Facebook
Instagram
Jarka kdysi měla svou tchyni ráda, ale ta doba už je dávno pryč. Když se tchyně rozhodla, že bude chodit na návštěvy často a bez ohlášení, Jarka svůj názor změnila. A v průběhu jedné z těch návštěv jí bouchly saze.
Mám vlastní byt, který jsem dostala od rodičů. Bydlím v docela dobré čtvrti. S manželem se máme rádi a jsme spolu šťastní. Dobře vyděláváme, nejsme nemocní. Nechybí nám nic. Jen se uhnízdit a užívat si života, že? Celou tu krásnou pohádku ale kazí jedna čarodějnice - moje tchyně.
Tchyni jsem kdysi měla ráda
Abych vám nastínila, proč mi tato žena dnes tak vadí, musím vám o ní alespoň stručně něco povědět. Maminka mého manžela je šťastná a spokojená důchodkyně, která se na stará kolena rozhodla ještě něco zažít.
Bydlí asi 100 kilometrů od nás a když ještě pracovala, vídali jsme se jenom občas. Musím přiznat, že v té době jsem měla její společnost dokonce ráda. Vůbec mě neobtěžovala. Co odešla do důchodu, mám chuť vyrvat jí vlasy z hlavy.
Zřejmě trpí příliš velkým množstvím volného času. Dokud ohlašovala své návštěvy, dalo se to snést. Měla jsem ale tušit, že se blíží problémy, když pořád opakovala: "Děti moje milé, dala bych všechno za to, abych mohla žít ve velkoměstě. Stáří není žádná radost. Je dobře, že aspoň u vás si můžu užít trochu života..."
Pak si usmyslela, že se nemusí ohlašovat. Chodila k nám kdykoliv a očekávala, že o ni budu pečovat jako o královnu. Bohužel jsem ji nejednou musela nechat doma samotnou. U nás v práci není tak snadné vzít si kdykoliv dovolenou. Můj manžel je na tom stejně. Jenže tchyně to nechápe...
Tchyně mi jde na nervy
Obvykle to vypadá tak, že se jí v očích objeví slzy. "Ale... jak to myslíte, že jsem přijela k vám a musím strávit den sama?" pronesla nedávno smutně. Poprvé jsem jí to ještě sežrala, ale po těch letech mě to už přešlo.
"No ano. Nebudu si moct vzít volno. Musím pracovat, ať chci, nebo ne. Udělala jsem ti seznam zajímavých míst, kam se můžeš jít podívat..." snažila jsem se nějak dostat z té situace.
"A to mám chodit po městě sama? Počkám na tebe, abych se neztratila..." řekla a sedla si k televizi.
Neměla jsem v úmyslu s ní dál diskutovat, protože jsem věděla, že tenhle rozhovor k ničemu nepovede. Problém s vyčleněním volného času je však jen špičkou ledovce. Tchyně také nikdy neopomene horlivě kritizovat mé vaření.
"Tohle mám jako jíst? Vždyť je to nějaký blaf. Ještě že jsem přišla, aspoň ti ukážu, jak se vaří opravdová svíčková..." řekla mi a pěkně mě naštvala. Vím, že zrovna svíčkovou umím.
Stejně nehnula ani prstem. A pak bylo třeba naservírovat jídlo na stůl, uklidit, umýt nádobí, připravit a naservírovat dezert. Jediné, co chybělo, bylo, abych jí ještě vyprala prádlo a utřela zadek...
Už jsem to nevydržela
Hromadila jsem v sobě vztek, ale každý má své meze. Když měla další tirádu v kuchyni a znovu se rozohnila, že na ni nemám čas, něco ve mně prasklo.
"Myslíš si snad, že peníze padají z nebe? Nevím, v jaké realitě žiješ, ale já musím chodit do práce, abychom všichni měli co jíst. Zatraceně, nemám čas hrát si na turistického průvodce!" zařvala jsem.
Spoléhala jsem na to, že mě manžel podpoří, protože jsme se nejednou bavili o tom, jak nás návštěvy jeho matky vytáčejí. Marně. Seděl a neřekl ani slovo.
Druhý den ráno jsem na chodbě viděla kufry. Tchyně se rozloučila a ani nepožádala, aby ji někdo odvezl na vlak. Chtělo se mi brečet štěstím...
Tchyně neřekla poslední slovo
Doufala jsem, že se urazí a přestane k nám chodit. Jak asi tušíte, stal se pravý opak. Neuplynul ani měsíc a tchyně se opět objevila u nás. Tentokrát však nebyla sama.
"Dostala jsem skvělý nápad. Přišla jsem s Pavlínou. Znáte ji, že? Je to moje kamarádka. A protože vy na mě nemáte čas, musela jsem si zařídit náhradu."
Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem se omluvila, že musím jít něco zařídit, a vytratila jsem se z bytu. Musela jsem zavolat manželovi.
"Řekni něco své matce! Tohle přece není hotel pro důchodce!" křičela jsem do telefonu.
"A co mám podle tebe dělat?" odpověděl mi stejně hlasitě. "Mám říct matce, aby odešla? Vyhodit ji na ulici? Chápu, že byt je tvůj, ale pořád mluvíme o mé mámě!"
No, jak jsem se s ním měla hádat dál? Můj plán na přežití následujících dní byl jednoduchý. Zatnout zuby a nedovolit, aby se podobná situace ještě někdy opakovala...
Viděla jsem rudě
Tchyně s kamarádkou jako kdyby omládly. Trávily celé dny ve městě, popíjely víno a vracely se pozdě v noci omámené. Nevadilo jim, že spíme a brzy ráno vstáváme do práce. Došlo to tak daleko, že jsem se plížila jako myš po vlastním bytě, aby po mně ty protivné báby zase něco nechtěly.
Když jsem jednoho dne našla kalhotky a podprsenky těch dvou viset na ramínkách v koupelně, viděla jsem rudě. Sevřela jsem ruce v pěst a šla za nimi.
"Za dva dny mě přijede navštívit sestřenice s manželem a dětmi. Je mi líto, ale musíte jít domů..." řekla jsem přes pevně sevřené rty.
"Vždyť se přece všichni vejdeme. Rozložíš jim nějakou matraci a máte také gauč,“ reagovala tchyně, aniž by odtrhla oči od televize.
"Já přece nevedu hotel..." pronesla jsem naštvaně.
"Tak ty vyhazuješ vlastní tchyni na ulici? No, jak myslíš. Klidně odejdeme, když nás tu nechceš. Vždycky jsem věděla, že můj syn si mohl vybrat lépe... Ale nemyslela jsem si, že jsi tak drzá..." vyhrkla a odešla si balit věci. Pavlína pokorně šla za ní.
Bylo mi úplně jedno, jestli se tchyně urazila. Nebo že se manžel na mě naštve, protože jsem si vymyslela lež o návštěvě sestřenice. Tohle je můj život, můj byt a můj prostor. Pokud bych tchyni nedostala pryč, určitě bych se z ní zbláznila...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Související články
