Anna chce svou čtrnáctiletou dceru naučit zodpovědnému přístupu k penězům. Není to jednoduché, hlavně kvůli tchyni. Ta totiž svou vnučku ráda rozmazluje, kupuje jí různé věci a dává jí peníze.
„Mami, dáš mi pětistovku? Došel mi lesk na rty,“ začala mě uhánět moje dcera.
„Před dvěma týdny jsi přece dostala kapesné. Už jsi ty dvě tisícovky utratila?“ podivila jsem se.
„Musela jsem si něco koupit...“ zamumlala vyhýbavě.
„Tak to si ten lesk koupíš až příští měsíc. Musíš se naučit hospodařit s penězi,“ zůstala jsem neoblomná.
Dcera chce čím dál víc peněz
Myslím, že pro čtrnáctiletou holku, které doma nic nechybí, jsou dva tisíce kapesného slušná částka. Jenže ona si myslí, že jí nekupuju tolik značkového oblečení, jako její kamarádky dostávají od rodičů. Kdybych jí ale plnila každé přání, brzo bychom byli na mizině.
„Mami, ale já ho fakt potřebuju! Vždycky mi říkáš, že si mám dávat pozor, aby mi nepopraskaly rty...“ spustila Aneta prosebným tónem.
„Dobře, ale jak může lesk na rty stát pět stovek? Dvě stovky bych ještě pochopila. Na rty je stejně nejlepší obyčejná vazelína. V lékárně ji mají za pár korun,“ poučila jsem ji.
Podívala se na mě otráveně. „Vazelína je hrozně mastná! Je mi z ní zle. Víš co, tak mi ty peníze nedávej. Poprosím babičku...“ pokrčila rameny a odkráčela do pokoje. V tu chvíli jsem začala vidět rudě. Tchyně totiž Anetu rozmazluje. Koupí jí všechno, na co si ukáže, a pořád jí cpe peníze. Má z čeho, po manželovi pobírá slušnou penzi.
Věděla jsem, že mi lže
Už mockrát jsem se tchyni snažila přesvědčit, že takhle podkopává mou výchovu. Jak se má Aneta naučit hospodařit, když jí babička bez mrknutí oka kdykoliv doplní peněženku? Jenže tchyně si stejně dělá, co chce. „Ale prosím tě, je to ještě dítě! Občas si holt chce něco koupit. A stejně toho neutratí tolik,“ mávne nad tím rukou.
Neutratí? Minulý měsíc vyhodila tři tisíce za oblečení! Snažila se to přede mnou utajit, ale já svoje dítě znám. Hned jsem si všimla nového svetru a džínů. „Půjčila mi je Klára,“ vysvětlovala.
„I s visačkou? To je teda kamarádka! Sama si nový svetr ani nevezme a rovnou ho půjčí tobě?“ opáčila jsem ironicky.
Aneta trochu zrudla, ale rychle se bránila: „Dostala ho k narozeninám a vůbec se jí nelíbí. Prý to nejsou její barvy.“
Jo, jasně... Jenže já si moc dobře pamatovala, že Klára měla narozeniny před třemi měsíci, tehdy jsme jí s Anetou byly kupovat dárek.
„Proč mi lžeš?“ zeptala jsem se jí.
„Protože mě pořád kontroluješ!“ vyštěkla a vůbec se netvářila, že by ji mrzelo, že jsem ji nachytala.
„Kontroluju, protože ti je teprve čtrnáct. Kde jsi na to vzala peníze?“ snažila jsem se mluvit klidně.
„Dala mi je babička,“ přiznala se nakonec.
Snažím se ji vychovat co nejlépe
Už jsem se nadechovala, že jí zatrhnu kapesné, když mi najednou došlo, že jí to bude jedno. Prostě si pro peníze zase zajde za babičkou. Tchyni už asi nezměním, ale dceru... bych možná mohla. Zhluboka jsem se nadechla. „Aneto, nechci, abys mi lhala. Lhaní je hnusné. Všimla sis, že já ti nikdy nelžu?“ začala jsem klidně. „A víš co? Když tvrdíš, že už nejsi malá, v tom s tebou souhlasím. Nebudu tě teď za to trestat. Ale chci, abys mi sama řekla, jak to chceš napravit a jak si znovu získáš moji důvěru.“
Nevím, jak se mi povedlo zůstat v klidu, ale Anetu to evidentně zaskočilo. Zůstala na mě zírat s otevřenou pusou. A já odešla do kuchyně chystat večeři. Za chvíli přišla za mnou. Beze slova začala vyndávat talíře a prostírat. Mlčela jsem.
„Mami... promiň...“ pronesla po chvíli. „Neměla jsem ti lhát... Už to neudělám. Budu měsíc uklízet koupelnu... Jen se nezlob.“
„A jakou mám jistotu, že už to neuděláš?“ otočila jsem se k ní.
„Nemůžu slíbit, že si od babičky nikdy nic nevezmu... Ale vždycky ti to řeknu,“ slíbila.
Jak mám tchyni vysvětlit, že Anetě škodí, když jí dává peníze na každou hloupost, to netuším. Ale doufám, že už mi nebude lhát. To je celkem slibný začátek...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.