Agáta (42): Po návratu z mateřské se ke mně šéfová chovala jako k odpadu. Ze stresu mám poškozené zdraví a jsem bez práce

Práce v bance bývala mým snem. Ale časem se každý den změnil v boj, z frustrace jsem se chodila vybrečet na záchod. V neděli odpoledne už jsem měla nevolnosti a bolest žaludku při pomyšlení na další pracovní týden. Všichni známí mi moji práci záviděli, prý mám skvělou pozici v prestižní bance a musím vydělávat majlant.

No, možná kdysi. Nejsem ten typ, co si umí získat přízeň nadřízených nebo donášet na kolegy, a moje výdělky už dávno přestaly být zajímavé. Zvýšení platu dostali ti, kdo se uměli zalíbit šéfové. Prémie byly pro ty, kdo nešetřili komplimenty. A já? Tichá šedá myška, která vždycky stojí stranou...

Mohlo by Vás zajímat:

Janka (29): Šéfová nás neustále přesvědčovala o své chudobě. Našla jsem si její profil na sociálních sítích a nestačila se divit

Po mateřské dovolené se všechno změnilo

Před mateřskou dovolenou to byla moje vysněná práce. Cítila jsem, že mě kolegové i vedení uznávají, a měla jsem pocit, že dělám něco smysluplného. Po návratu, který jsem trochu uspěchala, ale všechno bylo jinak. Moje povinnosti se změnily, tým se rozdělil na dvě skupiny. Byla jsem odsunuta na vedlejší kolej.

„Máte malé dítě. Takhle to pro vás bude jednodušší,“ oznámila mi šéfová.

Naivně jsem si myslela, že mi chce pomoct. Snížení platu mě ale přinutilo vzdát se placené chůvy. Každý den jsem vozila syna do jeslí vzdálených 30 kilometrů. Pokaždé mi pukalo srdce, když jsem ho tam nechávala. Ráno jsem v autě plakala.

Když syn začal být často nemocný, doktorka mi řekla: „Vaše dítě je vyčerpané. Vstává moc brzo. Takhle to dál nejde...“

„Paní doktorko, ale já nemám jinou možnost. Musím pracovat,“ odpověděla jsem smutně.

Mohlo by Vás zajímat:

Ludmila (27): Z kamarádky se stala má nadřízená a já se nestačila divit, jaké mi nastalo peklo

Byla jsem uzlíček nervů

K tomu mě čím dál víc zraňovaly jedovaté poznámky kolegyň a manipulace šéfové. Ze stresu jsem nemohla spát, brzy se k tomu přidaly strašné bolesti rukou. Tehdy jsem ještě netušila, že trpím syndromem karpálního tunelu.

Začala jsem všechno zpochybňovat. Má takový život cenu? Stojí to za to, aby moje dítě každý den takhle trpělo? Jenže naše finanční situace mi nedávala na vybranou. Zatnula jsem zuby a každý den jela do práce.

Můj manžel měl v práci své problémy, ale nemusel snášet takové ponížení jako já. Časem mohl syn nastoupit do školky kousek od našeho bytu, a tak jsme si trochu oddechli. Žili jsme takhle skoro dva roky – bez dovolené, protože na ni nebyly peníze. V neustálém napětí. Kolikrát jsem se dívala do zrcadla a říkala si: „Dost...“

Mohlo by Vás zajímat:

Alice (29): Nadřízená mě požádala o přesčasy. Takovou náplň práce jsem rozhodně nečekala

Zhoršilo se mi zdraví

Při jedné pravidelné kontrole mi lékař diagnostikoval poškození rukou – důsledek let strávených u počítače. Prsty mi brněly. Musela jsem na operaci a pak na rehabilitaci. Bohužel byla potřeba i druhá operace.

Moc to nepomohlo. Doktoři řekli, že jsem s léčbou začala příliš pozdě. Strávila jsem sedm měsíců na nemocenské. Nikdo z práce mi ani nezavolal.

Lékař mi nedoporučoval vrátit se do práce, radil mi zažádat o invalidní důchod. Přesto jsem to musela udělat. Vydržela jsem tam dva a půl měsíce. Dočkala jsem se intrik a nejasných příkazů, jen aby mě nachytali při chybě. Ruce mě trápily a rychlé psaní na klávesnici jsem prostě nezvládala.

Mohlo by Vás zajímat:

Alena (34): Šéfová se mnou zachází jako s hadrem. Ví, že jsem svobodná matka dvou dětí a potřebuji práci

Nabídka, kterou jsem nemohla odmítnout

Když mi šéfová dala „nabídku, která se neodmítá“, tedy odchod kvůli reorganizaci a s docela slušným odstupným, tvářila se nezvykle mile. A tak jsem zůstala bez práce, jen s hořkostí. Korporátní stroj mě semlel a vyplivl. Trvalo mi měsíce, než jsem se vzpamatovala. Až tehdy jsem si uvědomila, co je skutečně důležité: můj syn a čas, který s ním teď mohu trávit.

Chodíme do parku, každý den zajdeme do knihovny, hrajeme si tam a něco si půjčíme.

„Mami, už nikdy nebudeš pracovat?“ ptá se mě syn každé ráno.

Nevím, co přinese budoucnost. Zatím mě nikdo nechce zaměstnat. Přeci jenom už mi bylo čtyřicet a mám zdravotní problémy. Zažádala jsem si o invalidní důchod a chystám se na další operaci. Ale žiju klidněji, bez nervů, s pocitem lidské důstojnosti...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (22): Moje šéfová si ze mě udělala holku na hlídání. Nakonec jsem dala výpověď

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.