Darina (34): Vracela jsem se do práce po mateřské nadšená. Hned první týden ale začali plánovat můj odchod

Když jsem se vracela po mateřské, měla jsem smíšené pocity. Těšila jsem se, že budu mít zase čas na něco jiného než plínky a kašičky, ale zároveň jsem se bála, jestli ještě vůbec budu „stačit“. Doma jsem byla dva roky. Ve firmě jsem ale pracovala sedm. Měla jsem tam svoje místo, svoje výsledky, svoje jméno.

Mohlo by Vás zajímat:

Sabina (32): Šéf mě nahradil bezdětným kolegou. Prý si mám ujasnit, co chci

Těšila jsem se zpět do práce

Říkala jsem si, že to zvládnu. Že se do toho zase rychle dostanu. První dny byly náročné, ale zároveň fajn. Kolegové byli milí, většina z nich mě vítala s úsměvem, dostala jsem od šéfa kafe a objal mě. Měla jsem radost, že se věci vrací do normálu. Pár projektů už bylo rozjetých beze mě, ale říkali, že mě postupně zase zapojí.

Pak mi přišel ten e-mail. Přišel večer, těsně před tím, než jsem šla spát. Otevřela jsem ho úplně náhodou. Předmět zněl: „Návrh na řešení personální situace v týmu“. Odesílatel: můj nadřízený. Adresáti: HR manažerka, obchodní ředitel a… já. Zřejmě mě omylem přidal do kopie.

Otevřela jsem ho a musela si ho přečíst dvakrát. „Už není tak flexibilní jako dřív a nepůsobí dostatečně dynamicky.“ Byly tam návrhy, jak by mě mohli elegantně vyvést ze systému – doslova tímto výrazem. Jediný problém by prý mohlo být, že bych mohla dělat problémy, takže to musí být „citlivé“. V závěru byl seznam úkolů, jak mě postupně vyřadit z rozhodovacích procesů a „přesměrovat moje kapacity jinam“.

Mohlo by Vás zajímat:

Vladimír (51): Potřeboval jsem nějaké peníze, tak jsem šel pracovat bez smlouvy. Přineslo mi to jen spoustu problémů

Nevěřila jsem, co čtu

Seděla jsem u počítače a měla pocit, že čtu něco o někom jiném. Ale byla jsem to já. Psali o mně. Týden po návratu. Ještě jsem se ani pořádně nerozkoukala a už řešili, jak mě nahradit. Druhý den ráno jsem ten e-mail ukázala kolegyni z HR, která nebyla v kopii. Byla v šoku, ale nic moc říct nemohla. Jen pokrčila rameny a zeptala se, jestli si to s vedením chci vyříkat nebo jestli chci řešit výpověď dohodou.

Věděla jsem, že od té chvíle už tam nemám co dělat. Ne že bych neuměla svou práci. Ale už jsem nebyla vítaná. A oni to dali jasně najevo. Nakonec jsem odešla sama. Nechala jsem si to projít hlavou a došla k tomu, že nechci trávit čas někde, kde mě považují za problém jen proto, že mám doma dítě a nejsem ochotná pracovat do devíti večer. Ale bolí to. Člověk se vrací s nadějí, že může skloubit rodinu a kariéru. A místo toho zjistí, že v očích některých lidí už nepatří nikam.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Táňa (18): Toužila jsem studovat vysokou školu, ale rodiče mě nutí do práce. Už mě nechtějí dál živit