Paní Eliška má tři děti a spoustu vnoučat. A i když má svou rodinu ráda, musela jednoho dne říct dost a začít myslet i na sebe. Poslední kapkou bylo chování jejích dcer.
Celý život jsem věnovala rodině a práci, ale rozhodně jsem nečekala, že se v důchodu stanu chůvou, připravenou kdykoliv posloužit. Svoje vnoučata miluju, jenže dlouhodobé hlídání je prostě vyčerpávající. Už mi není dvacet let a chci si užívat života, dokud mi to zdraví dovolí.
Mám tři děti
Můj syn Petr žije už několik let v Německu, kde si našel ženu a založil rodinu. Mají spolu dvě děti. Když je navštívím, vždy mě vítají s otevřenou náručí a chovají se ke mně jako ke královně. Nikdy nevyužívají mé přítomnosti k tomu, abych hlídala děti nebo vařila. Starají se sami a moje návštěvy jim dělají skutečnou radost.
O svých dvou dcerách, Aničce a Agátě, to bohužel říct nemůžu. Jelikož jsem v důchodu, považují za samozřejmé, že se musím postarat o jejich děti, kdykoliv se jim to hodí. Ani jedna momentálně nepracuje, raději tráví čas na nákupech, u kosmetičky nebo kadeřnice. Jako by neviděly, že i já mám své potřeby, limity a pocity.
Pro ně jsem jen člověk, na kterého můžou naložit část svých povinností. Nikdy se nezeptají, jak se cítím, zato si neustále stěžují, že jsem něco neuhlídala nebo nezvládla. Nedochází jim, že hlídání rozjívených dětí den co den mě unavuje. A když si dovolím říct, že si chci odpočinout, slyším jen řeči o tom, že jsem sobecká...
Nedokázala jsem říct NE
„Mami, prosím tě, dvě hodinky tě nezabijou. Je přece neděle!“ prosila mě Anička.
„Nezvládnu to, ještě mě bolí záda ze včerejška,“ snažila jsem se vymluvit.
„Pošlu pro tebe Marka, ať nemusíš tramvají.“
A tak jsem zase podlehla. Mladí si vyrazili do kina a já zatím bojovala s dvojčaty. Když mě zeť večer odvezl domů, měla jsem pocit, že mi dělá laskavost.
Ani Agáta nebyla o nic lepší. Posledně jsem hlídala Michálka a Justýnku, když na mě spustila: „Proč jsi neudělala oběd?“
„A kdy jsem ho měla stihnout?“ bránila jsem se.
„To je jedno, určitě jsi měla chvíli čas,“ odsekla.
Nezmohla jsem se na odpor. Ona měla čas na kosmetiku, ale oběd chtěla hodit na mě. V tu chvíli jsem cítila zlost a smutek zároveň. Takhle jsem přeci svoje dcery nevychovala...
Došla mi trpělivost
Jednoho čtvrtečního odpoledne se stalo něco, co všechno změnilo. Anička mě opět „poprosila“, abych hlídala dvojčata. Když si děti začaly v klidu hrát, přemohla mě únava a usnula jsem na gauči. Probudil mě až její křik.
„Co se tady dělo? To myslíš vážně?“ ječela, protože našla kuchyň plnou mouky, cukru a soli. Když jsem spala, děti si zjevně hrály v kuchyni. Nic se jim nestalo, ale viděla jsem, jak se její vztek obrací proti mně. Seřvala mě, jako bych byla neschopná a nezodpovědná.
Odešla jsem v slzách a později skončila na pohotovosti s vysokým tlakem. Zavolala jsem Petrovi, který si vše vyslechl a pořádně se na sestru naštval.
Když mi pak dcery vyčetly, že jsem si „stěžovala“ Petrovi, došla mi trpělivost. „Nebudu se už nechávat takhle ponižovat!“ vyhrkla jsem.
„Zase přeháníš,“ odsekla Anička.
„Nejsem vaše služka,“ řekla jsem rozhodně.
Rozhodla jsem se žít svůj život
Trochu jsem se pak klepala, ale říkala jsem si, že mám právo vyslovit svůj názor. Nakonec jsem byla ráda, že jsem sebrala odvahu. A rozhodla jsem se udělat něco pro sebe. Dlouho jsem snila o pobytu v lázních, kde bych si odpočinula a dobila baterky. Bez váhání jsem se přihlásila a sbalila kufry.
„Ty jsi v lázních? A nám jsi nic neřekla?“ divila se Agáta, když mi volala kvůli hlídání dětí.
„Nemusím se ti zpovídat,“ odpověděla jsem klidně.
Obě dcery se urazily a mají mě za špatnou babičku. Mrzí mě to, ale zároveň cítím úlevu. Pokud si neuvědomí, že nejsem jejich služebná, budu si držet odstup. Musí pochopit, že i já mám právo na svůj život.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.