonec nemuseli zajít tak daleko. O našich nesnázích se dozvěděla sousedka a přišla nám říct, jak se věci doopravdy mají. Byl to hřbitov domácích zvířátek. „Oni pojmenovávali jezevčíky podle svých známých, kdo ví proč,“ smála se.

Najednou nám to dávalo smysl, věk, zdrobněliny a počet hrobů. Neskutečně se nám ulevilo. Spadl mi kámen ze srdce hlavně proto, že se nemusím nikam stěhovat. Na zahradu chodím dál a moc ráda, přestože je to hřbitov pro mazlíčky. Ten klid je najednou zase zpátky.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Markéta (33): Na hřbitově jsem omylem spadla do otevřeného hrobu. Byly to nejděsivější chvíle mého života