Elena (40): Možná jsem divná, ale nikdy nikomu nezávidím. Okolí to má ovšem jinak a já se nestačím divit

nechápe
Zdroj: Freepik

Závist patří mezi nejčastější mezilidskou emoci. V průběhu života ji v různé míře pozná každý. Otázkou však zůstává, jak s ní naloží. Závidět můžeme leccos, avšak onen subjektivní pocit by nás neměl dostávat na scestí. Elena myslí, že nikdy nikomu zle nezáviděla. Naneštěstí její okolí závidí o sto šest…

Michaela Karásková
Michaela Karásková 13. 03. 2025 10:00

Nevím, jestli jsem skutečně mimořádný exemplář „podivína obecného,“ ale s čistým štítem mohu říci, že jsem nikdy nikomu zle nezáviděla. Samozřejmě, že když spolužačka dostala jedničku a já čtyřku, mrzelo mě to. Stejně tak, jako když nejlepší kamarádka dostala pod vánoční stromeček drahý Barbie set, zatímco mé dárky tvořilo oblečení. Nebylo mi z radosti do skoku. Ovšem, nikdy jsem pro to nikoho nepomlouvala, nebo mu snad věci nebrala či nerozbíjela.

Závist jsem přetavila v motivaci

Prostě jsem onu „pilulku smutku“ spolkla, a do budoucna spíše usilovala, aby jednička z prověrky byla příště u mého jména a drahá hračka pod stromečkem doma, nikoliv u kamarádky. Zkrátka a dobře, emoci zvanou závist, jsem pokaždé dovedla přetavit v motivaci. Kladnou motivaci.

Jenže zatímco mě přišel obdobný přístup více méně normální, mému okolí, zdá se, ne. Již na škole jsem se setkávala s pravými opaky a vlastně, když se tak zamyslím, potkávám je dodnes. Pokud někdo dostal na základce pětku a jiný jedničku, v lepším případě hned onoho jedničkáře dalších pět ve třídě pomluvilo, v horším mu i něco škaredého provedlo.

Nikdy jsem neměla potřebu pomlouvat

Například spolužačce Martině. Ta v osmé třídě odletěla s rodiči o jarních prázdninách kamsi k moři, ale spolužáci jí výlet natolik záviděli, že když se vrátila mírně opálená zpět domů, kluci ji na židli celou oblepili izolepou. „Aby ti to opálení náhodou někde neodpadlo!“ řehnili se jako praštění, zatímco Marťu jsme pak z lepící pásky musely s holkami vystřihávat nůžkami. Veronika a Valerie tehdy sice nadšeně pomohly, ale jak byla Marťa z očí, hned spustily.

„Víš, že sluníčko může způsobovat nemoci? Nechápu, proč tam jela. To já bych nejela, nechci chytit nějakou exotickou chorobu,“ ohrnovala nos Valerie, zatímco Veronika si přisadila, že její tatínek musí ve firmě strašně vydělávat, když už si mohou dovolit i cestu k moři… A já? Nebylo mi jasné, jak může nějaké drbání změnit, že na dovču jela Martina, nikoliv já.

Se závistí se setkávám pořád

Obyčejný fakt, že pomluvy a naschvály jsou něco jako nefunkční zaklínadla závistivců, jsem si pak ověřila v praxi života ještě mnohokrát. Například, když si rodiče pořídili nové, byť úplně obyčejné auto, ale do rána mělo všechna čtyři kola vypuštěná. Náhoda?

Avšak pravou sílu závisti jsem teprve pocítila v prvním zaměstnání, a přitom ani nešlo o čistě ženský kolektiv. Například jeden vrátný, se kterým se rozvedla manželka, domlouval pak všem okolo, ať se nikdy nevdávají či nežení. Jenže pokud ho neuposlechli, začal jim s oblibou dělat naschvály. Kolegyni takto zamlčel dopis, jinému zase telefonické hovory. Také holky v mé kanceláři se navzájem pomlouvaly leckdy způsobem, že to chvilkami vypadalo jako ve včelím úlu, a pomyslnou třešničkou na dortu byla šéfová, která své asistentce záviděla štíhlé nohy, a tak ji nutila celý čas chodit v neforemných kalhotách.

Nechápu své okolí

Atmosféra mezi lidmi bývala mnohdy natolik hustá, že se skutečně nedalo dýchat. Bohužel, ani změnou zaměstnání můj problém s okolím neskončil. Naopak. Když se kupříkladu sejdou moji a manželovi příbuzní, už dopředu je jasné, že z původně krásných chvilek vznikne nějaký průšvih.

Začne to úsměvy, ale pak se všichni pohádají, kdo je větší chudák a kdo si naopak uměl snadno dopomoci k lehkému životu. „Milí“ bývají také sousedé. Jako onehdy, když nás nejmenovaná sousedka udala, že rušíme noční klid, zatímco bujarou diskotéku pořádal jejich byt. Lze pokračovat. Jen mi stále uniká, co z toho všeho ti lidé mají. Záviděnou věc pomluvami či naschvály stejně nezískají a navrch ještě způsobí malér, do kterého občas zabřednou samotní.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Dojemný příběh Reginy Řandové: Ustála toxický vztah i únosy syna, nakonec se dočkala svého prince

Dojemný příběh Reginy Řandové: Ustála toxický vztah i únosy syna, nakonec se dočkala svého prince

Související články

Další články