Dana neví, jak má svým rodičům říct pravdu. Oni totiž očekávají, že se do třicítky vdá. A podmínili to slušnou částkou z dědictví po babičce. Jenže oni neví, jak to má Dana s muži...
Moje dvě starší ségry to měly jednoduché. Vdávaly se ještě před třicítkou a díky tomu dostaly od rodičů peníze na bydlení. A k tomu nějakou tu hotovost do začátku, protože babička našim zanechala fůru prachů. Já o tohle všechno přijdu...
Můj život nebyl jednoduchý
Být nejmladší ze tří holek není zrovna výhra. Když jsem byla malá, všichni se mi věnovali a měla jsem spoustu výhod. Ale už na základce mě naši porovnávali se staršími sestrami. Každý den jsem poslouchala, proč se neučím tak dobře, proč nemám ráda sport...
Dvacet let žiju ve stínu svých starších sester. Ty jsou hezké, chytré a úspěšné. A navíc vdané, takže rodičům dělají radost. Já šla na uměleckou průmyslovku a dál už nestudovala. Živím se malováním obrazů a na světě asi není nic, co by mě naplňovalo víc.
Není to sice zlatý důl, ale stačí mi to a miluji, když můžu tvořit. Nedokážu si představit, že bych chodila každý den do práce a odseděla si tam osm hodin. Někdy jsem sice u plátna od rána do večera, ale mám z toho tak dobrý pocit, že zažene každou únavu.
Rodiče mi dali ultimátum
Když jsem slavila sedmadvacáté narozeniny, táta si mě vzal stranou a řekl mi něco, o čem jsem slyšela už od svých sester. "Dano, za tři roky ti bude třicet. Jak to vidíš se svatbou? Máš vůbec někoho?" zeptal se mě. "Momentálně není žádný chlap na obzoru," řekla jsem mu pravdu.
"Tak na tom zkus zapracovat. Když se do třiceti vdáš, pomůžeme ti s penězi," mrkl na mě táta, jako kdyby mi prokazoval tu největší službu na světě. Ale já už tehdy tušila, že na to můžu zapomenout.
Důvode je prostý, už od střední školy mám jistotu, že se mi líbí holky. Doma jsem to raději nikdy neřekla, protože vím, co si rodiče myslí o lesbičkách. A díky tomu, že jsem dlouho žila ve stínu sester, nikdo se vlastně nezajímal o to, co já a kluci. Dostihlo mě to až teď.
Rodičům nedokážu říct pravdu o své orientaci
Táta s mámou se mě tu a tam ptají na svatbu, ale já to vždy nějak zamluvím. Bojím se jim říct, že nikdy nebudu mít manžela a asi ani děti. Vím, že by to nenesli moc dobře. Peníze vem čert, víc mi vadí, že mi chtějí naplánovat život. Co kdybych nebyla lesbička a toho pravého potkala až po třicítce? Mít takové ultimátum je svazující. Vím, že jedna ségra má doma potíže a možná je ve hře rozvod. Bude pak muset rodičům vracet, co do ní vrazili?
Mám sto chutí přijít na nějakou rodinnou sešlost s partnerkou a přede všemi jim oznámit, že toto je láska mého života. Ale zatím sbírám odvahu. Jedna věc je žít si po svém v ústraní, druhá přijít s tím před rodiče. Mám strach říct jim pravdu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.