Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Eva považovala románek se svým šéfem za vzrušující úlet. Jednoho dne ale zjistila, že je těhotná. Doufala, že její šéf projeví alespoň trochu zájmu, ale on to považuje jenom za další problém, který musí vyřešit.
Nešla jsem průšvihům naproti. Našly si mě samy, v dokonale padnoucím obleku, s vůní, která stála víc, než vydělám za měsíc, a s tím pohledem, který ve vás vyvolá pocit touhy i podřízenosti zároveň...
Aférka se šéfem
Mělo jít jen o flirt. Nic víc. Nevinná gesta v práci, která zpočátku působila neškodně. Jeho ruka spočívající na mých zádech, pohledy, které trvaly o okamžik déle, večerní „porady“ pod záminkou řešení důležitých projektů. A pak první polibek ve výtahu, jeho ruce tam, kde neměly být. Věděla jsem, že bych to měla zarazit. Ale neudělala jsem to. Bylo na tom něco opojného, ten pocit, že pro něj nejsem jen další anonymní tvář v kanceláři.
Nebyla jsem zamilovaná. Neříkala jsem tomu láska. Neměla jsem žádné iluze, že kvůli mně opustí manželku. Byl to jednoduchý „obchod“ – já měla pocit výjimečnosti, on další tajemství, které si schová do šuplíku svého dokonalého života. Všechno bylo pod kontrolou. Až do chvíle, kdy jsem na těhotenském testu uviděla dvě čárky.
Zakryla jsem si ústa, abych nevydala ani hlásku. Zírala jsem na ten test jako na rozsudek. Stěny koupelny byly najednou příliš těsné, vzduch moc hustý na dýchání. „To nemůže být pravda,“ zašeptala jsem. Ten vnitřní hlas, který mě varoval, abych do toho nešla, teď šeptal něco ještě horšího: „Jsi v tom sama...“
Kvůli mně se nerozvede
Zavolala jsem své nejlepší kamarádce Katce, aby přišla ke mně. Seděly jsme v mé maličké kuchyni a ona na mě upřeně koukala přes hrnek s kávou. „Tak co se stalo?“ zeptala se.
„Jsem těhotná,“ zašeptala jsem.
Zvedla obočí a pak se zasmála, ale ne moc vesele. „Snad mi nechceš říct, že je to Alešovo dítě...“
Přikývla jsem. Katka položila hrnek a povzdechla si. „A co teď? Myslela sis, že kvůli tobě opustí rodinu? Nebuď naivní.“
Věděla jsem, že Aleš neodejde od rodiny. Nebudou žádné šťastné konce. Pořád jsem ale doufala, že se mě aspoň zeptá, co chci já. Že mě nebude brát jako problém, který je třeba vyřešit. Bylo načase si to s ním vyříkat...
Takovou reakci jsem nečekala
Alešova kancelář voněla dřevem a kávou. Stála jsem před jeho stolem, ruce sevřené tak pevně, až se mi nehty zarývaly do kůže. „Musím ti něco říct,“ pronesla jsem váhavě.
Ani nezvedl oči od obrazovky. „No?“ reagoval lhostejně.
Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho cítila až v krku. „Jsem těhotná...“
Pomalu zvedl hlavu. Obličej, který jinak působil klidně a vyrovnaně, byl teď prázdný. Jako by moje slova prošla skrz něj beze stopy. „To nemyslíš vážně...“ zamumlal.
„Myslím...“
Dlouho na mě hleděl, pak si povzdechl, jako by právě dokončil další položku ve svém diáři. „No... je to i moje dítě. Postarám se. Ale nemůžeme být spolu.“
To bylo všechno? Žádné otázky? Žádné emoce? Odcházela jsem se sevřeným žaludkem. Nezeptal se, co cítím. Nezeptal se, co chci. Prostě se o to postará...
Lidé v práci něco tušili
V naší kanceláři se něco změnilo. Lidé si mě prohlíželi, šeptali si, když jsem procházela kolem. Jedna kolegyně se zastavila u mého stolu, opřela se o něj a s předstíraným zájmem se začala se mnou bavit: „Slyšela jsem, že se šéf v poslední době chová nějak divně. Nevíš o tom něco?“
„Nevím o ničem,“ zalhala jsem.
Přimhouřila oči. „Hmm... No nic. Kdyby něco, můžeš mi to říct.“ Usmála se na mě, jako by věděla, že v tom nějak figuruju.
O několik dní později si mě zavolali na personální. „Gratuluju, Evo,“ pronesla žena za stolem s předstíranou radostí. „Dostala jsi nabídku přesunu na jinou pobočku. S výbornými podmínkami.“
Bylo mi jasné, co tím Aleš říká: „Chci, abys zmizela...“
Kamarádka to řekla na rovinu
„Rozumím tomu správně?“ přimhouřila oči Katka. „On si tě chce koupit?“
„To není úplně tak...“ začala jsem, ale ani já sama jsem tomu nevěřila.
„Je to přesně tak,“ skočila mi do řeči. „Dává ti peníze a pohodlný odchod, jen abys mlčela a byla co nejdál.“
Mlčela jsem.
„A cos čekala?“ odfrkla si. „Lásku? Rodinné štěstí?“
„Myslela jsem... že se aspoň zeptá, co chci.“
Katka zavrtěla hlavou. „Nezeptal se, protože ho to nezajímá. Chce jen, abys zmizela.“
Její slova mě zasáhla víc, než bych byla ochotná přiznat. Byla jsem naivní. Rozhodně jsem ale neměla v úmyslu být i hloupá.
Přijala jsem jeho nabídku
Dívala jsem se na papíry na mém stole. Volba byla jednoduchá – buď odejdu z Alešova světa, nebo zůstanu a budu mu každý den hledět do očí, jako by se nic nestalo. A to by nemuselo dopadnout dobře.
Večer jsem mu napsala: „Musíme si promluvit. Zítra po práci.“ Odpověděl za pár minut: „Zastav se v kanceláři.“ Neptal se proč. Určitě to věděl.
Druhý den seděl za svým stolem, byl tak klidný a sebejistý. „Tak co, rozmyslela sis to?“
„Rozmyslela,“ řekla jsem a podívala se mu do očí. „Přijímám tu nabídku.“
„To je dobře. Je to pro tebe nejlepší řešení.“
Usmála jsem, ale nebyl to veselý úsměv. „Ne. Je to nejlepší řešení pro tebe...“ pronesla jsem a odešla. V tu chvíli jsem věděla, že jsem stejně něco vyhrála.
Večer jsem si zabalila kufry. Pár kousků oblečení, notebook a dokumenty. Nechala jsem za sebou nejen práci, ale i minulost.
Nevěděla jsem, jak to zvládnu, budu svobodná máma, začnu žít v novém městě. Těšilo mě jen to, že odteď už za mě nebude rozhodovat nikdo jiný. Nedala jsem mu lásku. Ale získala jsem něco cennějšího – svobodu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vít Olmer a Simona Chytrová jsou spolu 38 let: Sblížili se v Moskvě a syna Vítka počali při natáčení Tankového praporu
Vít Olmer a Simona Chytrová jsou spolu 38 let: Sblížili se v Moskvě a syna Vítka počali při natáčení Tankového praporu
Související články
