David (25): Narodil jsem se jako prostřední dítě a byl jsem přehlížený. Pocit, že jsem neviditelný, jsem si přenesl i do dospělého života

Narodil jsem se plánovaně, jako druhé dítě po sestře Kláře. Nikdo ovšem neplánoval Matěje, který přišel pět let po mně a byl patřičně rozmazlovaný. Být prostřední dítě nebyl žádný med a já jsem možná nezájmu rodičů pomohl tím, že jsem se jako introvert, sám moc neprojevoval. Abych měl klid.

Mohlo by Vás zajímat:

Iva (35): Kamarádka si stěžuje, že čeká dalšího syna místo vysněné holčičky. Já bych za zdravé dítě dala cokoliv

Byl jsem takové neviditelné dítě

Byli jsme tedy tři. Starší sestra Klára byla protěžovaná už proto, že ve škole excelovala, chodila na spoustu kroužků a nejhorší bylo, že mi byla věčně dávaná za vzor. Nejmladší Matěj byl zase náš benjamínek, náhodné těhotenství, malý zázrak. Maminčin mazlíček, tatínkův kluk s velkýma očima, který, i když něco provedl, dostal pusu na čelo a čokoládu. A já jsem byl prostě David. Nijak výjimečný, ani nijak důležitý.

„Mami, podívej, co jsem dneska nakreslil na výtvarce,“ snažil jsem se na sebe upozornit. Marně. „Hezké,“ řekla máma, ale ani se na obrázek nepodívala. Tehdy jsem si říkal, že by si mě možná naopak všimla, kdyby se mi něco hodně nepovedlo. I když… Jednou jsme byli na výletě. Kláře se rozvázala tkanička a všichni se kolem ní zastavili. Táta se sklonil a zavázal jí tkaničku. O deset minut později jsem zakopl já, ale jen jsem uslyšel: „Dávej pozor, Davide.“ Tak jsem si zvykl, že pozor dávám. Na všechno, na ostatní, na to, co říkají. A hlavně na to, abych byl víceméně neviditelný. Máma to vystihla, když říkávala: „Ty jsi náš klid uprostřed bouře.“ Dnes už vím, že tím myslela spíš to, že jsem nedělal žádné problémy. Zkrátka jsem na sebe neupozorňoval jako Klára a nekvičel jako Matěj, když se mi něco nelíbilo.

Mohlo by Vás zajímat:

Pavla (43): Ve svém věku nevzdávám naději na dítě. I přesto, že mě všichni odrazují

Vím, že jsem nezábavný

Dneska je mi pětadvacet a začínám si uvědomovat, že s sebou jako batoh táhnu svoje dětství. Tu nespravedlnost, to, že jsem nikoho nijak zvlášť nezajímal. Pořád mám pocit, že jsem jaksi navíc, že o mě nikdo nestojí. V práci se ozvu jen tehdy, když mě přímo vyzvou. „Kdy jsi byl naposledy naštvanej?“ zeptala se mě jednou moje kolegyně. „Nevím… asi když nám došlo kafe.“ „A co jsi udělal?“ dorážela na mě. Styděl jsem se říct, že vlastně nic, že jsem se bál, že koupím špatnou kávu a že mi to někdo vyčte. Předpokládal jsem tak nějak, že jsou tam jiní, schopnější než já. Jako byla v mém dětství sestra Klára.

Když mě kluci vytáhnou na pivo, většinou mlčím až do té chvíle, než se mě někdo napřímo zeptá: „A co ty, Davide?“ Ošiju se a něco ze mě vypadne. Vím, že jsem nezábavný. Aspoň si to myslím. Zase otisk dětství, doma tomu rodiče říkávali: Prostřední ticho. Klára byla vždycky první, premiantka, která věděla, co od života chce. Taky je dneska veleúspěšnou právničkou. Matěj přišel jako překvapení a byl okouzlující chaos, zatím studuje a je v klídku. Já jsem tak nějak zaplnil mezeru mezi nimi.

Mohlo by Vás zajímat:

Katka (47): Pořídila jsem si další dítě po čtyřicítce. Starší synové mě odsoudili

Nakonec se něco zlomilo

Nevím přesně, kdy jsem se naučil přizpůsobit natolik, až o mně nikdo neví. Možná někdy v pubertě, když jsem zaslechl tátu říkat: „David to zvládne sám. Je to kluk, co se neztratí.“ Jenže já se ztratil. Nenápadně. A nejen světu, i sám sobě. Když jsem oslavil pětadvacet, došlo mi, že bych se měl konečně vzchopit a pochopit, kdo vlastně jsem. Mám svůj život, klidný podnájem, práci, stůl s kytkou, kterou občas zaliji, pár kámošů na pivo, ale nějak jsem ustrnul ve vývoji. Co mi chybí, je láska. Žena, kterou bych mohl milovat.

Máma mi sem tam volává s obligátním: „Jak se máš, Davide?“ „Fajn,“ povídám jako dobře namazaný stroj. A jí to stačí.

Nedávno jsem se sešel s Klárou a jaké bylo moje překvapení, když mi prozradila, že o mně hodně přemýšlela: „Vždycky jsem si myslela, že jsi v pohodě, ale asi to bylo jinak…“

​„Byl jsem,“ pokrčil jsem rameny. „Ale být v pohodě neznamená, že je ti dobře.“ Koukala na mě překvapeně. „Nikdy jsi nic neříkal,“ řekla tiše. „Protože jsem si myslel, že to nikoho nezajímá.“ A tehdy se něco zlomilo, začali jsme si povídat a já už jsem nebyl ten kluk, který nikoho nezajímá. A doufám, že to tak i zůstane.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Lucie (29): Manžel ignoroval naše výročí svatby, a tak jsem si koupila dárek sama sobě. On se ale šíleně urazil a vypadá to na rozvod