Facebook
Instagram
Beáta má s manželem jasný názor na známkování dětí ve škole. Vede je k tomu, aby se učily rády a nebraly známky příliš vážně. Vše jim kazí tchyně, která vyžaduje po vnoučatech samé jedničky a nerespektuje jiný názor. Tak ji Beáta dala za vyučenou.
Tchyně si myslí, že samé jedničky znamenají zřejmě celoživotní úspěch. Nemám pocit, že by můj muž jako bývalý premiant v pracovním životě nějak zvlášť exceloval. Tlak na známky mu spíš poničil sebevědomí. Tchyně navíc stresuje známkami i moje děti a v tom se jí snažím zabránit, třeba i po zlém.
Známky jsou hloupý přežitek
Když jsem byla malá, nikdo na nás doma netlačil, abychom nosili samé jedničky. Upřímně řečeno mi bylo úplně jedno, jestli mám na vysvědčení třeba i trojku. Rodiče nám za známky nedávali žádné odměny a ani nás nekárali. Přesto jsem normálně vystudovala střední i vysokou školu. Na vzdělání mi záleželo a neměla jsem potřebu být ze všech nejlepší.
Na manžela doma naopak tlačili hodně. Byl premiantem a když mu samé jedničky zkazila jedna dvojka, měl z toho vyloženě psychické problémy. Vysokou školu dodělával roky navíc s odřenýma ušima a má úplně obyčejnou práci jako jeden z řady v korporátu, přestože má určitě na víc. Žádný génius z něho není, skoro bych řekla, že se dře za průměrný plat. Podle mého názoru je to výsledek výchovy.
Svého muže samozřejmě miluju a podporuju, jen jsem chtěla zmínit, že ty samé jedničky nemusí znamenat celoživotní úspěch. Touha zavděčit se známkami může být zrádná. Můj muž to dobře ví a souhlasí se mnou. Naše děti chodí na klasickou základní školu, kterou máme nejblíž domu. Funguje tam bohužel ten samý systém, co fungoval za nás. Proto dětem kladu na srdce, že se nemusí cítit méněcenní jen kvůli hloupé známce.
Tchyně všechno kazí
Tchyně má ale na věc pořád ten samý zkostnatělý názor, jako kdysi za jiného režimu. Nechce si ani vyslechnout, že by se mohl vývoj ve studiu někam posunout.
„Ty nebudeš mít samé jedničky? Ostudo!“ říká dceři s humorem, ale já v jejím hlase slyším opravdové opovržení. Nesnesu tohle její jednání. Nedokáže si pomoci, přestože jsem jí mnohokrát prosila, aby naše děti nevychovávala.
„Vždyť víš, že my na tohle nehrajeme, Jiřinko. Je to zastaralý způsob hodnocení stáda. Vylučuje to individuální přístup,“ zakročila jsem rázně a nebylo to poprvé. Tchyně kontrolovala dětem známky i na prvním stupni a to mě vážně rozčilovalo.
„Někdy jde jen o nervozitu při testu na čas. Jindy i zbrklou chybu, špatnou náladu učitelky, o které si myslím svoje. Těch faktorů je tolik a výsledná známka nemusí znamenat vůbec nic,“ uzavřela jsem téma, ale klepaly se mi vztekem ruce. Moje tchyně totiž stejně do dětí hučí, když u toho nejsem. Syn mi to prozradil.
Odmítla jsem tchyni po vysvědčení
Manžela jsem donutila, aby své matce znovu domluvil a pohrozil jí. Stejně neposlechla a já se rozhodla k drsnému kroku. Tchyně měla v plánu vzít děti po vysvědčení do cukrárny, jak má ve zvyku. Zavolala jsem jí a chladně jí vysvětlila, že tentokrát její pozvání odmítneme.
„Nerespektuješ naše názory a snižuješ záměrně sebevědomí mých dětí. Tak si zajdi na rakvičku sama,“ navrhla jsem jí. Byla z toho mrzutá a ozvala se až po týdnu, ale já neustoupím. Tchyně se bude muset naučit držet jazyk za zuby.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
