Hana (45): Manžel a děti považovali mou péči o domácnost za samozřejmost. Moje novoroční předsevzetí to všechno změní

Každý den vstávám dřív než zbytek rodiny. Připravím snídani, dohlédnu na to, aby děti měly všechno do školy, a postarám se, aby můj manžel Petr odešel z domu s perfektně vyžehlenou košilí. Pořád přemýšlím, jestli si vůbec někdo všímá, co všechno dělám.

Petr se vrací unavený z práce a moc se mnou nemluví. Děti mě berou jako domácí asistentku, co jim má plnit všechna přání. Můj život je samá oběť a já si připadám jako stín. Jednoho rána jsem se zadívala do zrcadla a řekla si: „Je na čase něco změnit. Musím začít myslet i na sebe.“

Mohlo by Vás zajímat:

Jana (37): Odmítám být žena, která zvládne úplně vše. Manžel chce, abych jako sousedka stála u míchačky

Dala jsem si novoroční předsevzetí

Rozhodla jsem se sestavit si k novému roku pár předsevzetí. Na první místo jsem napsala: „Přestat všechno dělat sama.“ Pocítila jsem zvláštní úlevu. Zaregistruje má rodina tu změnu? Netuším, ale byla jsem odhodlaná to vyzkoušet.

A pak nastal ten den, kdy jsem se do toho opravdu pustila. Ráno jsem vstala s novou energií. Místo obvyklého chystání snídaně jsem si vzala hrnek čaje a sledovala, jak se náš domov probouzí.

„Proč není snídaně?“ zeptal se Petr překvapeně, když nakoukl do kuchyně.

„Nemám tušení,“ odpověděla jsem lhostejně a dál si četla knížku. „Myslela jsem, že se o to tentokrát postaráte vy.“

Děti taky překvapilo, že není nic nachystáno. Nakonec se všichni společně pustili do shánění něčeho k snídani. Připadala jsem si jako divák na nějakém představení, když jsem sledovala, jak se snaží zvládnout tuhle pro ně nezvyklou situaci.

Na jedné straně se mi ulevilo, že už nejsem jediná, kdo se stará o chod domácnosti. Na druhou stranu ve mně hlodal neklid. Jak se k tomu postaví? Docení vůbec, co všechno jsem dosud dělala? Zatím byli jen zmateni...

Mohlo by Vás zajímat:

Evelína (35): Manžel prý má nárok na únavu, zatímco já musím zvládnout práci i domácnost. Připravila jsem mu překvapení

Ta změna byla nutná

Od chvíle, kdy jsem přestala plnit roli hospodyně, uplynulo několik dní. Počáteční chaos se začínal prohlubovat. Petr, zvyklý na pořádek, si začal stěžovat. „Hanko, co se děje?“ ptal se, když v lednici nenašel nic k večeři. „Všude je nepořádek a doma není nic k jídlu.“

Pohlédla jsem na něj a zhluboka se nadechla. „Doufala jsem, že vám jednou dojde, kolik toho dělám...“ pronesla jsem klidně.

Děti si taky těžko zvykaly. Slyšela jsem, jak si stěžují, že nemůžou najít čisté oblečení. Místo vděku za mou předchozí dřinu spíš nechápaly, proč se to změnilo. Byly zvyklé, že jsem vždycky k ruce a všechno zařídím. Ta změna je vykolejila, ale byla jsem přesvědčená, že pokud nezkusím nic udělat, zůstane celá domácnost navždy na mně.

Jejich neschopnost pochopit, co jsem pro ně dosud dělala, mě mrzela. Místo aby naše rodina držela víc při sobě, připadalo mi, že se postupně každý uzavírá. Petr trávil stále více času v práci, asi aby utekl před nepořádkem, co u nás nastal. Děti zůstávaly ve svých pokojích a já si připadala čím dál osamělejší.

Napadlo mě, jestli mé předsevzetí bylo opravdu správné. Mělo mi pomoct, abych si nepřipadala jako služka. Jenže teď jsem se cítila možná ještě osamělejší. Ublížila jsem někomu tím, že jsem začala myslet i na sebe? Snad si taky zasloužím trochu klidu, ne?

Mohlo by Vás zajímat:

Danuše (43): Manžel a syn mě viděli jen v kuchyni. Rozhodla jsem se dát jim lekci a beze slova zmizet

Jejich slova mě zabolela

O několik dní později jsem zaslechla, jak se děti mezi sebou baví ve svých pokojích. „Máma se změnila, už se o nás nestará,“ postěžovala si dcera a syn s ní souhlasil. Zabolelo mě to. Proto jsem se odhodlala promluvit si s Petrem i dětmi. Všichni jsme si sedli k jídelnímu stolu, což jsme neudělali už dlouho. Srdce mi divoce bušilo.

„Chci, abyste pochopili, že potřebuju vaši pomoc,“ začala jsem, když jsem viděla jejich zmatené pohledy. „Nemůžu se starat o domácnost sama.“

Děti mlčely, čekaly na tátovu reakci. Ten se zatvářil, jako by nechápal, proč to říkám. „Netušil jsem, že je to pro tebe tak důležité,“ pronesl po chvíli.

Pak jsme si otevřeně o všem promluvili. Je mi jasné, že se to nezmění ze dne na den. Zavedli jsme pár drobných rituálů, třeba společné vaření večeře jednou do týdne nebo večery bez telefonů, kdy se bavíme o tom, co jsme ten den zažili. A taky si každý po sobě uklízí. Myslím, že to funguje docela dobře a jsem ráda, že jsem udělala krok k lepšímu rodinnému životu...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Veronika (47): Moje dcery jsou hrozně líné. Když jsem zavedla harmonogram domácích prací, rozzlobily se

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.