Drahomíra (68): Neměla jsem peníze na zaplacení složenek. Zachránil mě až velikonoční pozdrav z antikvariátu

Sice už patřím mezi penzisty, ale za mlada jsem si na život nestěžovala. Vystudovala jsem vysokou školu a roky pracovala v oboru, který mě bavil. Jenže čas ubíhá a léta přibývají. Okolí se mění a ne vždy jde o změnu k lepšímu. V mém případě je každý rok horší a horší. Z penze sotva vyžiji, a když poplatím vše nezbytné, nezbývá mi obvykle ani na ovoce.

Mohlo by Vás zajímat:

Monika (50): Našla jsem u čtrnáctileté dcery antikoncepci. Nejvíc mě naštvalo, že jí ji sehnala její nová macecha

Opraváři jsem dala poslední peníze

Opakovaně se proto ucházím o nějakou doplňující práci, jenže důchodkyni nikdo nechce. Vždy se objeví lepší kandidát než já. A tak žiji, z čeho jde. Ty tam jsou doby, kdy jsem si mohla pořizovat co chvíli nové boty a občas si nechat ušít i šaty na míru. Dnes nemám ani na přešití konfekce. Dáma ze starých časů je definitivně pryč. „Nezoufej, může být hůř,“ říkávala jsem si a netušila, jak moc pravdivá slova to jsou.

Vše přitom začalo nenápadně. V bytě, kde bydlím, se jednoho dne porouchala toaleta a já musela shánět opraváře. Jsem vdova a bohužel už nežije ani náš jediný syn. Instalatérovi bylo třeba zaplatit. Tehdy jsem měla něco málo bokem, takže účet byl se skřípěním zubů srovnán. Pán odešel a toaleta fungovala, jenže já byla na dně. Neměla jsem ani korunu a co čert nechtěl, další den dorazila faktura s doplatky. „Kde teď seženu peníze? Kdo mi pomůže?“ proběhlo mi hlavou. Termín zaplacení se navíc nebezpečně blížil. Zkoušela jsem vše možné, dokonce i sousedy, ale nic. Mezitím přišlo fiasko s dalším výběrovým řízením a složenka na mě hrůzostrašně mrkala ze stolu.

Mohlo by Vás zajímat:

Marián (60): Pár let před důchodem jsem dostal padáka. Od té doby si nemůžu najít žádnou práci, pro všechny jsem asi moc starý

V antikvariátu jsem objevila pohled, který mě zachránil

Zpanikařila jsem a už myslela na nejhorší. Spadnout do dluhů je totiž lehké a nemusí jít o velké částky. Vždyť mě k zemi složí i suma, jakou jiní lidé běžně vyhodí za jeden den v obchodním centru a kavárně. Někdo má a někdo nemá. Já neměla, a když už jsem se připravovala na nejhorší, utekla jsem z prázdného bytu s nadějí, že alespoň procházka mi udělá dobře.

Udělala, přičemž po cestě jsem narazila na malý antikvariát. Nedalo mi to a očkem jsem nakoukla dovnitř. Dle očekávání knihy a… staré fotografie. Chvíli jsem si je prohlížela, až mi do oka padl krásný prvorepublikový pohled. Šlo o velikonoční pozdrav z 20. let a já se už do slečny na snímku totálně zakoukala. Co mě však překvapilo, byla cena. Pán za něj chtěl jen 10 korun, což jsem dokonce i já mohla v peněžence postrádat.

Zaplatila jsem a pohled odnesla domů. Jenže něco mi nehrálo a já měla tušení, že věc, kterou držím, musí být dražší. Obrázek jsem tudíž vzala ještě ten den do starožitnictví na druhém konci města a zkusila, za kolik by ho vzali tam. Nelitovala jsem. Šlo o skutečně hodnotný historický pohled, jehož reálná cena dosáhla několika tisícovek. Částky ještě o málo vyšší, než kolik jsem potřebovala. Starožitník fotografii vykoupil a mně se ulevilo.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

David (45): V domově důchodců jsem narazil na mou učitelku ze školky. Dodnes si pamatuji, jak mě s chutí šikanovala

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.