Facebook
Instagram
Hana miluje svoje dva syny, ale rovněž si uvědomuje, že jejich chování není obvyklé. Kluci jsou až moc energičtí a nikam nezapadají, nikdo si s nimi neumí poradit. Co z nich bude, až vyrostou?
Nemůžu říct, že lituji, že mám děti. To by nebylo fér, protože ty rošťáky moc miluji. Ale to nemění fakt, že se za ně někdy tak stydím, že bych se nejradši propadla do země.
Dvě děti mi daly zabrat
S manželem jsme se dlouho snažili o dítě. Když se po více než čtyřech letech ukázalo, že jsem těhotná, byla jsem štěstím bez sebe. Pak jsem zjistila, že čekám dvojčata...
„Tak dlouho jsme se snažili... a teď najednou dvě!“ byla jsem nadšená.
„To je pravda, někdo musel vyslyšet naše modlitby...” objal mě manžel.
Byli jsme oba nesmírně šťastní. Finanční problémy nás netrápily, protože jsme zdědili dům po prarodičích mého manžela a oba jsme měli slušné platy. Měli jsme rodiče, kteří bydleli ve stejném městě a mohli nám pomoci. Vlastně nebylo na co si stěžovat. Až do porodu, kdy jsem si poprvé uvědomila, že mě ani nenapadlo, jak těžké bude vychovávat dvě malé děti najednou.
První rok jsem snad vůbec nespala. Byla jsem vyčerpaná a bála se, že moje deprese a frustrace nikdy neskončí. Zároveň mě trápil pocit viny - celý život jsem snila o dětech! Teď jsem měla dva vytoužené, vymodlené chlapce, ale byla jsem neustále unavená a nešťastná. Obviňovala jsem se z toho, že nedokážu najít více radosti a nadšení, přestože žiji život, který jsem vždy chtěla.
Časem noci bez spánku nebyly tak časté, ale objevovaly se další problémy. Když chlapci dosáhli věku, kdy měli nastoupit do školky, stali se úplně nezvladatelnými. Přestože jsme je vychovávali v domě plném lásky, kde nikdy nebylo místo pro agresi ani špatné vzory, Jarek a Viktor se chovali, jako by vyrůstali v divočině.
Se studem jsem odvracela pohled, když dělali rámus, kamkoli jsem je vzala – v čekárně u lékaře, na narozeninových oslavách, v supermarketech. Nelze spočítat, kolikrát mě netrpěliví zaměstnanci obchodů nebo recepční napomínali. Omlouvala jsem se a usilovně se snažila chlapce uklidnit, ale většinou se mi to nedařilo. Pak pohledy plné podráždění nahrazovaly pohledy plné soucitu. Nevím, které byly horší...
Dostávala jsem nevyžádané rady
Nejhorší bylo, když chování mých dětí způsobovalo, že se někteří lidé cítili oprávněni dávat mi rady – přestože jsem o ně téměř nikdy nežádala. Nevadili mi cizí lidé na ulicích, kteří mumlali nesmysly o tom, že moje děti nikdy neviděly řemen a neznají disciplínu. Naučila jsem se takové poznámky ignorovat.
Bylo však těžké nezlobit se, když mi rady dávali blízcí – zejména ti, kteří měli štěstí na dobré děti, přestože sami nebyli nijak výjimeční rodiče.
„Musíš je prostě unavit, zapsat je na nějaké sporty, vyběhají se a bude po problému. Prostě mají spoustu energie,“ navrhovala mi máma.
„Ale oni chodí na judo, pořád jsou v pohybu. Neustále je bereme na hřiště a sportoviště...” vysvětlovala jsem trpělivě.
Rady byly jedna věc. Víc mě bolelo, že jsem neměla nikoho, kdo by mě podpořil. Nikdo mi neříkal, že je to jen fáze, která určitě přejde, nikdo mě neujistil, že jsem skvělá matka a že to není moje vina. Místo toho si lidé dovolovali komentáře, které mě zraňovaly.
„Udělej s nimi něco, protože se s těmi monstry nedá vydržet!“ křičel tchán, když chlapci zlobili na rodinném setkání.
„Možná by to táta neměl říkat takhle, ale je to pravda, Hanko...” dodávala tchyně, jakoby chtěla zmírnit jeho sdělení, ale ve skutečnosti jen přilévala olej do ohně.
Byla jsem zdrcená
Moji synové samozřejmě nechtěli úmyslně ničit věci, ale byli tak nezkrotní a plní energie, že neustále něco omylem pokazili. Například sáhli po konzervě kukuřice na samém spodku pyramidy, což samozřejmě způsobilo povyk po celém supermarketu. Když se něco takového stalo ve velkém anonymním obchodě, nějak jsem to snášela. Ale když moji synové dvakrát způsobili problémy v místním obchodě, přestala jsem tam chodit, protože jsem nemohla snést odsuzující pohledy sousedů a ne zrovna přátelskou prodavačku.
„Co budeme dělat? Nemůžeme je nikam vzít! Brzy půjdou do školy a začnou nás zvát na kobereček k řediteli! A přitom víme, že děláme všechno, co můžeme, aby se chovali slušně...” stěžovala jsem si manželovi.
„Nedělej si starosti, ve škole se budou muset uklidnit, jinak budou dostávat poznámky a špatné známky! Podívej se na to z té pozitivní stránky - nejsou to žádní rošťáci. Zajímají se o svět, jsou chytří a citliví,” snažil se mě uklidnit.
„Máš pravdu, ale... To nemění nic na tom, že je s nimi těžké vyjít. Už teď vidím, jak se nám některé matky na hřišti vyhýbají. Nechci, aby je vrstevníci odmítali. Jsou to dobré děti... Jsou plné energie, hyperaktivní, nikomu neubližují...” vzlykala jsem.
„Neboj se, všechno se spraví,” ujistil mě manžel.
Problémy se bohužel jen hromadily. Čím starší chlapci byli, tím vážnější to bylo ve školce. Moji synové pravidelně narušovali různé aktivity. Vychovatelky si nás často zvali na setkání a říkali nám to, co jsme už dobře věděli.
Ale co jsme měli dělat? Místo toho, aby nám nabídli pomoc psychologa nebo kohokoli jiného, vychovatelky se obvykle snažily problém odstranit přemístěním našich dětí do jiné skupiny. To bylo nejjednodušší řešení. Nikdo se nestaral, že to nic neřeší a jen to destabilizuje životy mých chlapců, kteří už měli vytvořené vztahy s kamarády.
Možná to dopadne dobře
Dnes už jsou chlapci v první třídě základní školy. Ano, přinášejí poznámky za vyrušování, mluvení o hodině a občasné chození po třídě, ale ve srovnání s dřívějškem je to skoro nic. Takže tiše doufám, že možná to nejhorší období pomalu končí a chlapci se začnou chovat trochu lépe. Nedávno jsem se dokonce odvážila jít s nimi do místního obchodu, poprvé po dlouhé době.
Už z dálky jsem viděla, jak prodavačka krčí nos při pohledu na nás, ale to mě neodradilo. Když jsem platila za nákup a chlapci si mezi sebou povídali o nějaké hře, neběhali a neshazovali zboží z regálů, prodavačka vypadala překvapeně.
„Přijďte častěji, je radost vidět tak hodné chlapce...” řekla prodavačka.
Zahřálo mě to u srdce. „Děkujeme, rádi přijdeme,” odpověděla jsem s úsměvem.
Nikdy předtím jsem taková slova neslyšela. Zdánlivě o nic nejde, ale získala jsem naději, že z mých dětí vyrostou slušní lidé. Někdy stačí tak málo, jen jedna laskavá věta. Kéž by na to lidé mysleli častěji...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Uzlinka z Pelíšků nám prozradila, jak se chystá na roli maminky: Stihnu porodit před čtyřicítkou, říká Silvie Maryško
Uzlinka z Pelíšků nám prozradila, jak se chystá na roli maminky: Stihnu porodit před čtyřicítkou, říká Silvie Maryško
Související články
