
Dominiku překvapilo zjištění, že její máma je aktivní na internetu. Publikuje příspěvky o sobě a o tom, jak se vyrovnává s životem po rozvodu. Dominika byla nejdříve naštvaná, ale pak pochopila, že pro mámu to má smysl.
Když jsem byla malá, máma pro mě byla celý můj svět. Spolu jsme pekly sušenky, hladila mě po zádech, když jsem měla noční můry, a vždycky jako první poznala, že nebrečím kvůli odřenému kolenu, ale kvůli zlomenému srdci. Byly jsme si blízké, byly jsme jako nejlepší kamarádky. Nic nás nemohlo rozdělit. Všechno se ale změnilo...
Máma se změnila
Máma na tom po rozvodu byla špatně – brečela v kuchyni, zírala na vypnutou televizi, zapomínala, jestli už snídala. A pak se v ní něco zlomilo. Nebo možná spíš něco přepnulo. Začala se jinak oblékat. Nosila upnuté šaty, vysoké podpatky a výrazně rudou rtěnku. V koupelně trávila i dvě hodiny. Večer mizela z domu a já neměla ponětí, kam chodí.
Nejhorší bylo, když jsem ji jednou našla na Instagramu, nalíčenou, se sklenkou prosecca v ruce a popiskem: „Nová kapitola.“ Udělalo se mi zle...
Vypadala jako rozvedená influencerka, která se snaží přesvědčit svět, a možná hlavně sama sebe, že její život teprve začíná. Měla jsem pocit, že mi někdo mámu ukradl a nahradil nějakou cizí ženou s touhou po lajcích. Nechtěla jsem si to přiznat, ale napadlo mě, jestli v naší domácnosti nejsem najednou já ta dospělá...
Moje máma točí videa na internet
Na její internetové aktivity jsem narazila úplnou náhodou. Hledala jsem do školy něco k prezentaci o životních změnách a najednou mi vyjel její Instagram. Měla tam také video s názvem „Samota po rozvodu a jak se přestat bát.“ Vytřeštila jsem oči. Na náhledu k videu byla nalíčená jako snad nikdy dřív.
Klikla jsem na to. Prvních pár vteřin jsem cítila jen vztek a stud. Jako by se propadla ještě hloub do toho virtuálního světa, kde lze každý problém vyřešit nějakým hashtagem. Ale pak jsem ji začala opravdu poslouchat.
„Nechci být neviditelná. Nejsem jen máma. Jsem taky žena. A chci, aby si to ženy po čtyřicítce uvědomily,“ říkala a hleděla do kamery. Její hlas nebyl afektovaný, byl klidný, jemný a vyrovnaný. Jako by mluvila sama k sobě. „Léta jsem dávala na první místo všechny ostatní. Děti, manžela, domácnost... A pak jsem zůstala sama. Cítila jsem prázdnotu. A tak jsem začala znovu hledat samu sebe...“
Pak mluvila o samotě. O ránech, kdy netušila, proč vůbec vstávat z postele. O tom, jak šla poprvé sama do kavárny. Jak se dlouho nedokázala podívat do zrcadla, protože nepoznávala ženu, kterou tam spatřila.
Zírala jsem na telefon a cítila, jak se ve mně něco mění. Ještě jsem to neuměla pojmenovat, ale bylo to silné. Najednou jsem neviděla jen mámu v třpytivých šatech. Viděla jsem ženu, která něco ztratila. A místo toho, aby v tom utonula, rozhodla se poskládat si svůj život znovu. Nešlo o lajky. Šlo o to nevzdat se.
Dlouho jsem jen tiše seděla. Nevěděla jsem, co mě bolí víc, jestli to, že jsem to dřív neviděla, nebo že mi o tom máma nic neřekla...
Promluvily jsme si
Až večer jsem se konečně odhodlala promluvit si s ní. Vešla jsem k ní do pokoje, bez zaklepání, to bylo něco, co jsem dřív dělala jen tehdy, když jsem ji chtěla něčím překvapit. Tentokrát jsem ale byla překvapená já... jejím příběhem, který jsem neznala...
Seděla na posteli v teplácích, bez make-upu, s dekou přes nohy. „Nechápala jsem, proč to děláš,“ začala jsem pomalu. „Myslela jsem si, že se chceš stát jednou z těch hloupých holek z TikToku.“
Zamrkala. Zhluboka se nadechla, ale chvíli mlčela. Pak tiše řekla: „Dvacet let jsem byla manželka, máma. A najednou jsem zůstala sama. Musela jsem najít sama sebe.“
„Ale měla jsi přece mě,“ zašeptala jsem.
„Já vím,“ odpověděla stejně tiše. „Ale někdy to nestačí.“
Zmlkly jsme. Dívala jsem se na ni... a poprvé po dlouhé době jsem neviděla mámu. Viděla jsem ženu, unavenou a křehkou.
Pochopila jsem ji
Tím rozhovorem se sice nezměnilo všechno, nezačaly jsme najednou snídat spolu nebo chodit na nákupy. Ale něco mezi námi bylo jiné. Jednoho dne, když jsem se vrátila z přednášky, seděla máma u počítače a stříhala nové video. „Pomůžeš mi vybrat fotografii na náhled videa?“ zeptala se.
Byla jsem tím trochu zaskočená. Sedla jsem si vedle ní a sledovala, co natočila. Video bylo překvapivě otevřené, mluvila v něm o studu, který cítila, když si poprvé dělala selfie. O tom, jak jí dlouho trvalo vyslovit nahlas slovo „sama“, protože znělo jako rozsudek.
Některé věci mi pořád přišly trapné. Když se usmívala až moc nebo mluvila přehnaně nadšeně, protočila jsem oči. Ale už jsem ji nesoudila. Už jsem ji nechtěla zastavovat.
Nevím, co bude dál. Možná se zase pohádáme. Možná si ještě mockrát nebudeme rozumět. Možná ale nejde o to, aby máma byla dokonalá. Možná stačí, že je sama sebou...
Další příběhy ze života →

Vendula (38): Máma odmítá léčbu rakoviny. Prý stačí, když se bude mít víc ráda
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.