Facebook
Instagram
Může někdo milovat svou zahradu víc než vnoučata? Takovou otázku si klade Dorota. Její tchyně je totiž na svou zahradu mimořádně háklivá. Bedlivě ji střeží a nedopustí, aby si v ní děti hrály.
Moje tchyně Bára miluje zahradničení, ovšem náš pohled na tuto zálibu se naprosto liší. Podle mého názoru je zahrada určená k odpočinku a rodinné rekreaci, ale pro ni je to téměř svatyně, kterou nikdo nesmí narušit. Kdykoli se chystáme na návštěvu k Báře, pociťuji stres. Hlavně kvůli dětem. Ty se totiž v její zahradě rády hrají.
Tchyně miluje svou zahradu
„Pamatuješ, jak Kačenka našla na rajčeti berušku a chtěla ji ukázat babičce? Začala vyvádět, protože Kačka sáhla na rostlinu...“ připomněla jsem svému manželovi Honzovi, když jsme byli na cestě k Báře.
„Máma to někdy opravdu přehání. Pokusím se ji přesvědčit, aby se trochu mírnila...“ slíbil, ale oba jsme věděli, že to nebude jednoduché.
Tchyně nás čekala před domem a na rtech měla široký úsměv. „To je báječné, že jste přijeli!“ zvolala, sotva jsme vystoupili z auta. Postupně nás všechny objala. Děti hned spustily na babičku, co mají nového a co zažily v poslední době.
Po obědě tchyně navrhla procházku po zahradě, důsledně však hlídala, abychom se drželi vyznačené cestičky. Všechno probíhalo v klidu, dokud se děti náhodou nepřiblížily k záhonu s astrami.
„Opatrně!“ zvolala Bára. „Teprve včera jsem je zasadila.“
Děti se zastavily jako přimražené a já s Honzou jsme si vyměnili pohledy. Bylo jasné, že se v zahradě pohybujeme na tenkém ledě. „Co třeba zkusit klidnější zábavu?“ nadhodila jsem.
Vrátili jsme se do domu. Připadali jsme si trochu jako zavření v kleci. Hlavně proto, že venku bylo nádherné počasí.
Tchyně vybuchla
Děti stejně brzy na nějaké domluvy zapomněly a vyběhly ven. Nezasahovala jsem, protože si myslím, že musí mít nějakou volnost, ale všimla jsem si, jak Bára nervózně sleduje každý jejich krok. Potichu vybídla Honzu, aby děti nějak usměrnil, jinak prý její trávník nepřežije jejich řádění. A nakonec se stalo to, čeho se obávala – míč přistál přímo v květinovém záhonu.
Tchyně to okamžitě zpozorovala. „Co to tu vyvádíte?“ vykřikla.
„Klid, mami, to je jen míč. Za chvilku ho vyndám,“ snažil se uklidnit situaci Honza.
„Nejde o míč!“ vybuchla rozčileně. „Existují jistá pravidla! Jak to, že nikdo nemyslí na to, že tak blízko květin si hrát nesmí?“
Zlost a rozmrzelost, které se ve mně hromadily od našeho příjezdu, najednou převládly. „Báro, děti si musí mít kde hrát. Nejde je pořád držet na vodítku. Zahrada je snad pro lidi, ne aby lidi sloužili zahradě...“ vyhrkla jsem.
„To je můj pozemek!“ ohradila se Bára. „Mám plné právo chtít, aby si vážily mé práce.“
Bára byla přesvědčená o svém právu mít dokonale udržovanou zahradu, zatímco my jsme bránili potřebu dětí svobodně si hrát. „Chápu, že ti na zahradě moc záleží a vážím si toho, ale nešlo by to skloubit s potřebami dětí?“ nadhodila jsem.
Našli jsme kompromis
„Tahle zahrada je pro mě vším. Věnuju jí každou volnou chvíli a nedokážu si představit, že by mi ji děti poničily,“ odpověděla tchyně.
„Jenže děti musí poznávat svět. Nemůžeme jim pořád říkat, že všude jsou zákazy. Když Kačka chtěla zasadit vlastní tulipán, neumožnila jsi jí to. Prý by to narušilo tvůj plán. Není to trochu přehnané?“ rozčilovala jsem se.
„Že je vše v dokonalém pořádku, je výsledek mé dřiny. Ty tohle nechápeš,“ pohlédla na mě zklamaně.
„Myslím, že se dá najít nějaké řešení. Děti si můžou hrát v jedné části zahrady, když postavíme třeba malý plůtek,“ navrhl Honza.
Tchyně se zamyslela a chvíli mlčela. Pak přikývla, i když bylo znát, že to pro ni není snadné. „Chápu, že děti potřebují prostor vyřádit se, ale prosím vás, respektujte, jak moc mi na mojí zahradě záleží...“ požádala.
Pořád mám dojem, že to dost přehání a její pravidla jsou hodně striktní. Na druhou stranu oceňuju, že se aspoň trochu snažila ustoupit. Stejně mi vrtá hlavou, jak je možné, že někdo miluje svůj záhonek tak moc, že v něm nestrpí ani vnoučata...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
