Facebook
Instagram
Moderátorka České televize Nora Fridrichová přijala pozvání Miluše Bittnerové do talkshow Na kafeečko. Promluvila zde o své cestě k pomoci matkám samoživitelkám, a to nejen českým, ale také ukrajinským. Nastínila také, jak probíhá rodinné soužití s kolegou a partnerem, sportovním komentátorem Robertem Zárubou.
Nora Fridrichová promluvila v talkshow Miluše Bittnerové o nesnázích, se kterými se musela potýkat, když se rozhodla začít pomáhat matkám samoživitelkám. Hovoří například o tom, že se ne vždy vyplatí darovat věci bez rozmyslu a přes internet.
„Vzpomínám, jak jsem vezla věci do jednoho azylového domu. Navezla jsem tam toho spoustu, ale říkala jsem si: Tady něco nehraje. Nakonec byl ten příběh úplně jinak," popisuje Nora Fridrichová v talkshow Na kafeečko. „Byl tam pán, tatínek, který mi byl záměrně zatajen. Takže ano, je skvělé, že každý daruje, ale může se stát - a to se stalo spoustě lidí - že narazíte," varuje moderátorka České televize.
Aktuálně pomáhá českým i ukrajinským maminkám v nouzi díky své charitativní organizaci Šatník, která sídlí v Pražské tržnici. Darovat je možné oblečení i kosmetiku, nebo přispět finančně. Na nákupy pro samoživitelky vybrala Nora Fridrichová přes dárcovskou platformu Z nesnáze 21 neskutečných 11, 4 milionů korun.
Moderátorka pořadu 168 hodin, Nora Fridrichová, žije se svým partnerem a kolegou, sportovním komentátorem Robertem Zárubou. Společně mají dvě dcery, starší Dianku (9) a mladší Mariánku (6).
Nora Fridrichová o pomoci samoživitelkám
Pomáháte dětem a maminkám. Je to věc, kterou jste dělala vždycky, nebo to přišlo až po dětech?
Pravdou je, že jsem až po dětech zjistila kolik stojí plenky. Kolik to všechno stojí. Přesně si vzpomínám na moment, kdy jsem se přidala do jedné facebookové skupiny matek. Chtěla jsem tam dát nějaké věci a zároveň jsem si říkala: „Třeba tam najdu nějaké zajímavé téma do reportáže." Je to uzavřená skupina a ženy tam velmi otevřeně popisovaly své každodenní starosti. Například to, jak uvařit pod 100 korun na den nebo jak vyprat prádlo bez pračky. Byla tam fotka vany, ve které se ručně máchalo prádlo. Koukala jsem a uvědomila jsem si, v jaké bublině žiju, a že chudí lidé mi nejsou nablízku. Takže jsem o tom začala točit reportáže.
Ale mělo to nějaký vývoj, že?
Jenže postupně se to navalí a reportérům se stává, že se pustí i do nějaké větší činnosti, protože jsou k tomu tématu najednou blízko. Myslím, že to ani nešlo jinak. Postupem času, zejména, když začala pandemie, už jsem měla veřejné sbírky. Sehnala jsem peníze a to už potom všechno jde. Výsledkem je organizace, kterou dnes mám, ačkoli jsem to tak úplně neplánovala.
Ano, mám z vašich rozhovorů dojem, že jste se stala charitářkou z leknutí, která to ale dělá strašně dobře. Šla jste okolo a z ničeho nic tady pomáháte stovkám ženským s dětmi.
Je to tak, ale mou ambicí to není a nebylo. Mám své povolání, svoji výplatu, svého zaměstnavatele. Ale funguje to a je tam možné realizovat spoustu nápadů. Nerada trčím na jednom místě. Musím pořád někam směřovat. Vlastně to neustále větvím a směřuju dopředu.
Jak se změnil váš pohled na samoživitelky s dětmi ve smyslu - kdy pomoci, kdy nepomoci, kdy nelitovat?
Je pravda, že zrovna včera mi volala paní, která bude do Šatníku darovat televize. Dohromady jich bude třeba 200. Napsala jsem to na stránky Šatníku, a že tam máme prvních 10, které jsme hned dali dál. Včera mi ta paní volala, že jak jsem o tom napsala, a také jsem ji označila, seběhli se lidé ze všech stran, kterým se doma zrovna rozbila televize.
Náhoda?
Říkala jsem jí, že je to úplně normální. Nikdo s tím nemá takovou zkušenost, ani já jsem ji na začátku neměla. Vzpomínám si, jak jsem vezla věci do jednoho azylového domu. Navezla jsem tam toho spoustu, ale říkala jsem si: „Tady něco nehraje!" Nakonec byl ten příběh úplně jinak. Byl tam pán, tatínek, který mi byl záměrně zatajen. Takže ano, skvělé je, že každý daruje, ale může se stát - a to se stalo spoustě lidí - že narazíte. Dnes v Šatníku fungujeme jinak. Kontrolujeme dokumenty, protože všechno se dá krásně ověřit, a snažíme se, aby s dary bylo naloženo správně. Tak to má být.
Také jsem se přihlásila do jedné FB skupiny, darovat věci po dceři, a byla jsem v šoku z toho, co tam probíhá za bojůvky: „Téhle ženské nic neposílejte, to je podvodnice, to je samoživitelka, která ty věci prodává!" Najednou jsem koukala a došlo mi, že musím najít konkrétního člověka, kterému to předám a budu spokojená.
To je nejlepší. Občas se na mě dárci obrací, že chtějí najít někoho konkrétního, a takhle to také uděláme. Do Šatníku nám chodí maminky i babičky, které mají vnoučata v pěstounské péči, a známe je. Internetová charita na tohle není dobrá, v tom se schová spousta věcí. Teď k nám chodí i maminky z Ukrajiny a včera jsme je začali poprvé evidovat. Budeme evidovat počet vstupů, protože už nastal čas. Vyrobili jsme kartičky, kde budeme zaznamenávat návštěvu. Včera jsme jich zaznamenali 350 za 7 hodin. Máme tam docela šrumec.
To je neuvěřitelné. Vy jste hrozně rychle zareagovali, když začala ukrajinská válka a přišli první migranti. Co mohou lidé do Šatníku v tuhle chvíli přinést?
Pořád to samé. Oblečení, plenky, drogerii, kosmetiku. Konkrétně u toho oblečení je neuvěřitelné, jak velký máme výdej. Dnes ráno jsem kontrolovala stav zásob a nemáme žádné. Co přijmeme, to hned vydáme.
Opravdu? V jednu chvíli byl stop stav.
To byl, ale teď už zase sháníme. Přišli uprchlíci. Tehdy jsme nabírali oblečení a už jsme ho neměli kam dát. Ale už tady máme odběratele, takže teď už nebudeme zastavovat asi nikdy.
Nastala taková zvláštní situace, kdy si matky samoživitelky stěžovaly, že tady už pro ně nejste, protože jste pro ukrajinské matky. Jak je to teď?
Tohle je pro mě zajímavý moment. Od začátku, kdy jsme museli zavřít, jsem tlačila na to, abychom brzy zase otevřeli. Potom začaly maminky psát, a bylo to pár expertek, které působily dojmem, že pokud neotevřeme ihned, nastane v jejich rodině katastrofální situace. Takže jakmile to šlo, tak jsme otevřeli, a žádný zástup maminek v totální nouzi se nekonal. České maminky začaly chodit a chodí, ale realita neodpovídala tomu křiku na sociálních sítích. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale domnívám se, že ten křik byl způsobený závistí, že Ukrajinky tady berou něco, co mám dostat já. Bohužel ta nárokovost, která vzniká v hlavách některých lidí, není vůbec na místě. Na dar od dárce nevzniká nikomu automaticky nárok. Chodí k nám všechny maminky. Ukrajinské, české, a ty, které u nás nejsou zaregistrované, se mohou jednoduše registrovat emailem.
Šatník najdeme v Pražské tržnici?
Ano, v Pražské tržnici, hala 19 a na stránkách satnikpraha.cz.
Tam nedostanu jen oblečení nebo drogerii, ale vy také nakupujete? Jaký je systém? Máte sbírku, kam můžeme přispět, a kde jsou peníze. Vy ty peníze vezmete a nakupujete jídlo?
Ano, objednávám.
A co tam objednáváte?
Měníme to podle potřeby. Teď nám tam třeba maminky chodí pomáhat, dobrovolničí u nás. Potom si napíšou seznam jídla, vyfotí si stránku u toho dotyčného dodavatele, my jim to objednáme a nákup přijede druhý den. Mají u nás zhruba 200 korun na hodinu. Máme sedmihodinovou službu. Když nám někdo přijde pomoct, tak jsem vděčná, protože nemám žádnou partu zaměstnanců. Mám tam dvě kolegyně a k tomu každý den třeba 15 dobrovolnic, které tam chodí podle potřeby. Těm dáváme jako poděkování nákupy.
Co nejvíce nakupují?
U našich dodavatelů je možné upravit řazení položek podle nejlevnějších. Takhle objednávám i já, jedu to ekonomicky. Maminky tedy hodně jedou kuřata, protože děti mají kuřecí maso rády. Dále je to pečivo, ovoce a zelenina a k tomu trochu sladkostí. Potom dětská kosmetika, šampony, vložky nebo pastelky do školy.
Jaký jídelníček mají ukrajinské maminky?
Jiný. To mě zaujalo, protože české maminky tohle nenakupují. Ony často kupují ryby, třeba makrely, to je evidentně ukrajinská hitovka. Nedávno jsem si ji koupila také, protože jsem na ni dostala chuť, když jsem na ni pořád klikala. Kupují také krabí tyčinky. Ukrajinské holky mi říkaly, že z toho dělají krabí salát, pak také chtějí řepu a pohanku. Každý z Ukrajiny chce pohanku, je to tam strašně rozšířené jídlo. U nás pohanku jedí snad jenom biomatky.
Vy sama klikáte? Je to tak? Doma s dětmi dopíšete úkoly a jdete klikat nákupy?
Nejen já, ale i moje kolegyně. Jsme na to tři.
O životě s Robertem Zárubou
S manželem jste krásný pár!
To je partner, my nejsme manželé.
Pardon.
Kolega z práce.
Kolega z práce, se kterým máte děti. Představuji si, jak jste doma a vy mu povídáte o svých reportážích a on vám zase o klucích z kabiny, které viděl na Olympiádě.
O tom si nepovídáme.
Ne? A o čem si tedy povídáte?
O běžném provozu rodiny. O dětech. Hodně řešíme naše domácí věci. Práci řešíme, jen když na něco nadáváme, to je pak druhé ucho dobré. Ale že bychom si vyprávěli o reportážích, to ne. Na to mám kolegy v práci.
Neřeknete panu Zárubovi: „Podívej se na tuhle reportáž"?
Někdy mu to říkám, ale jen když je to opravdu nějaká hrůza. Často mu vyprávím o své práci, ale on mi to úplně nežere. Jako, že by řekl: „Fakt, jo?!" Protože to je pořád. Na zadku ze mě už dlouho nesedí.
O čem dalším moderátorka Nora Fridrichová promluvila?
- O nenávisti politiků
- Kdy se jí z agrese politika udělalo špatně
- Kolik hodin denně spí
- Jak vzniká pořad 168 hodin
- Proč usíná v divadle
- O ukrajinské rodině, kterou ubytovala
- O hoaxech a dezinformačních webech
- O novém kandidátovi na prezidenta
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
