Aleš (27): Myslel jsem si, že máma je jen hospodyňka bez ambicí. Když jsem skončil v nemocnici, můj pohled na ni se změnil

Nikdy pro mě nebylo snadné vycházet s mámou. Vždycky jsem měl ambice – chtěl jsem víc, než co nabízelo malé město, ve kterém jsme žili. Toužil jsem po kariéře, úspěchu, uznání. Myslel jsem si, že každý přece musí tenhle sen pochopit, ale moje máma jako by byla z jiného světa. V mých očích byla jen hospodyňka bez ambicí, která v životě ničeho nedosáhla.

Mohlo by Vás zajímat:

Jakub (29): Máma mi zatajila, že si vzala půjčku na moje jméno. V bance mě čekalo ošklivé překvapení

Myslel jsem, že máma neměla žádné ambice

Často jsem měl pocit, že mě nepodporuje, a naše rozhovory se rychle měnily v hádky. Nejvíc mě štval ten její klid, jako by věděla něco, co já ne.

„Aleši, mohl bys mi prosím pomoct s obědem?“ volala na mě z kuchyně.

„Mami, kolikrát ti mám říkat, že teď pracuju,“ odvětil jsem s povzdechem. Snažil jsem se soustředit na důležitý projekt. Nakonec jsem to nevydržel a šel za ní. „Vždycky jsem si myslel, že mě budeš podporovat. Ale tobě by se nejvíc líbilo, kdybych trávil čas v kuchyni jako ty. Prostě nic, co by stálo za to,“ vybuchl jsem.

Otočila se ke mně. „Nikdy to nebylo o tom, co jsem dosáhla já. Vždycky jsem chtěla jen to, abys byl šťastný,“ řekla tiše.

„A co ty víš o štěstí? Strávila jsi celý život doma. Jak můžeš chápat, co to znamená mít ambice?“ začínal jsem zuřit.

Jen si povzdechla a vrátila se k plotně. Místo úlevy jsem cítil tíhu svých slov, která na mě padla dvojnásobnou vahou...

Mohlo by Vás zajímat:

Robin (29): Moje máma je aktivní na sociálních sítích. Kamarádi se mi smějí a já se za ni také stydím

Nikdy jsem si jí nevážil

Jedno zamračené odpoledne jsem spěchal na schůzku. Na mokré silnici jsem dostal smyk a narazil do svodidel. Probral jsem se v nemocnici. Celé tělo mě bolelo a v hlavě jsem zmatek. Cítil jsem se bezmocně. Nechtěl jsem nikoho vidět, ale stejně se hned objevila moje máma.

„Jsem tak ráda, že ses probral,“ řekla něžně.

„Nemusíš tu být, mami,“ odpověděl jsem a snažil se skrýt vděk, který ve mně navzdory všemu začínal klíčit.

Jen přikývla, nic neříkala. Jak jsem tam ležel, začalo mi docházet, že moje zloba mi nic nepřinesla. Jen bolest, které jsem se přitom snažil zbavit.

Jednoho dne, když byly dveře mého pokoje pootevřené, jsem náhodou zaslechl rozhovor dvou sestřiček, které byly na chodbě. „Ta paní, co sem každý den chodí za tím mladým klukem...“ říkala jedna z nich.

„Jeho máma? Je neuvěřitelné, kolik lásky a oddanosti z ní sálá,“ odpověděla druhá. „Je tu každý den... Moc pacientů takové štěstí nemá.“

Mohlo by Vás zajímat:

Petr (37): Máma mi den před smrtí prozradila pravdu o mém otci. Nikdy jí to neodpustím

Důležitý rozhovor s mámou

Ležel jsem se zavřenýma očima a jejich slova ve mně něco měnila. Pomalu jsem začínal vidět něco, co mi předtím unikalo. Proč byla máma jediná, kdo za mnou chodí každý den? Možná jsem na ni byl příliš přísný. Možná to, co jsem nazýval nedostatkem ambicí, bylo ve skutečnosti něco jiného.

Když máma opět přišla do nemocnice, byl jsem připravený na rozhovor, kterému jsem se celý život vyhýbal. Jakmile vešla, posadil jsem se, i když mi bolest projela celým tělem. „Mami, musíme si promluvit...“ začal jsem nejistě.

Podívala se na mě starostlivě. „O co jde?“ zeptala se.

„Chci pochopit, proč sis zvolila tenhle život. Byla jsi doma, všechno jsi obětovala rodině... Nikdy jsi neměla vlastní sny, vlastní ambice...“ konečně jsem se vyslovil něco, co mě trápilo celé roky.

Máma se usmála, i když jsem v jejích očích zahlédl stín smutku. „Nebylo to tak, že bych neměla žádné ambice. Bylo to těžké rozhodnutí. Ale pak jsem pochopila, že moje místo je s vámi,“ řekla upřímně.

Její slova mě zasáhla. Uvědomil jsem si, kolik obětí se skrývalo za tím, co jsem dřív označoval jako neúspěch. Dělala to kvůli nám. „Mami... omlouvám se, že jsem si nikdy nevážil toho, co jsi pro mě udělala,“ řekl jsem. Šlo to těžko, ale bylo to ze srdce. Objala mě a něco se ve mně zlomilo. Můj dlouholetý vztek nahradilo pochopení. A vděčnost.

Mohlo by Vás zajímat:

Pavel (50): Je mi padesát a moje máma mi pořád mluví do života. Obtěžuje mě v práci a žádná moje přítelkyně jí není po chuti

Chtěl jsem všechno napravit

Když jsem se vrátil domů z nemocnice, připadal jsem si jako nový člověk. Věděl jsem, že vztah s mámou musím vybudovat znovu. „Mami, chci ti něco říct...“ řekl jsem ještě ten večer. „Došlo mi, co všechno jsi pro mě udělala. A jsem ti za to vděčný.“

Překvapeně se na mě podívala, ale pak její tvář rozzářil vřelý úsměv. „Já děkuju tobě. Tvoje slova pro mě hodně znamenají...“

Ten rozhovor byl začátkem něčeho nového. Máma mi začala vyprávět o svých dávných snech, o těžkostech, které musela zvládnout. A já pochopil, že její rozhodnutí nebyla slabost. Byla to vědomá volba z lásky z k rodině.

Samozřejmě, že nešlo všechno spravit ze dne na den. Ale oba jsme věděli, že je to nový začátek. Začal jsem si vážit věcí, které jsem dřív přehlížel. Život byl najednou jiný. Každá chvíle strávená s mámou byla důkazem toho, že se ve mně něco mění. Došlo mi, že i když jsme si v lecčems nerozuměli, máma tu pro mě byla vždycky, přestože jsem to neviděl. A teď jsem konečně připravený být tu pro ni...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Libor (40): Máma mi pomohla v nejtěžší chvíli mého života. Bohužel s ní už ale dál nedokážu vycházet

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.