Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Danu šokovalo, když zjistila, že její dcera má o třicet let staršího přítele. Tušila, že to nedopadne dobře. Její dcera kvůli pomluvám přišla nejen o práci, ale také o vztah.
Bydlím v jedné z těch vesnic, kde každý ví všechno o všech. Na jedné ulici roznáší drby farář, na druhé místní zastupitelka a hned vedle paní Alena, která je doslova chodící encyklopedie pomluv. Ta ví i to, kdo zapomněl vynést koš. V takových místech lidé žijí cizími příběhy, protože jejich vlastní jsou příliš nudné...
Celá vesnice mluví o mojí dceři
Měla jsem klidný život a dceru, na kterou jsem byla hrdá. Beáta pracuje na úřadě, je vzdělaná, klidná, slušná a hezky se obléká. Nedělá žádné hlouposti. A já – jako každá matka – jsem se chlubila, jak je chytrá, jak nám nikdy neudělala ostudu.
Až jsem se jednoho dne dozvěděla něco znepokojivého. „Paní Dano, slyšela jsem, že se Beáta s někým vídá,“ pronesla paní Alena jen tak mimochodem. „Prej s nějakým starším chlapem.“
Myslela jsem, že se někdo spletl. Jenže drby se rychle množily. Někdo je viděl spolu na nákupu, jiný zase před úřadem. Neuplynul týden a celá vesnice si šeptala, že se kolem mé dcery motá nějaký Vladimír, její kolega z práce, rozvedený chlap, dokonce starší než já.
„Vždyť by jí mohl dělat tátu!“ říkaly sousedky.
Nakonec jsem to nevydržela a zavolala jí. „Beáto, co to má znamenat s tím Vladimírem?“
„Mami, to je moje věc. Prosím tě, nezačínej s tím,“ ohradila se.
Zarazilo mě to. Nechápala jsem, co se s ní děje. Nikdy předtím se mnou takhle nemluvila. Měla jsem o ni strach... a byla jsem rozčarovaná.
Dcera má staršího přítele
Ten den jsem už od rána cítila napětí. Beáta volala, že se u mě zastaví po práci. Nezmínila se, že nepřijde sama. Otevřely se dveře... a pak jsem ho uviděla. Vladimír byl u nás doma.
Podívala jsem se na něj a neřekla ani slovo. Nepodala jsem mu ruku, nezeptala se, jestli si dá kávu. Otočila jsem se a odešla jsem do kuchyně.
Seděli spolu v obýváku a povídali si. Občas ke mně doléhal jeho tlumený smích. Pak Beáta pronesla něco o víkendovém výletu a on odpověděl: „Hlavně ať je teplo a víno.“ Zalila mě vlna vzteku, ale nechtěla jsem dělat scénu. Odešli asi po hodině. On se jen usmál a řekl: „Na shledanou, paní Dano.“ Odpověděla jsem tiše, aniž bych se na něj podívala.
Večer jsem dceři zavolala. Nemohla jsem to nechat být. „Je to vážné s tím Vladimírem?“ zeptala jsem se.
„Mami, prosím tě...“
„Jen se ptám. Lidi si povídají...“
„Lidi si povídají vždycky,“ odsekla. „Mám přestat žít, protože důchodkyně mají moc volného času?“
Můj vztah s dcerou ochladl
„Nejde jen o paní Alenu. Děláš mi ostudu!“ vyhrkla jsem. „Je téměř o třicet let starší než ty! To není láska, to je krize středního věku!“
Beáta si hlasitě povzdechla. „A ty mě máš ráda jenom tehdy, když se ti hodím do představy dokonalé dcery, že? Když jsem tichá úřednice, která nezlobí?“
„Chci tě chránit...“
„Ne! Ty chceš hlavně klid! Aby na tebe nikdo neukazoval prstem, že tvoje dcera chodí se starým chlapem. Nikdy jsi mě nepodpořila, mami.“
Zmlkla jsem. Nemohla jsem najít ta správná slova. Milovala jsem ji. Jen asi jinak, než by si přála. Po tomhle hovoru už nic nebylo jako dřív. Beáta ke mně v podstatě přestala chodit. A když už přišla, bylo to jen na skok – něco si vyzvednout, přinést prádlo, něco odložit. Vyhýbala se rozhovoru, dívala se na mě, jako bych byla cizí. A já dělala, že je všechno v pořádku...
Měla jsem pravdu
Rodina taky mlčela. Na tetiččiných narozeninách o Vladimírovi nepadlo ani slovo. Jen švagr tiše utrousil: „Potřebuje čas. Sama na to přijde.“
Beáta ztrácela kamarádky. Lidi v práci ji přestali zvát na návštěvy, známí se jí vyhýbali. A i když o tom nikdy nemluvila, věděla jsem, že je to kvůli tomu vztahu. A ano – pocítila jsem škodolibé zadostiučinění. Říkala jsem si: „Vždyť jsem ji varovala. Ale ona věděla všechno líp...“
Jednoho dne se u mě zastavila. V očích měla červené žilky, jako by celý den brečela. Jen jsem ji pozorovala, jak se tiše pohybuje po domě. O pár dní později jsem se dozvěděla, že přišla o práci. Drby se dostaly až k nadřízeným a ti si našli důvod, jak se jí zbavit. Vladimír jí nepomohl. Zmizel z jejího života stejně rychle, jako se v něm objevil.
„Víš, co mě bolí nejvíc?“ řekla mi. „Že máš radost, že to takhle dopadlo. V duchu si říkáš: ,Já ti to říkala...’“
Možná měla v něčem pravdu, ale rozhodně jsem nechtěla, aby trpěla.
Mrzí mě to
Na čas se ke mně nastěhovala. Uzavřela se do sebe. Ráno odcházela beze slova, večer se vracela, seděla v koutě s knihou, ale neotočila ani stránku. Jídla se nedotýkala. Hubla. Zírala do zdi, jako by jí chtěla projít.
Jednou jsem si večer sedla vedle ní. Podívala jsem se na ni a chtěla říct „promiň“. Ale nešlo to. „Uvařila jsem čaj,“ zašeptala jsem. „S citronem.“
Neodpověděla. Pomalu vstala, prošla kolem mě a zavřela se ve svém pokoji. Zůstala jsem tam sedět s dvěma hrnky čaje. Jeden jsem vypila, druhý jsem vylila. Už ani nevím, jestli jsem pro ni pořád máma. Říká se, že ne všechno se dá vzít zpět, ale možná se to dá zkusit napravit. Jenže vůbec nevím, kde začít...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
