Facebook
Instagram
Zuzana si až příliš pozdě všimla, že její manželství se rozpadá. Dlouho nevnímala varovné signály, teď to na ni dolehlo plnou silou. A pak přišel ten podivný telefonát...
Jsme manželé už více než 25 let, ale žijeme spíše jako spolubydlící. Spíme v oddělených ložnicích. Můj manžel Lumír (53) totiž prohlásil, že mu ruším spánek, protože v noci často chodím na záchod. "Možná ano, ale ty chrápeš jako lokomotiva," namítla jsem.
Máme oddělené ložnice
Urazilo mě to, takže jsem se přestěhovala do ložnice pro hosty. Byla jsem přesvědčená, že můj manžel přijde a požádá mě, abych se vrátila, ale mýlila jsem se. První noc uběhla, pak další a další...
Během dne jsme spolu mluvili, jako by se nic nestalo, ale když přišel večer, každý šel do svého pokoje. Zpočátku mi bylo smutno, ale brzy jsem začala vidět výhody spaní o samotě. Lumír opravdu strašně chrápe, vrtí se, krade mi peřinu a mluví ze spaní. Blažený klid, který zavládl na mém lůžku, se mi velmi líbil.
Upřímně řečeno, necítila jsem nedostatek intimního života, protože naše dovádění už nebylo tak časté a vášnivé jako dříve. Večer jsem obvykle byla vyčerpaná a vše, o čem jsem snila, bylo, že se schoulím pod peřinu a zavřu oči. Takže ve skutečnosti to pro mě byla i úleva, nemusela si vymýšlet výmluvy a předstírat bolest hlavy.
Už spolu ani nejíme
Moje matka vždycky říkala, že když manželé nejsou spojeni postelí a jídlem, zůstanou jim jen společné finance. A to je spíše ničí než spojuje. Měla pravdu. Pomalu jsme se vzdalovali jeden druhému...
Teoreticky to šlo dobře, protože mezi námi nedocházelo k takovým neshodám jako dříve. Vlastně jsme se už vůbec nehádali.
Když s námi ještě bydlela naše dcera Markéta (25), usedli jsme každý den společně ke stolu na oběd nebo večeři. Ale od té doby, co se přestěhovala do Velké Británie, tato tradice upadla v zapomnění. Teď každý jí, kdy chce a kde chce – ve svém pokoji nebo na gauči před televizorem. Dokonce se změnily i naše kulinářské preference. Lumír má rád uzeniny, já raději sáhnu po sýrech. Jemu chutnají vejce, já zbožňuji brokolici...
Vzdalujeme se jeden druhému
V našem bytě panuje harmonie, všude máme čisto, protože se snažíme nezanechávat nepořádek, jako bychom byli v penzionu. Jak jsem ale mohla přehlédnout, že se moje manželství rozpadá? Časem jsme o sebe měli čím dál menší zájem, nikdo se toho druhého neptal, jak to jde v práci, co je nového, o čem přemýšlí... Líbali jsme se před odchodem do práce, ale ve spěchu, bez něhy...
Když jsem naposledy popřála Lumírovi vše nejlepší k narozeninám, spontánně jsem ho objala. Cítila jsem, jak ztuhl, a ruce mu bezvládně visely podél těla. Měla jsem dojem, že se nemůže dočkat, až ho pustím. Byla jsem tím trochu překvapená a bylo mi smutno.
"Možná bychom si mohli někam vyrazit spolu..." navrhla jsem.
"Zapomeň na to, jsem vyčerpaný. Raději zůstanu doma," odpověděl. "Ale pokud chceš, neostýchej se a jdi beze mě. Nevadí mi to..."
Když jsem trávila čas s kamarádkami, viděla jsem, že mnohé z nich mají manželské problémy. Myslela jsem, že mám prostě štěstí a osud je na mé straně, protože u mě doma to fungovalo. Vážně, to byl můj pohled. Naprosto jsem nepochopila, že se vše hroutí. Byla jsem v blažené nevědomosti, netušila jsem blížící se pohromu...
Cítila jsem se špatně
V jeden ponurý, chladný a deštivý den, zrovna na mé padesáté narozeniny, přišlo probuzení. Od rána jsem se cítila hrozně. Bolely mě kosti, měla jsem zimnici a horečku. V hlavě mi pulsovala strašná, neúnosná bolest, jako by mi měla prasknout lebka.
Sáhla jsem po telefonu a zavolala do práce, že nedorazím. Řekla jsem si, že si na chvíli lehnu, zahřeju se a zase budu fit. A pokud se to nezlepší, půjdu k lékaři.
Byla jsem trochu překvapená, že nemám kašel ani rýmu. Cítila jsem bolest v pravém rameni, krku, uchu a čelisti. Předpokládala jsem, že na mě někde zřejmě táhlo, takže jsem se pevně zabalila do deky a zaspala.
Slyšela jsem hlas cizí ženy
Lumír tehdy opustil byt, když jsem ještě tvrdě spala. Neměla jsem pochyb, že brzy zavolá a jako každý rok mi řekne: "Všechno nejlepší... Kytici a dárek dostaneš, až se vrátím." Když jsem na displeji telefonu viděla jeho číslo, hned jsem si začala stěžovat, aniž bych mu umožnila promluvit.
"Zrušila jsem večírek... Cítím se hrozně. Nemusíš spěchat z práce," řekla jsem tiše.
"Volám jen proto, abych řekla, že Lumír dnes nepřijde domů. Zůstane u mě přes noc. Tuto a další noci... Očekávej rozvodové papíry. Teď patří mně," oznámila mi nějaká žena a zavěsila.
Zavolala jsem zpět.
"Co tím myslíte, že vůbec nepřijde? Proč? Co se děje?"
"Jen to, že u mě zůstane přes noc..."
"Kdo jste?"
"Osoba, která pro něj hodně znamená!"
Byla jsem vyděšená. Hrdlo se mi sevřelo, jako bych spolkla písek. Nedokázala jsem mluvit. Žena na druhém konci pak dodala, že Lumír patří jí a zavěsila. Nemohla jsem tomu uvěřit. Snažila jsem se znovu dovolat Lumírovi, ale teď byl jeho mobil vypnutý. Zavolala jsem tedy do dílny, kde pracuje, ale řekli mi, že už odešel a ten den se určitě nevrátí. Takže to opravdu byla jeho milenka. Proto nechtěl spát se mnou v jedné posteli...
Myslela jsem, že umřu
Krev mi pulsovala ve spáncích tak silně, že jsem se obávala mrtvice. Chtěla jsem vstát z postele, obléci se a hledat svého manžela, ale chyběly mi síly. Myslela jsem, že asi umírám. Až se vrátí, uvidí, co způsobil. Bude plakat nad mými ostatky...
Když jsem otevřela oči, viděla jsem, jak mi Lumír nanáší na rameno nějakou bělavou mast, která vypadala jako zubní pasta.
"Co děláš?" zamumlala jsem.
"Nehýbej se. To ti pomůže. Máš pásový opar, ale žádnou paniku, vyrážka už se objevila a prý by to už mělo být lepší."
"Celé tělo mě bolí," postěžovala jsem si. "Doslova všechno."
"Chudáčku," řekl Lumír. "Je to strašná nemoc, ale nakonec přejde..."
Začal o mě pečovat
Někde v hloubi duše jsem si myslela, že by tady neměl být, protože má novou partnerku. Co tady dělá? Možná si přišel vzít své věci a zůstal kvůli mému stavu... Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale strach mi svíral hrdlo. Co když jsou to jen bludy a nemluvila jsem s žádnou milenkou? Promluvíme si o tom, až se mi uleví.
Lumír se ode mně nehnul ani na krok. Ačkoliv se pásový opar může šířit, trval na tom, že je imunní, protože už měl plané neštovice. Přenesl mě do naší manželské postele a spal jako králík, připravený vyskočit, jakmile jsem jen vzdychla. Držel mi ruku, dělal mi obklady, nosil pití a jídlo, i když jsem na nic neměla chuť.
Choval se jako ta nejlepší zdravotní sestra, byl plný empatie a něhy. Když jsem nemohla usnout, položil si mou hlavu na rameno a prsty mi prohrabával vlasy. Nedokázala jsem rozeznat, co se skutečně děje, a co jsou jen horečnaté bludy. Během mé nemoci jsem ale byla šťastnější než kdy předtím.
Chtěla jsem znát pravdu
Můj stav se postupně zlepšoval. Strupy byly méně viditelné a nepříjemné svědění ustoupilo. Zmizely také závratě a šumění v uších. Cítila jsem, že den na den získávám zpátky energii... Dospěla jsem k závěru, že nastal čas čelit realitě a zjistit, zda naše manželství přežilo tuto zkoušku.
"Musím vědět jednu věc... Máš jinou ženu? Chci znát pravdu... I když se bojím, řekni mi to... Jaká je naše situace?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem. "Stále tě miluji. Nechci, abys mě opustil..."
"A co kdybych řekl, že to mám v úmyslu? Co bys řekla pak?"
"Opakovala bych to, co jsem říkala, když jsem byla nemocná... Že trpím. Zůstal bys se mnou?"
"Poslouchej," řekl jemně. "Trpím taky. Oba jsme zranění, i když to na první pohled není vidět. Je pravda, že jsem chtěl začít znovu. Kdysi nás spojovalo něco krásného, ale už si nejsem jistý, jestli tě stále miluji. Mám tě moc rád, dojímáš mě, když hledáš podporu, přitahuješ mě jako žena. Tolik nás toho spojuje. Máme spolu dítě... Ale je to stále láska?"
"A co ta druhá?"
"Dokud ty existuješ, není žádná jiná... To si můžeš být absolutně jistá."
Nešlo mi to do hlavy. Měla bych ten divný telefonát vymazat z paměti?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Související články
