Facebook
Instagram
Muzikálová zpěvačka Michaela Štiková (38), za svobodna Gemrotová, je mámou brzy tříleté Anežky. Na konci devátého měsíce těhotenství prodělala holčička krvácení do mozku a teď se potýká s následky dětské mozkové obrny. Zpěvačka s ní absolvuje finančně nákladnou léčbu, kterou nehradí pojišťovna a pro rodiče dětí, kteří ji nezvládají hradit z vlastních zdrojů, založila nadaci. Jak probíhalo těhotenství, porod i následné rehabilitace, o tom Štiková promluvila v talkshow Miluše Bittnerové Na kafeečko.
Muzikálová zpěvačka Michaela Štiková (38) prožila v průběhu těhotenství noční můru každé nastávající maminky. Nenarozená dcera Anežka prodělala krvácení do mozku a narodila se s dětskou mozkovou obrnou. Už tři dny od komplikovaného porodu musela s dcerou pravidelně cvičit Vojtovu metodu a mimo to také vyhledávat další metody rehabilitací, které ovšem nejsou placené zdravotními pojišťovnami.
Roční léčba takového dítěte vyjde na 400 tisíc a rehabilitace musejí probíhat pravidelně. Jak zpěvačka zdůrazňuje, díky zázemí jejího manžela jsou schopni léčbu dcery Anežky plně hradit z vlastních zdrojů, jiní rodiče hendikepovaných dětí ale takové štěstí nemají. Také proto se rozhodli založit Nadaci Anežka. "Prognóza sice byla hrozná, ale teď je samozřejmě fantastická. Anežka ví, co ji trápí, ona to na sobě cítí. Když ji člověk bude hodně sledovat, tak to také uvidí. Ale pro nás je Anežka zkrátka boží zdravý človíček," vysvětluje Michaela Štiková, jak se vyvíjí Anežky zdravotní stav poté, co pravidelně absolvuje tolik potřebné rehabilitace.
Michaela Štiková se vdávala 3 měsíce po seznámení
S manželem Jiřím jste se poznali během pandemie covidu, takže spolu nejste dlouho. Čtyři roky?
Čtyři roky to budou teprve v červnu.
Vaší dceři Anežce je kolik let? Tři?
Dva a třičtvrtě. Vzali jsme se po třech nebo čtyřech měsících vztahu. Šlo to hodně rychle, stejně překvapeně jsem koukala, když mě požádal o ruku. Ale bylo to hezké a vůbec mě nenapadlo pochybovat, že to nejde. Jen mě šokovalo, že to přišlo takhle rychle. Bylo to na první dobrou a jsem šťastná, že jsem řekla ano. Řekla bych to znovu, tisíckrát.
Po jak dlouhé době byla svatba?
Myslím, že v den žádosti o ruku bylo zaděláno na Anežku a hned po svatbě jsem zjistila, že jsem těhotná. Svatba proběhla tři týdny po zásnubách. 15. září mě Jiřík požádal o ruku a řekl, že by se mu líbilo datum 10. 10. Odpověděla jsem, že za roky to bude tak akorát. Ale on chtěl hned.
Není čas ztrácet čas.
A bylo to krásné. Naši přátelé nám pomohli udělat opravdu krásnou svatbu, bylo to pohádkové.
Na svatbě už jsi byla těhotná a nevěděla jsi to.
Dozvěděla jsem se to v noci, protože když mě kamarád točil nad hlavou, cítila jsem se úplně jinak. Řekla jsem mu, ať mě hned položí. Druhý den ráno jsem Jiříkovi říkala, že něco není v pořádku. Odpověděl, že jsem stejně už těhotná. A měl pravdu.
Dceru Anežku postihlo v bříšku krvácení do mozku
Byla jsi tedy těhotná, všechno krásné, ale potom přišla jedna kontrola, na které něco nebylo v pořádku.
Měli jsme překrásný těhotenský čas. Mohli jsme být spolu, protože probíhala pandemie covidu a já dodnes nevím, co přesně způsobilo Anežce její nemoc, nechci říkat postižení. Její mozek postihlo velké krvácení.
V kolikátém jsi byla měsíci?
Na konci posledního. Asi 32. týden. Ve 32. týdnu jsem byla na kontrole a nic tam nebylo. Později jsem volala paní doktorce, že mě šíleně brní ruce. Bylo to, jako kdyby mi něco říkalo, že musím jít na kontrolu. Měla jsem hodně těhotenského hormonu, vlastně to byla banalita, ale paní doktorka mě pro jistotu zkontrolovala a opravdu tam něco bylo.
Takže kdybys přišla k někomu, kdo by nebyl tak pečlivý, tak by se na to ani nepřišlo.
Jasně, že nepřišlo. Přišli bychom na to třeba až v Anežčině šestém měsíci – kdyby se například včas neotáčela. Nedělala by to. My jsme s ní od třetího dne po porodu cvičili Vojtovu metodu, takže to díky cvičení začala dělat.
Jak přišli na to, co se přihodilo? Musela jsi jít na sono?
Měla jsem ukázkové těhotenství a radovali jsme se, že život je tak, jak má být. Dokonce i výsledky genetických testů jsme měli ukázkové. Už mi bylo 35 let, proto jsem si nechávala dělat rozbor krve, abych vyloučila jakékoliv nemoci. Věděli jsme, že čekáme holčičku, naši Anežku. A najednou rána. Paní doktorka říkala, že to bude nějaká banalita, ale okamžitě jsem šla na větší prenatální vyšetření na Bulovku.
Jak na to přišli, že se Anežce v bříšku něco stalo?
Na Bulovce mi paní doktorka řekla, že to vypadá na krvácení do mozku. Mám paní doktorku, gynekoložku Marešovou, která je pro mě špička v oboru – jsou to miniaturní odchylky, takže normálně by si člověk řekl, že to nic není. Ona je pečlivá a říkala, ať máme jistotu. Nakonec to banalita vůbec nebyla, takže jsem hned absolvovala prenatální magnetickou rezonanci, během které vyšetřili hlavičku miminka. Ležela jsem v tom tunelu a připadalo mi, jako kdyby mi Anežka zevnitř říkala: „Já jsem v pohodě, jsem tady a jsem silná.“
Potom se tedy zjistilo, že je to krvácení do mozku třetího stupně ze čtyř možných, což je hodně. Jsou to šoky, člověk žije ve zvláštním oparu – proč se jí to stalo, to nevíme. Na začátku těhotenství jsem prodělala covid, který byl tenkrát na vzestupu a já samozřejmě zjišťovala možná rizika. Ujišťovali, že se v žádném případě nemůže plodu nic stát, později uznali, že to může mít souvislost. Dodnes nevím.
Porod Anežky byl dramatický
Když se tedy Anežka narodila, bylo to malé miminko, na kterém ale stejně nejde poznat, že bude v pořádku, že?
Vůbec jsme nevěděli, co bude, až se Anežka narodí. Upozorňovali nás na křeče, třasy, epileptické záchvaty, zkrátka na všechno. Ale Anežka se narodila a nic na ní nepozorovali, v nálezu neměla nic. Měla lehký třas v levé ručičce, ale ten byl poporodní a ten prý může být úplně normální. Porod byl strašně náročný – chtěla jsem s ohledem na ni rodit císařským řezem, ale byl nám doporučený přirozený porod. Anežka sice měla neuvěřitelné průtoky v pupeční šňůře, ale měla ji zalehlou, takže nebyla vidět, nikdo proto nemohl odhadnout, že ji má strašně krátkou a porod nebude snadný. Ale Anežka je lvice, má obrovskou chuť žít.
Třetí den po porodu jste s Anežkou začali cvičit Vojtovu metodu. Proč?
Protože bylo jasné, že se to musí přenést. Měla velmi poničené motorické centrum. Bylo jasné, že levá část tělíčka bude problémová. A protože neustále cvičíme, tak se rozdíl stírá. Stalo se jí to na pravé straně i na levé, ale na levé výrazně méně. Pravá část je hodně zasažená, takže se musí přemostit a ona si motorické centrum vytvoří někde jinde. Proto se musí cvičit, aby měla nácvik, stimulovala se k pohybům a těmi se jí to přeneslo.
Jak se z muzikálové zpěvačky stala rehabilitační sestřička a maminka?
Nejhorší pro mě byl čas. V tu chvíli to člověku asi tolik nedochází, ale dnes už vím, že jsem si Anežku vůbec nevyňuňala, protože jsme nonstop něco dělaly. Žili jsme v hrozném spěchu. Potřebovala hodně spát po tom těžkém porodu – i normální dítě po těžkém porodu klidně dva měsíce spí a budí se pouze na kojení. Šestinedělí ty děti opravdu prospí. Ale Anežka do toho musela cvičit. Bylo mi to hrozně líto, tím jsem strašně trpěla – že ji pořád takhle terorizuji, byť v dobrém. Chápu, že hodně rodičů má pocit, že Vojtova metoda bolí, ale člověk musí jen najít míru. Nesmí se to cvičit hystericky, křečovitě, pod tlakem. Člověk se musí absolutně napojit na své dítě, kterému je nepříjemné, že ho tlačíte do nějakých poloh. Někdy jen hledám konkrétní bod, ve kterém se dítě samo zvedne.
Měli jsme na Vojtovu metodu úžasnou paní Petru Valouchovou, která je mistryní Vojtovy metody. Jsem jí vděčná za to, jak mě to učila. Anežka vlastně nejvíc řvala, když jsme byly u ní, protože mě učila nové cviky. Později už Anežka během cvičení mnohdy ani nezabrečela. Člověk to musí vychytat, být trpělivý i k sobě a najít ten správný bod. Potom už jsme to měly odcvičené relativně rychle, protože jsem už přesně věděla, kam sáhnout. Viděla jsem maminky, které pro dítě chtějí také udělat maximum, ale berou ho křečovitě, rvou to a tohle musí hrozně bolet. Není to o Vojtovce, ale o maminkách a o špatné manipulaci. Maminky v sobě musí najít klid a konkrétní místa. Vím, jak je to těžké.
Prožila jsi si to od třetího dne po porodu.
Ano, ale my máme obrovskou výhodu. Mám v sobě velkou pokoru, protože Anežka dělá mílové pokroky. Někdy to ale trvá strašně dlouho a pokroky jsou malinkaté. To je potom hrozný nápřah na psychiku. Anežka má také období, kdy jí to trvá déle. My bychom jí přáli, aby už mohla jezdit na kole a dělat to, co její vrstevníci. Ona nám to vrací tím, jaká je – jen tím, jak se na nás podívá. Některé děti mají zasaženou mentalitu a na rodiče se ani nepodívají. Tohle je potom strašně těžké.
Byla jsi vždycky takhle trpělivá? Nebo je to něco, co jsi se naučila až díky Anežce?
Já jsem ale velmi netrpělivá! Mám pocit, že jsem celý život chtěla všechno hned.
Byla jsi se někdy podívat na internetových portálech pro maminky? Když jejich dítě nechodí ve čtrnácti měsících, tak mají hysterické výlevy. Ty jsi byla v pohodě s tím, že Anežka bude chodit v osmnácti měsících.
To souvisí s Vojtovou metodou. Maminky to necvičí správně a diví se, že jejich děti nedělají pokroky tak rychle.
Mně moje dcera trpělivosti rozhodně naučila.
To mně Anežka také učí. Člověk musí být v klidu a nesmí se extrémně rozvášnit.
Rehabilitace neproplácí zdravotní pojišťovna
Absolvovali jste i další metody cvičení?
Začala jsem hledat další a další možnosti, protože mi připadalo, že Anežka je mentálně velice napřed, že hodně vnímá, a začalo mi to připadat málo. Věděla jsem, že potřebuje nácvik a měla jsem ve svém okolí právě paní Valouchovou, která mi říkala, že existují další možnosti, které Anežka může absolvovat – ať už to byly různé formy terapií, například Feldenkraisova metoda u Petry Oswaldové.
Jaká je to metoda?
Velmi složitá. A musí to provádět skutečná špička ve svém oboru, u nás je to Petra Oswaldová, ale je extrémně vytížená. Dva nebo tři dny v měsíci za ní pravidelně chodíme. Ale hledali jsme dál a dál. Našli jsme fyzioterapeutku Adélu Bittnerovou z Cortex Neuro Centre.
To jsou ty různé stroje, že?
Oni tam mají vlastně všechno. Adéla se rozhodla jít svou cestou a založit vlastní neuroterapeutické centrum.
Ale to už není zadarmo, to se platí.
Ano. To už pojišťovna neproplácí. Věřím tomu, že stát zvládne, co může. Do těchto věcí se pouštět nechci. Tohle už je nad finanční možnosti státu, předepsat se to nemůže. Rehabilitace jdou předepsat jen do určité míry. Ale dítě to opravdu potřebuje, navíc rodič potřebuje odborné vedení. Proto jsme začali docházet sem a platit si to.
Tím se dostáváme k vaší Nadaci Anežka. Kolik stojí jedna taková návštěva podobných center?
Nechci, aby došlo k nějaké mýlce. My pro naši Anežku naštěstí nepotřebujeme žádné peníze, zaplaťpánbůh díky Jírovi, který je tak šikovný a pracovitý člověk, takže si to můžeme dovolit. Ale jiní rodiče nemohou. Určitě by se to dalo vypočítat, kolik stojí takové zařízení peněz. Myslím, že to bude třeba 300 nebo 400 tisíc ročně. Obecně jsou to tyto terapie, podobných zařízení je po celé republice víc. Člověk ze Zlína nebo z Ostravy asi nebude dojíždět do Prahy, k tomu by se připočetlo ještě ubytování, protože je to třítýdenní terapie. Následuje volno a potom by dítě mělo zase znovu cvičit. Je to důležité. Takže my se to za tři až čtyři týdny naučíme u cvičitelky Adélky, tři týdny máme volno a potom musíme zase cvičit. Nemůžu s Anežkou cvičit to, co neumím. Musím se to nejprve naučit, odbornost je velmi důležitá. Rodiče potom děti zvedají moc rychle na nohy, moc rychle chtějí, aby lezlo po čtyřech, dělají to zbytečně rychle. Dítě k tomu musí dojít samo.
Nadace Anežka podporuje další nemocné děti
Takže se může stát, že existuje rodič, který má doma nemocné dítě, které by na tom mohlo být lépe, ale je tam překážka – nemá tolik peněz. To je strašné.
Je to tak. Hodně rodičů ví, že můžou, ale vlastně nemůžou. Proto vznikají nadační fondy. My chceme také pomáhat a pomáháme. Když se rodičům narodí hendikepované dítě, na které se zakládá nějaká sbírka, tak rehabilitace nejsou jen na jeden rok. V mnoha případech je to na celý život, proto potřebují obrovské množství peněz. Je mi těžko z toho, jak lidé začnou být zlí. „Vy jste vybrali víc!“ „Jak to, že vy jedete na dovolenou?“ Účty jsou transparentní a je vidět, na co rodiče použijí vybrané peníze. Nejedou za ně na dovolenou. Tihle rodiče ještě chodí do práce, mají třeba ještě jiné děti a jejich život nekončí. A naopak – hendikepované dítě potřebuje poznávat svět, je to pro něj strašně důležité. Ano, rodiče dávají na dítě neuvěřitelné množství peněz, ale k tomu také sami musejí žít dál, jako by to bylo zdravé dítě. Nedělat mezi ním ještě větší rozdíl, než je, a izolovat ho. To je velká chyba.
Líbí se mi na vás, že děláte něco, čím jste si sami prošli. V tom je vaše Nadace Anežka výjimečná.
Těch nadací je hrozně moc, stěžují si lidé. Vždyť si každý den kupujete kafe! A to, že je tolik nadací, jen svědčí o tom, kolik je mezi námi nemocných lidí. Každý si může vybrat, kam přispět.
A vy pomáháte dětem, které mají podobné problémy, jako vaše Anežka?
Podporujeme děti s pohybovým hendikepem do osmnácti let. Neřešíme, jaká je příčina.
O čem dalším promluvila Michaela Štiková:
- Proč se rozhodla studovat operní zpěv
- Jaké muzikálové role jsou pro ni zásadní
- Jak těžká je role muzikálové zpěvačky
- Kdo vytvořil dojemné vyznání pro její dceru Anežku
Související články
