Aleš (30): Manželka byla chladná a nevařila mi, tak jsem se vrátil k mámě. Její svíčková je fajn, ale ta přehnaná péče mě dusí

Když jsem za sebou zavřel dveře bytu, v kterém jsem ještě donedávna žil s Petrou, ani jsem se neohlédl. Stál jsem venku jen s jedním batohem, měl jsem v něm pyžamo, kartáček, dvě košile a notebook. Žádné slzy, žádné dojetí. Byl jsem opět na začátku – u mámy.

Mohlo by Vás zajímat:

Aleš (27): Myslel jsem si, že máma je jen hospodyňka bez ambicí. Když jsem skončil v nemocnici, můj pohled na ni se změnil

Vrátil jsem se k mámě

„Alešku!“ ozvalo se z kuchyně, jakmile jsem otevřel dveře mámina bytu. „Polívka je na stole! A svíčkovou ti už ohřívám!“

Po třech letech citového sucha a večeří složených ze suchého rohlíku a jogurtu to byl ráj. Seděl jsem u stolu jako malý kluk, srkal vývar a poslouchal, jak máma vypráví o paní Novákové z přízemí, která si zlomila kyčel v supermarketu. „Teď se o tebe konečně někdo postará,“ řekla tónem, jako by se právě napravilo celé lidstvo. „Ne jak ta tvoje...“

Dělal jsem, že to neslyším. Hlavní bylo, že jsem měl klid a plné břicho. A to nebylo všechno. Bylo to pro mě jako návrat do dětství, ty voňavé ručníky, vyžehlené košile, teplé mléko před spaním. Do práce jsem chodil v čistých ponožkách a s krabičkou s obědem. Po návratu mě čekala teplá večeře a koupelna voněla levandulí. Jenže pak se to začalo lámat.

„Aleši, co to máš za boty?“ zeptala se máma jedno ráno a znechuceně se ušklíbla. Jindy mi zase řekla, že mikinu, co rád nosím, by vyhodila, protože je taková smutná. Moje věci začaly mizet. Jako by mi někdo dělal v životě velký úklid. Snažil jsem se to omluvit tím, že jde o láskyplnou mateřskou péči, ale moc mi to nešlo...

Mohlo by Vás zajímat:

Jakub (29): Máma mi zatajila, že si vzala půjčku na moje jméno. V bance mě čekalo ošklivé překvapení

Začala se mi plést do života

Jednoho dne jsem přišel z práce a moje oblíbená mikina – vytahaná, měkká, světle modrá – byla pryč. Prohledal jsem skříň, koš na prádlo, koupelnu. Nikde nic. „Mami, kde je moje mikina?“ zeptal jsem se.

„Jaká mikina?“ podivila se.

„Ta modrá, co byla na křesle.“

„Aha... ta? Vždyť v ní vypadáš, jako bys spal pod mostem. Vyhodila jsem ji.“

„Ale byla moje nejoblíbenější...“

„Aleši, jsi hezký chlap. Nemůžeš chodit jak bezdomovec. Co si o tobě pomyslí ženský...“

Postupně toho mizelo víc – stará trička, knihy z poličky, cédéčka, dokonce i můj oblíbený polštář. Máma pokaždé řekla to samé: „Vždyť to už bylo na vyhození.“

Mlčel jsem. Nechtěl jsem se hádat.

Mohlo by Vás zajímat:

Robin (29): Moje máma je aktivní na sociálních sítích. Kamarádi se mi smějí a já se za ni také stydím

Chtěla mi někoho dohodit

Nejhorší to bylo před pár týdny. Přišel jsem domů dřív. Máma lítala po kuchyni, byla až podezřele veselá. „Alešku, dneska poznáš jednu moc milou slečnu. Paní Nováková přivede vnučku. Studuje ekonomii, je chytrá, hezká. Taková... rozumná.“

Zarazil jsem se. „Prosím?“

„Seznámíte se. Popovídáte si. Třeba si sednete.“

„Mami, já se nechci seznámit.“

„Nemůžeš být pořád sám. Už nejsi nejmladší. Potřebuješ k sobě někoho nového. Nemůžeš pořád myslet na tamtu...“

Zavřel jsem oči. Chtěl jsem se sebrat a jít. Klidně zpátky k Petře, i kdybychom celé dny mlčeli. Aspoň by mi nikdo nelezl do šuplíků. Myslel jsem na ni stále častěji. Byl jsem s ní opravdu tak nešťastný? Nebo jsem si to jen namlouval?

Ten večer jsem se s vnučkou paní Novákové neseznámil. Zavřel jsem se ve svém pokoji. Seděl jsem na posteli a koukal do stropu. Připadal jsem si jako puberťák, který se naštval na své rodiče a teď trucuje.

Máma to nevzdala. O týden později „náhodou“ domluvila oběd, zase měla přijít nějaká její kamarádka s vnučkou. Holka sice byla milá, hezká, slušná, ale nesedli jsme si. Neměli jsme si co říct, ona pokukovala na hodinky, já na talíř s vývarem, jako by mě mohl zachránit...

Mohlo by Vás zajímat:

Tomáš (24): Máma neunesla můj odchod z domova. Mám ji pořád v patách

Dusím se

Večer jsem se pokusil promluvit si s mámou. Řekl jsem jí, že už dávno nejsem malý kluk, ale dospělý chlap. Nepotřebuji ještě casting na další manželku. Podívala se na mě, jako bych ji zradil. „Podívej, co všechno pro tebe dělám. A ty... to ani neoceníš.“

Cítil jsem se jako v pasti, chtěl jsem svobodu, ale bál jsem se být sám. A co bylo nejhorší, začalo se mi stýskat po té chladné Petře. Napsal jsem jí, krátce, nejistě, jako by to psal někdo jiný: „Napadlo tě někdy, že bychom to mohli zkusit znovu?“ Odpověď přišla za dva dny: „S tebou... už nikdy.“ Zíral jsem na telefon, jako by to ani nebylo pro mě. Ale bylo. Každé slovo mířilo přesně tam, kde ve mně ještě něco žilo.

Došlo mi, že jsem se nevrátil domů, ale k iluzi. U mámy jsem měl všechno, kromě prostoru k dýchání. A tehdy jsem pochopil, že to možná vůbec nebylo o Petře. Možná jsem problém já. Začal jsem se dusit. Doslova. Budil jsem se s bolestí na hrudi, kterou nezmírnila ani káva, ani ranní procházka. Zůstával jsem v práci déle, pak jsem bloumal po městě. Dělal jsem cokoliv, abych oddálit ten moment, kdy vejdu do dveří a ozve se: „Polívka ti vystydne.“

Neuklízel jsem nádobí, nestlal postel, nebral máminy hovory. Odpovídala tichem a boucháním hrnců. „V tomhle domě jsou nějaká pravidla. Když se ti nelíbí, můžeš jít,“ řekla jednou od plotny. Ani se neohlédla.

„Možná půjdu,“ odpověděl jsem potichu, spíš pro sebe než pro ni. Jenže nemám kam...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Lukáš (21): Šel jsem na vysokou, abych utekl před mámou. Polovina koleje se mi směje, že mi posílá zavařeniny

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.